Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1607/15 #1Usnesení ÚS ze dne 16.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň - město
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
důkazní břemeno
obchodní společnost/obchodní podíl
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1607.15.1
Datum podání29.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 120, § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1607/15 ze dne 16. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Věry Brabcové, zastoupené JUDr. Slavomírem Vlachem, advokátem se sídlem v Sušici, Nuželická 60, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2015 č. j. 13 Co 377/2014-426, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 9. 7. 2014 č. j. 34 C 165/2009-402, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení jejího práva na spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v občanskoprávním řízení.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud Plzeň - město zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované JUDr. Šárce Plocarové, Ph.D., o zaplacení 25 000 Kč (z titulu náhrady škody) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle soudu se stěžovatelce nepodařilo ani přes poskytnuté poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. prokázat, že jí tvrzená škoda (prodejem obchodního podílu žalovanou) vznikla. Krajský soud v Plzni tento rozsudek potvrdil; konstatoval, že soud prvního stupně vedl důkazní řízení ke zjištění výše škody "zcela vyčerpávajícím způsobem", a přisvědčil mu i v tom, že postup, který stěžovatelka navrhla k ocenění reálné tržní hodnoty jejího obchodního podílu pouze na základě jí vyjmenovaných aktiv a s (pouhým) tvrzením, že žádné závazky k datu převodu neexistovaly, nelze s ohledem na již provedené důkazy přijmout.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy neúplně zjistily skutkový stav, neboť ohledně průkazu výše škody nebyla "upozorněna, že by měla prokazovat existenci dluhu společnosti", když poučení na tuto "důkazní potřebu" jí dáno nebylo a "v tomto směru" ani soudy vhodný důkaz (zprávou od České spořitelny), případně důkazy další, z vlastní iniciativy, neprovedly. Tím byly porušeny zákonné zásady dokazování a v posledku i princip rovnosti účastníků soudního řízení.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

I když z čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").

Obdobné se uplatní i pro zjištění rozhodného skutkového stavu, jež jinak náleží výlučně soudům obecným; z hlediska ústavněprávního může být proto posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda nejsou v "extrémním nesouladu" s provedenými důkazy, resp. nejsou-li naopak zatíženy "libovůlí".

Argumentace stěžovatelky, uplatněná v ústavní stížnosti, leč směřuje jen k tomu, aby Ústavní soud s výtkou neúplnosti dokazování přehodnotil skutkové a právní závěry soudů ohledně zjištění, resp. neprokázání výše škody, jež měla stěžovatelce protiprávním jednáním žalované vzniknout, a aby na tomto základě dospěl k jinému, pro stěžovatelku příznivějšímu závěru.

Ústavní soud však není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, zejména ne instancí skutkovou; právě k tomu jej však stěžovatelka vyzývá.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu soudů ať již při vytváření skutkového základu tak při právním posouzení věci, porušení jeho ústavních práv a svobod neshledal.

Oba soudy své závěry obšírně odůvodnily, jejich závěry mají rozumnou základnu, a úsudek, že stěžovatelka byla relevantně omezena v právu navrhovat žalobnímu návrhu potřebné důkazy se odtud nepodává; naopak je zjevné, že se stěžovatelce dostalo i adekvátního poučení ve smyslu § 118a o. s. ř.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných skutkových a právních závěrů obou soudů (připomíná se, že věcná správnost sama o sobě kritériem ústavněprávního přezkumu není), pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v procesu dokazování, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

To je zapotřebí vnímat rovněž ve vztahu ke skutečnosti, že předmětem stěžovatelčiny věci je částka 25 000 Kč, což ji vymezuje jako věc tzv. bagatelní, kdy úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (srov. kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). Implicitním předpokladem ochrany před Ústavním soudem totiž je, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce způsobena, což vzhledem k nízké peněžní částce, o niž v řízení jde, splněno typicky není. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Jak Ústavní soud zde zhusta zaznamenává, nelze takový přístup chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do pojímání základních práv, resp. stanovení jejich hranice.

Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu".

Takovým "zákonným důvodem" je v dané věci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež dává možnost odmítnout ústavní stížnost jako návrh "zjevně neopodstatněný", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Jak se podává z výše řečeného, tak je tomu i v dané věci. Jako návrh zjevně neopodstatněný proto Ústavní soud podle tohoto ustanovení ústavní stížnost stěžovatelky odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru