Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1594/15 #1Usnesení ÚS ze dne 27.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Hodonín
POLICIE - KŘ policie Jihomoravského kraje, ÚO Hodonín - Oddělení hospodářské kriminality
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
trestná činnost
orgán činný v trestním řízení
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1594.15.1
Datum podání28.05.2015
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 159a, § 171 odst.2, § 172 odst.3, § 307 odst.7, § 309 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1594/15 ze dne 27. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Bernátkové, zastoupené JUDr. Josefem Tuškem, advokátem se sídlem v Táboře, 9. května 678, proti postupu Krajského státního zastupitelství v Brně, Okresního státního zastupitelství v Hodoníně a Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územního odboru Hodonín, Oddělení hospodářské kriminality, spočívající v neprovedení účinného vyšetřování ve věci vedené u Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územního odboru Hodonín, Oddělení hospodářské kriminality pod č. j. KRPB-268130-5/ČJ-2014-060681, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu

1. Ústavní soud obdržel dne 28. května 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala od Ústavního soudu vyslovení toho, že postupem shora uvedených orgánů činných v trestním řízení, spočívajícím v neprovedení účinného šetření v záhlaví uvedené věci, došlo k porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále se stěžovatelka domáhala toho, aby Ústavní soud zakázal Krajskému ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územnímu odboru Hodonín, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") pokračovat v porušování stěžovatelčiných uvedených ústavních práv a provedl v předmětné věci účinné vyšetřování.

2. Z listin přiložených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatelka podala dne 29. října 2014 policejnímu orgánu trestní oznámení z důvodu podezření ze spáchání trestného činu podvodu nebo jiného trestného činu, kterého se měla zřejmě dopustit společnost ŠP RAKOSTAV Mikulčice, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"), nebo Pavel Šagát, jednatel uvedené společnosti. Podstata jednání, které stěžovatelka považovala za trestné, spočívá v tom, že nejpozději v soudním řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 107 EC 84/2011 předložila vedlejší účastnice soudu fakturu se zfalšovaným podpisem stěžovatelky. Policejní orgán následně přípisem ze dne 4. prosince 2014 vyrozuměl stěžovatelku, že její trestní oznámení uložil ad acta. Dle jeho názoru není možné zahájit trestní řízení, jelikož uvedením nepravdivých okolností v soudním řízení nemohou být naplněny znaky trestného činu podvodu, neboť pravdivost uvedených okolností hodnotí soud, který dle ustálené judikatury nemůže být uveden v omyl ve smyslu ustanovení § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Byla-li soudu předložená faktura zfalšovaná, měla stěžovatelka v předmětném občanskoprávním řízení její nepravost namítat a soud by se s touto skutečností vypořádal. V uvedeném jednání vedlejší účastnice však nelze spatřovat trestný čin podvodu, ani kdyby se stěžovatelčina tvrzení ukázala být pravdivá. Stěžovatelka se poté obrátila s rozsáhlejším trestním oznámením na Okresní státní zastupitelství v Hodoníně, které se ztotožnilo s postupem policejního orgánu a jeho úvahy toliko rozvedlo. Postupu obou orgánů pak při výkonu dohledu přisvědčilo i Krajské státní zastupitelství v Brně.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka označuje výše popsaný postup jako libovůli orgánů činných v trestním řízení, způsobující exces takové intenzity, že vyžaduje zásah Ústavního soudu. Orgány činné v trestním řízení zaměňují ve svých vyrozuměních stěžovatelku s jejím otcem, což dosvědčuje, že tyto orgány nemají o případu dostatečně jasno. Dále je ignorována skutečnost, že soudní rozsudek nemůže trestný čin spáchaný účastníkem trestního stíhání zhojit. Stejně tak orgány činné v trestním řízení zcela přehlédly možnost, že se na uvedené trestné činnosti mohl podílet soudce. Rovněž tak není zohledněna skutečnost, že pokus trestného činu je trestný jako čin dokonaný. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že uvedený postup je protiústavní, a současně zakázal policejnímu orgánu nadále porušovat stěžovatelčina ústavně zaručená práva.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ze shora uvedených skutečností vyplývá, že v daném případě musel Ústavní soud posoudit otázku, zda orgány činné v trestním řízení porušily stěžovatelčino ústavní právo na efektivní vyšetřování tvrzeného zásahu do jeho ústavních práv. Uvedené právo není v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, svůj subsidiární aspekt ve vztahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Obzvláště u trestné činnosti způsobující zásah pouze do majetkových práv je nutné vždy zkoumat, zda existuje efektivní možnost (subsidiarita) ochrany poškozené osoby např. uplatněním občanskoprávní žaloby (srov. zejména bod 19 nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Trvat na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska pouze v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy (život, zdraví, sexuální důstojnost, apod.), v nichž poškození nemohou z právních či faktických důvodů zajistit spravedlivou nápravu sami.

7. V posuzovaném případě stěžovatelka spatřuje poškození svých zájmů výhradně v majetkovém úbytku, resp. ve vedené exekuci na její majetek. Orgány činné v trestním řízení zjistily vyslechnutím stěžovatelky, a prostudováním jí poskytnutých listin, skutkový stav v dostatečné míře pro přijetí závěru, opírajícího se o závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu, že trestný čin podvodu nebyl spáchán. Tento závěr tak nemůže Ústavní soud považovat za svévolný, neboť pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu je důležité, aby ke škodě došlo v důsledku omylu nebo zamlčení podstatných skutečností a nikoliv vydáním soudního (či obdobného) rozhodnutí, které tak zcela narušuje příčinnou souvislost mezi vznikem škody a tvrzeným podvedením poškozené.

8. Za určité pochybení lze považovat to, že vyrozumění orgánů činných v trestním řízení neobsahuje explicitně vyslovený závěr o nenaplnění znaků jiného trestného činu. Takové pochybení však nevyvolává dle Ústavního soudu nutnost vyhovět ústavní stížnosti. Jednak lze takový závěr z uvedených vyrozumění dovodit implicitně, ale především by muselo jeho explicitním neuvedením dojít k porušení stěžovatelčina práva na účinné vyšetřování v materiálním smyslu, tedy faktickému poškození stěžovatelčiných práv. Při hodnocení této skutečnosti vzal Ústavní soud v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí v potaz druh tvrzené újmy, skutkové okolnosti případu, soukromoprávní povahu celého pozadí věci, procesní a důkazní možnosti stěžovatelky oproti orgánům činným v trestním řízení, jakož i důvody, spočívající zejména ve stěžovatelčině dlouhodobé pasivitě, pro něž se stěžovatelka ocitla v jí uváděné právní situaci, a dospěl k závěru, že v projednávaném případě nelze za protiústavní označit postup, kterým je odpovědnost (včetně peněžní) za vedení soudního řízení, směřujícího k objasnění v trestním oznámení tvrzených skutečností, přenesena na stěžovatelku. Žádná z uvedených okolností totiž nenaznačuje, že by byla stěžovatelce způsobena závažná nenahraditelná újma, jejíž dostatečné nápravy by se nedalo reálně domoci prostřednictvím procesních prostředků dostupných běžné soukromé osobě.

9. Stěžovatelčiny výtky nic na tomto závěru nemění. Záměna jmen stěžovatelky a jejího otce je v tomto směru zcela nerozhodná. Stěžovatelce lze sice přisvědčit, že soudní rozsudek nemůže zhojit spáchání trestného činu v ústavní stížnosti uvedeném smyslu, avšak může, jakožto skutkově klíčová okolnost, přerušit příčinnou souvislost mezi tvrzeným uvedením stěžovatelky v omyl a vznikem škody, představované úbytkem jejího majetku v exekuci. Závěru, že se na trestné činnosti mohl podílet i v občanskoprávním řízení rozhodující soudce, nenasvědčuje žádná ze zjištěných okolností, a takový názor, byť třeba jen ve formě nepodloženého tvrzení, neuvedla v trestním oznámení ani stěžovatelka. Konečně závěry orgánů činných v trestním řízení lze vztáhnout i na trestný čin podvodu ve stadiu pokusu, neboť ani jeho znaky nemohly být, vzhledem k obrácení se údajného pachatele na soud, naplněny. Je-li v judikatuře trestních soudů ustáleně zastáván názor, že předložení zfalšovaných dokumentů civilnímu soudu nenaplňuje znaky trestného činu podvodu, nebo jakéhokoliv jiného trestného činu, není v kompetenci Ústavního soudu tento závěr zpochybňovat, vzhledem k možnosti postiženého účastníka soudního řízení chránit svá práva namítáním nepravosti předložených listin v řádně vedeném soudním řízení.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru