Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 16/02Usnesení ÚS ze dne 07.02.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkpoplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.16.02
Datum podání09.01.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 9

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 167 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 16/02 ze dne 7. 2. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 16/02

Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. L., zastoupeného JUDr. T. S., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2001, sp. zn. 62 Co 382/01, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2001 (62 Co 382/01-332), kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. dubna 2001 (6 C 37/94-324) o zastavení odvolacího řízení a tvrdil, že obecné soudy svým postupem vedoucím k zastavení řízení porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti spatřuje stěžovatel porušení tohoto práva v postupu soudu, kterým bylo zastaveno řízení na základě nesrozumitelné výzvy k zaplacení soudního poplatku jak z odvolání, tak z rozšíření návrhu.

Stěžovatel považuje tyto výzvy za nesprávné, neboť podle zákona o soudních poplatcích ve znění po 1. lednu 2001 měl být aplikován postup dle § 9 odst. 2 tohoto zákona. Výzva soudu I. stupně k zaplacení soudního poplatku z odvolání i rozšíření návrhu byla bez jakékoliv relevance a nesplnění tohoto usnesení nemůže být bráno jako základ pro zastavení odvolacího řízení. Stěžovatel, poukazujíc na to, že již v určité výši soudní poplatek uhradil, a na skutečnost, že v jistém rozsahu bylo jeho žalobě vyhověno a že oba poplatky byly vyměřeny z nejvyšší žalované částky 3,487.488,- Kč (výzva je dle jeho názoru nicotná), posléze navrhl zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2001

(62 Co 382/01).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Usnesením Obvodního soudu v Praze ze dne 4. září 2001 (6 C 37/94) bylo zastaveno odvolací řízení podle § 9 odst. 1 a 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění (dále jen zákon o soudních poplatcích), a to proto, že stěžovatel soudní poplatek ve lhůtě ve výzvě stanovené neuhradil. Z odůvodnění tohoto usnesení pak vyplývá, že soud

I. stupně svým usnesením ze dne 15.února 2001, které bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2001 (62 Co 148/01), odňal stěžovateli osvobození od placení soudních poplatků se zpětnou účinností na základě zjištění, že stěžovatel měl dostatečný příjem již v době, kdy rozhodoval o jeho osvobození. Z tohoto důvodu vyzval soud stěžovatele, aby ve stanovené lhůtě 15 dnů od doručení výzvy zaplatil připojenou poštovní poukázkou soudní poplatek za rozšíření žalobního návrhu ve výši 139.500,- Kč a za podané odvolání částku ve stejné výši, tj. 139.500,- Kč (obě výzvy jsou ze dne 15. 6. 2001). Stěžovatel na tento postup nereagoval, a proto bylo odvolací řízení zastaveno.

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9,

o zastavení odvolacího řízení, potvrdil.

Ústavní soud, přezkoumav procesní postup obecných soudů vedoucí k zastavení odvolacího řízení, neshledal z ústavněprávního hlediska porušení ústavně zaručeného práva (svobody) stěžovatele. Z příloh připojených k ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel byl řádně vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání a za rozšíření žalobního návrhu (výzvy ze dne 15. 6. 2001) s výslovným poučením, že pokud nebude soudní poplatek ve stanovené 15denní lhůtě zaplacen, řízení bude zastaveno (§ 9 odst. 1 a 3 zákona o soudních poplatcích). Na výzvu k zaplacení soudního poplatku za odvolání stěžovatel nereagoval, a proto bylo odvolací řízení zastaveno.

Stěžejním tvrzením, jímž stěžovatel odůvodňuje porušení práva na spravedlivý proces je, že řízení bylo zastaveno na základě nesrozumitelné výzvy k zaplacení soudního poplatku jak z odvolání, tak z rozšíření návrhu, a skutečnost, že při zastavení řízení bylo postupováno procesně vadným postupem (v rozporu se zákonem o správních poplatcích); s těmito tvrzeními se však již řádným a ústavně konformním způsobem vypořádal Městský soud v Praze v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení (§ 167 odst. 2 ve spojení s § 157 odst. 2 o. s. ř.), ve kterém vyložil i dostatečně odůvodnil opodstatněnost postupu soudu

I. stupně podle ust. § 9 odst. 1 a 3 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném

od 1. 1. 2001. Právní závěry Městského soudu v Praze ve věci učiněné jsou pak výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Naopak odpovídají intencím relevantních ustanovení zákona o soudních poplatcích. Ostatně, jak již bylo dříve vyloženo, Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat pouze za splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které v dané věci shledány nebyly.

Za situace, jak je shrnuta, je zřejmé, žesoud I. stupně postupoval v souladu s platnou procesní úpravou, když řízení zastavil, odhlédnuto od toho, že stěžovatel ani neuvedl důvody, které jej vedly k tomu, že soudní poplatek neuhradil, a jakým způsobem (postupem) tak hodlal učinit.

Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele nedošlo, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavníhosoudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. února 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru