Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1598/10 #1Usnesení ÚS ze dne 29.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Most
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkZástavní právo
nemovitost
Výkon rozhodnutí
katastr nemovitostí/záznam
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1598.10.1
Datum podání02.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

265/1992 Sb., § 5 odst.1 písm.c

99/1963 Sb., § 338b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1598/10 ze dne 29. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Petrou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 2010, č. j. 9 Co 18/2010-32, a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 16. 11. 2009, č. j. 28 E 1605/2009-22, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Ústavní stížností napadeným usnesením zamítl Okresní soud v Mostě návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva proto, že stěžovatel v návrhu uvedl jako povinného jinou osobu než zavázanou z vykonávaného titulu a že neoznačil náležitě nemovitost, k níž mělo být soudcovské zástavní právo zřízeno.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rovněž ústavní stížností napadeným usnesením toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Neztotožnil se sice s vytýkaným nedostatkem ohledně označení povinného, avšak ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že důvod, pro který návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebylo možné vyhovět, tkví v tom, že identifikace nemovitostí, obsažená v návrhu na nařízení výkonu, neodpovídala požadavkům ustanovení § 5 odst. 1 písm. c), e) katastrálního zákona, a tento nedostatek nemohl být zhojen ani přiložením výpisu z katastru nemovitostí či odkazem na informace získané z databáze příslušného katastrálního úřadu na webových stránkách Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního.

Oproti tomu se stěžovatel (v ústavní stížnosti) domnívá, že v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí označil dotčené nemovitosti v souladu se zákonnými požadavky; pakliže informace o nemovitosti zveřejněná (a získaná) prostřednictvím databáze katastrálního úřadu nesplňuje "jeho vlastní kritéria pro označování nemovitostí", nelze mu to podle jeho názoru přičítat k tíži. Požadavek na označení nemovitosti ve smyslu § 5 odst. 1 písm. c) katastrálního zákona pak považuje za "přehnaně formalistický a bez zřetele k § 35 občanského zákoníku", neboť v situaci, kdy nemovitosti označil způsobem, vycházejícím ze zmíněného pramene, a současně předložil výpis z katastru nemovitostí, stalo se tak způsobem "zcela dostačujícím a vylučujícím jakékoliv pochybnosti" či možnost, že "by uvedená nemovitost mohla být zaměněna s nemovitostí jinou". Ku podpoře svých závěrů posléze stěžovatel poukázal na právní názory, které vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2087/08.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna; jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, a správně uvádí, že toto ustanovení "garantuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu".

Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení (povinného v řízení o výkon rozhodnutí), proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a odvolací soud se s námitkami, které v něm uplatnil, adekvátně vypořádal.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly k otázce zákonného požadavku na označení nemovitosti dle § 338b odst. 1 o. s. ř. obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.

Nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.

V otázce požadavků na řádné označení nemovitosti stěžovatel zcela pomíjí, že tyto jsou principiálně silnější v řízení o výkon rozhodnutí (se zřetelem k povaze tohoto řízení), a že do tohoto procesního prostoru nelze mechanicky přenášet názory, jež platí v oblasti výkladu soukromoprávních úkonů (smluv o převodu nemovitostí), stejně jako na ně navazujících soudních řízení o jejich platnost, resp. neplatnost. Je proto zcela nepřiléhavé, dožaduje-li stěžovatel aplikace "výkladových" postupů "se zřetelem" k "§ 35 občanského zákoníku", stejně jako ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2087/08, neboť o "zkoumání určitosti a srozumitelnosti právního úkonu" (jak v ústavní stížnosti argumentuje) v dané věci vskutku jít nemohlo.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu i v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru