Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 161/01Nález ÚS ze dne 28.02.2002Právo vystoupivšího člena družstva na vydání vloženého majetku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Družstvo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 23/25 SbNU 177
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.161.01
Datum podání15.03.2001
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36, čl. 38

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 33a

42/1992 Sb., § 13 odst.2

513/1991 Sb., § 266


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 161/01 ze dne 28. 2. 2002

N 23/25 SbNU 177

Právo vystoupivšího člena družstva na vydání vloženého majetku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl dnešního dne v senátu, o návrhu na

zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů M. Š, a MVDr. M.

Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2000, čj.

6 Cmo 134/2000-92, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci

Králové ze dne 24. 9. 1999, čj. 35 Cm 261/97-63, za vedlejší

účasti Zemědělského družstva H. Č., takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2000, čj. 6 Cmo

134/2000-92, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

24. 9. 1999, čj. 35 Cm 261/97-63, se zrušují.

Odůvodnění:

Navrhovatelé podali dne 15. 3. 2001 ústavní stížnost, která

směřovala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12.

2000, čj. 6 Cmo 134/2000-92, ve spojení s rozsudkem Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 1999, čj. 35 Cm 261/97-63.

Tvrdili, že těmito rozsudky byla porušena jejich základní práva

daná čl. 90 Ústavy a čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Hradci

Králové, sp.zn. 35 Cm 261/97 a z něj zjistil, že navrhovatelé

podali dne 10. 3. 1997 Okresnímu soud v Ústí nad Orlicí žalobu

o zaplacení transformačního podílu ve výši 578.486,- Kč proti

Zemědělskému družstvu H. Č. Okresní soud vyslovil svou

nepříslušnost a věc byla postoupena Krajskému soudu v Hradci

Králové. Tento soud po provedeném řízení dne 24. 9. 19990

rozsudkem, čj. 35 Cm 261/97-63, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl,

že podle ust. § 13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě

majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech,

je oprávněnou osobou na vypořádání majetkového podílu ten, kdo se

nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu

a je podnikatelem v oboru předmětu činnosti výrobního nebo

spotřebního družstva nebo provozuje zemědělskou výrobu v případě

zemědělského družstva. Vzhledem k tomu, že M. Š. (prvý ústavní

stěžovatel) se stal členem transformujícího se družstva, nemá na

majetkový podíl nárok. Neexistující nárok nelze převést na jiného,

proto nemohlo dojít k jeho převedení na MVDr. M. Š. (druhý ústavní

stěžovatel). Ani na vydání další majetkové účasti navrhovatelům

nárok nevznikl, neboť stanovy družstva ani obchodní zákoník takový

nárok nezakládají. Členové družstva se ve stanovách dohodli na

tom, že představenstvo může na základě písemné žádosti člena

rozhodnout o vrácení další majetkové účasti člena. Navrhovatelé

však příslušnou žádost nepředložili a ani netvrdili, že by

představenstvo družstva o vydání majetkové účasti požádali.

Uvedený rozsudek napadli navrhovatelé odvoláním. V něm

uvedli, že soud sice správně zjistil skutkový stav, avšak vyvodil

z něj nesprávné právní závěry. V době, kdy jednali s družstvem

o vydání majetkového podílu, měli k dispozici staré stanovy,

z nichž vyplývalo, že nárok na vydání majetkového podílu vzniká

automaticky vystoupením z družstva. Dále zpochybnili změnu stanov,

která jinak upravila vydávání majetkových podílů, neboť touto

změnou mělo být zasaženo do vlastnického práva a tedy mělo dojít

k porušení čl. 11 Listiny.

Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, dne 5. 12. 2000

rozsudkem, čj. 6 Cmo 134/2000-92, rozsudek soudu I. stupně

potvrdil. V odůvodnění se shodl s právními závěry soudu I. stupně

a uvedl, že prvý žalobce (prvý ústavní stěžovatel) měl při zániku

členství v družstvu nárok na vypořádací podíl. Z družstva

vystoupil ke dni 31. 12. 1994 a vypořádací podíl obdržel. Práva

a povinnosti člena, spojené s ukončením členství, je třeba

posuzovat ke dni skončení členství. Ustanovení stanov, platná

v době ukončení členství, nebyla v rozporu se zákonem, zákon

neobcházela a nebyla ani v rozporu s dobrými mravy. Zákon

nestanovil povinnost vypořádat majetkový podíl členů družstva.

Bylo na vůli členů zda a jakým způsobem rozhodnou o výši členských

vkladů, o vypořádacím podílu a případné další majetkové účasti

členů. Tato vůle se promítla ve stanovách. K tomu, aby

navrhovatelé mohli požadovat vydání další majetkové účasti podle

čl. 8 stanov platných v době ukončení členství, museli předložit

představenstvu žádost člena, k čemuž nedošlo.

Tento rozsudek napadli navrhovatelé včas ústavní stížností,

v níž namítali, že postupem obecných soudů jim bylo (jako

vlastníkům) odepřeno právo na dispozici s majetkem, neboť

majetkový podíl člena družstva je předmětem vlastnictví člena

a není možné připustit, aby o vlastnickém právu navrhovatelů

rozhodovalo družstvo, které by mohlo členovi, jež z družstva

vystoupil, zabránit v dispozici s vlastním majetkem, bez možnosti,

aby se vlastník mohl domáhat ochrany svého práva u soudu.

Napadeným postupem soudů mělo být porušeno právo navrhovatelů dané

jim čl. 11 Listiny. Podle navrhovatelů nelze stanovy družstva

vykládat tak, že by navrhovatelé museli předložit nějakou zvláštní

žádost představenstvu. Pokud soudy zamítly uplatněný nárok s tím,

že měla předcházet písemná žádost představenstvu, neposkytly

soudní ochranu ústavně zaručenému vlastnickému právu. Podle

navrhovatelů byla žádost o vydání majetku podána nejpozději dnem

doručení stejnopisu uvedené žaloby. Dále mělo podle navrhovatelů

dojít k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť o věci měl

rozhodovat okresní soud, když se nejednalo o vztah mezi družstvem

a jeho členem, ale o ochranu vlastnického práva bývalého člena.

Z uvedených důvodů ústavní stěžovatelé navrhovali, aby Ústavní

soud zrušil napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského

soudu v Hradci Králové.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření ze

dne 23. 4. 2001, poukázal na skutečnost, že zákon č. 42/1992 Sb.,

o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků

v družstvech, důsledně rozlišuje situace, kdy oprávněná osoba se

stala účastníkem právnické osoby dle transformačního projektu

a kdy se jím nestala. Pro každou z těchto osob byl stanoven jiný

právní režim. Vrchní soud je toho názoru, že stala-li se oprávněná

osoba účastníkem právnické osoby (členem družstva), pak nemůže mít

po ukončení členství stejná práva jako oprávněná osoba, která se

nikdy účastníkem právnické osoby nestala. Ze stanov družstva

vyplývá, že při zániku členství má dosavadní člen nárok na

vypořádací podíl a na vydání další majetkové účasti. Byl zároveň

určen postup pro uplatňování nároků. Tím, že se oprávněná osoba

stala účastníkem právnické osoby, musela si být vědoma toho, že

s její majetkovou účastí po dobu trvání členství prakticky

disponuje družstvo a teprve až v okamžiku zániku členství vzniká

nárok na vydání další majetkové účasti člena. Nemohlo tedy dojít

k porušení práva vlastnit majetek, protože člen družstva zůstává

vlastníkem majetkového podílu, avšak dispozice s tímto majetkem je

po dobu členství omezena ve prospěch družstva. K otázce výzvy na

vrácení další majetkové účasti Vrchní soud uvedl, že není možné

souhlasit s tvrzením navrhovatelů, že nemuseli předkládat nějakou

zvláštní žádost představenstvu, když nebyli členy družstva a navíc

za výzvu je možno považovat i žalobu. Podle názoru soudu musí člen

družstva vycházet ze znění platných stanov. Stanovy, jako vnitřní

organizační předpis, upravují vztahy v družstvu a vyplývá-li

z nich, že o určité otázce rozhoduje představenstvo, jako orgán

družstva, pak takové rozhodnutí nemůže být suplováno jiným

orgánem, ani soudem. O věcné příslušnosti krajského soudu, jako

soudu I. stupně, bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Praze, když

senát chápal spor i nadále jako spor vzniklý z právního vztahu

mezi družstvem a jeho členem.

Zemědělské družstvo H. Č., jako vedlejší účastník, ve

vyjádření ze dne 26. 2. 2002 poukázal na to, že prvý ústavní

stěžovatel se stal dobrovolně účastníkem transformovaného

družstva. Člen transformovaného družstva nemá ani při zániku

členství za trvání družstva právo na vydání majetkového podílu,

nýbrž jen na vypořádací podíl. Tím, že se prvý ústavní stěžovatel

stal členem transformovaného družstva, ve smyslu zákona omezil

svou dispozici s majetkovým podílem tak, že pozbyl právo na jeho

vydání. Stanovy umožnily představenstvu družstva rozhodnout

o vydání majetkového podílu pouze členu družstva, nikoliv tedy

oprávněné osobě, která se sice stala členem transformovaného

družstva, avšak její členství zaniklo a vznikl jí nárok na

vypořádací podíl. Vedlejší účastník se domnívá, že postupem

obecných soudů nedošlo k porušení základních práv navrhovatelů

a navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení

všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je důvodný. Na

tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom

skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.

90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy

ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny

a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo

svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy ČR.

Nároky členů zemědělského družstva vůči družstvu se řídí

obchodním zákoníkem a stanovami družstva. V souzeném případě ze

stanov družstva vyplynulo, že při zániku členství má dosavadní

člen nárok na vypořádací podíl a na vydání další majetkové účasti

a byl stanoven postup pro uplatnění majetkových nároků. Jestliže

se prvý ústavní stěžovatel stal účastníkem právnické osoby

- transformovaného družstva - musel si být vědom toho, že s jeho

majetkovou účastí po vzniku členství družstvo prakticky disponuje.

Uplatněním tohoto základního principu družstevnictví nedochází

k porušení práva na ochranu majetku, protože člen družstva zůstává

vlastníkem majetkového podílu, který však vstupem do družstva

omezil dobrovolně svou dispozici s tímto majetkem ve prospěch

družstva. Tyto úvahy jsou nesporné, platí ovšem pouze a výlučně

tehdy, jestliže vlastník majetkového podílu zůstává nadále členem

družstva. Pokud ovšem z družstva vystoupí (přestane být jeho

členem) má nepochybně právo na vydání vloženého majetku. Ústavní

soud se kloní k názoru, že jeho nároky na vydání takového majetku

jsou, jak plyne z ustanovení § 33a zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

pohledávkami vzniklými ex lege a k jejich vzniku proto nebylo

třeba podání žádosti o vydání majetkového podílu (tak i rozh. sp.

zn. I. ÚS 25/98). Stanovy družstva v takovém případě mohou pouze

upravit postup, kterým družstvo vydá takový majetek bez toho, že

by takový majetek u člena družstva, který z něj v stoupí

eventuelně vydat nemohlo. V dané věci navrhovatel z družstva

vystoupil, tedy přestal být jeho členem a jednoznačně svým

jednáním prokázal, že svůj majetkový podíl (o jehož důvodnosti ani

výši zřejmě není pochyb) v družstvu ponechat nehodlá. Závěr

obecných soudů o nezbytné potřebě uplatnění písemné žádosti

v tomto směru představenstvu družstva (už jako nečlena) není

správný a s ohledem na řečené vykazuje znaky postupu vysloveně

formálního. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na ust. §

266 obchodního zákoníku, "Některá ustanovení o právních úkonech",

podle jehož odst. 1 se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající

osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle

určen, znám nebo jí musel být znám. V případech, kdy projev vůle

nelze vyložit podle odst. 1, vykládá se podle významu, který by mu

zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev

vůle určen. Ze spisového materiálu je zřejmé, že navrhovatelé

vedli několik jednání s orgány družstva o vydání majetkové účasti

(opakovaně a to i písemně ve dnech 4. 6., 2. 7. a 11. 11. 1996)

a obě strany vycházely z toho, že navrhovatelé vydání této účasti

požadují. Podle přesvědčení Ústavního soudu již tímto jednáním

navrhovatelé svůj nárok řádně uplatnili. Jestliže nedošlo k dohodě

a navrhovatelé se obrátili na obecný soud se žalobou, v níž

požadovali vydání svého podílu, doručením žaloby žalovanému

družstvu byl znovu naplněn požadavek na písemnost žádosti o vydání

majetkové účasti. Setrvávání na stanovisku, že taková žádost musí

být vždy vyhotovena jako formální písemnost a doručena výhradně

představenstvu družstva, je v rozporu s výše uvedeným ustanovením

§ 266 obchodního zákoníka; stanovy družstva, jako podzákonný

předpis, mohou upravovat právní vztahy jen v rámci daném zákonem,

nikoliv nad tento rámec. To mimo jiné znamená, že nemohou vázat

uplatnění nároku na formální projev vůle účastníka, jestliže tak

nestanoví zákon. Pokud soudy nevzaly tuto skutečnost v úvahu a za

daných skutkových okolností nepřipustily, že navrhovatel svůj

nárok na vydání majetkové účasti uplatnil, porušily tím základní

právo navrhovatelů na spravedlivý proces, daní jim ust. čl. 36

odst. 1 Listiny, neboť neposkytly ochranu jeho právům. V daných

souvislostech se Ústavní soud nezabýval blíže obsahem stanov

uvedeného družstva v rozhodné době, uplatnění jeho nároku či snad

možnosti družstva majetkový podíl nevydat, když tato navrhovatelem

uplatněná tvrzení musí ve svém rozhodování zvážit obecné soudy,

a to i z pohledu ústavně právní ochrany vlastnictví i s poukazem

na čl. 11 odst. 1 Listiny. Znovu nutno zdůraznit, že v době, kdy

navrhovatel požadoval vydání svého majetku vyjádřeného nespornou

částkou stanovenou při transformaci družstva, nebyl již nepochybně

členem družstva, přičemž jeho vypočtený "transformační podíl"

v družstvu zůstal a navrhovatel tak jako držitel ("vlastník")

uvedeného podílu byl vyloučen z možnosti jím disponovat.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než napadený rozsudek Vrchního

soudu v Praze ze dne 5. 12. 2000, čj. 6 Cmo 134/2000-92 a rozsudek

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 1999, č.j. 35 Cm

261/97-63, podle ust. § 82 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušit, když

vycházel z hledisek procesní ekonomie, ale i z toho, že

k protiústavnímu postupu došlo již rozhodnutím soudu prvního

stupně.

K námitce navrhovatelů, že došlo k porušení jejich základního

práva daného čl. 38 odst. 1 Listiny tím, že o věci rozhodoval

nepříslušný soud, pak Ústavní soud konstatoval, že o věcné

příslušnosti krajského soudu , jako soudu I. stupně, bylo ve věci

rozhodnuto Vrchním soudem a jím přijatý závěr platil pro celý

spor. K tomu je třeba poznamenat, že stěžovatelé námitku

nepříslušnosti krajského soudu vznesli až v rámci ústavní

stížnosti, nikoliv při řízení před obecnými soudy. Dle ustálené

judikatury Ústavního soudu (viz např. rozh. sp.zn. III. ÚS 359/96

a I. ÚS 650/99) námitky, které mohly (respekt. měly) být uplatněny

v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení

o ústavní stížnosti, aniž by se jimi navrhovatel bránil již

v řádném řízení.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. února 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru