Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 159/11 #1Usnesení ÚS ze dne 21.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Jeseník
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
svědek/výpověď
Skutková podstata trestného činu
pobyt/cizinců na území České republiky
pobyt/trvalý
Veřejný činitel
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.159.11.1
Datum podání17.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 158 odst.1 písm.a, § 4 písm.b

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5

326/1999 Sb., § 87i odst.1 písm.d


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 159/11 ze dne 21. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti V. J., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Českobratrská 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, č.j. 11 Tdo 422/2010-1589, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. 8. 2009, č.j. 68 To 189/2009-1483, a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 10. 12. 2008, č.j. 2 T 138/2007-1400, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roky.

O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci tak, že je podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl, a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.

V jednotlivostech stěžovatel poukázal na to, že:

1. Obecné soudy neprovedly důkaz "kriminalistickým přepisem" zvukového záznamu jednání ze dne 29. 1. 2007, při kterém měl stěžovatel porušit povinnosti vedoucího oddělení cizinecké policie tím, že "udělil závazné pokyny" svým podřízeným, aby "v rozporu se zákonem" uznali doklady o zajištění ubytování žadatelů o povolení trvalého pobytu, které vystavila A. M. Stěžovatel dovozuje, že "pouhý protokol", který měly soudy k dispozici, představuje "jen zobecněný výtah" obsahu záznamu. Zdůrazňuje, že nezákonný pokyn "neudělil" a "z provedeného záznamu neplyne".

2. Obecné soudy se opomenuly zabývat jeho služebním postavením z hlediska předpisů správního práva, v důsledku čehož nezohlednily, že stěžovatel nebyl "oprávněnou úřední osobou", která by byla povolána k příslušnému rozhodování, resp. mohla "opatřit třetí osobě neoprávněný prospěch", ani "neprováděl dokazování", nýbrž toliko odpovídal za "zákonnost provedených řízení" na podkladě "podřízenými sdělených informací"; nikdo z podřízených přitom "jakoukoliv pochybnost ohledně vedených řízení" nedal najevo. Tím obecné soudy "porušily zásadu, že skutkovou podstatu trestného činu stanoví pouze zákon", neboť svým "posouzením rozšířily působnost zákona ve skutkové podstatě zneužívání pravomoci veřejného činitele i na osobu, která nemohla žádným způsobem pravomoc veřejného činitele v konkrétních řízeních".

3. Obecné soudy, tvrdí dále stěžovatel, nedostály uvedené "zásadě" též přehlédnutím neexistence právní normy, která by předepisovala, že nemovitosti označené v dokladu o zajištění ubytování musí být způsobilé k trvalému bydlení a že se v nich žadatelé musí zdržovat. Že nemovitost A. M. k trvalému bydlení způsobilá není, v řízení prokázáno nebylo.

4. Stěžovatel posléze oponuje skutkovým zjištěním obecných soudů, která se týkají jeho jednání vůči prap. P. N.; výpovědi jmenovaného svědka označuje za "zcela účelové", vnitřně nekonzistentní a odporující výpovědím svědků P. a S., kteří věrohodně potvrdili, že v provádění "pobytových kontrol" svým "podřízeným" nebránil, resp. v rozhodném směru na ně nevyvíjel nátlak.

5. Obecné soudy se podle stěžovatele nezabývaly otázkou, zda žadatelé splňovali podmínky pro vydání rozhodnutí o povolení trvalého pobytu ve smyslu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, což je podstatné z hlediska hodnocení, zda byl "komukoliv" opatřen jakýkoli neoprávněný prospěch a v jakém rozsahu.

6. Stěžovatel konečně Nejvyššímu soudu vytýká, že postupoval "v rozporu se smyslem dovolání", neboť námitky, že některé skutečnosti prokázány nebyly, právně nepřípustně zaměnil s "napadáním skutkových zjištění ve věci".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).

Stěžovatelovy námitky jsou obsahově diferencované; první skupinu představují námitky směřující především proti provádění a hodnocení důkazů, resp. námitky proti skutkovým zjištěním obecných soudů a jejich nedostatku (pod body č. 1 a 4), druhou pak (zejména) proti hmotněprávnímu posouzení skutku (pod body č. 2, 3, resp. 5) a relativně samostatně stojí námitka pod bodem 6.

Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že výtky procesní provenience neobstojí.

Odvolací soud výstižně připomenul, že soud prvního stupně "provedl důkaz přímo záznamem na nosiči tak, jak je to zaznamenáno v protokolu o hlavním líčení na č.l. 912 spisu", a není spolehlivého argumentu proti závěru obecných soudů, že přepisu Kriminalistickým ústavem Praha Policie České republiky zapotřebí nebylo (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 4 To 3/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2001), pokud záznam - přes svoji nikoli optimální kvalitu - nepostrádal při "velmi pozorném sledování" srozumitelnost, nehledě na to, že v dané věci byly k dispozici též další důkazní prameny.

Ústavněprávní rozměr absentuje též ve stěžovatelem otevřeném sporu ohledně zjištění, která obecné soudy na argumentované bázi učinily z výpovědi svědka P. N. (srov. str. 11-12 rozsudku soudu prvního stupně a str. 9 rozsudku odvolacího soudu); postačí poznamenat, že není ani spolehlivé opory pro úsudek, že rovněž další svědecké výpovědi nebyly hodnoceny adekvátně, resp. v mezích § 2 odst. 6 tr. řádu, pročež učiněným závěrům obecných soudů z výše vymezených specifických hledisek ústavně právního přezkumu nelze nic vytknout.

Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů co do roviny hmotněprávního posouzení věci.

Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1, resp. čl. 39 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se v rovině právního posouzení věci (jiná dotčení základních práv podle obsahu ústavní stížnosti již nepřicházejí v úvahu a stěžovatel je ani netvrdí) nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Oproti očekáváním stěžovatele protiústavnost v uvedeném smyslu v dané věci (této její části) dovodit nelze rovněž.

Ve vztahu ke stěžovatelově námitce, že v posuzovaných případech nevykonával pravomoc veřejného činitele, nic nepřekáží identifikovat se s dovolacím soudem, pakliže konstatoval, že v postavení vedoucího oddělení cizinecké policie završoval svým vlastním podpisem proces posuzování a rozhodování o žádostech cizích státních příslušníků o povolení k trvalému pobytu na území České republiky, že se podílel na takovém rozhodnutí tím, že schválil postup svých podřízených příslušníků cizinecké policie a že bez jeho podpisu bylo jakékoli rozhodnutí o takové žádosti cizince (ať už kladné či záporné) vyloučeno. Přitom tak jednal za situace, kdy nejméně v sedmi konkrétních případech již bezpečně věděl o tom, že podmínky pro povolení pobytu splněny nejsou, neboť byl jednoznačně informován o tom, že ve skutečnosti žadatelé nemají zajištěno ubytování a že svědkyně A. M. jim vydává potvrzení, které je v rozporu se skutečným stavem věci. Ze zjištění soudů vyplývá, že sám prohlásil, že ještě do konce února 2007 se bude akceptovat stav, kdy bude v těchto případech kladně rozhodnuto o žádosti cizince, ačkoliv nebyla splněna jedna ze zákonných podmínek takového rozhodnutí (totéž platí i stěžovatelově postupu ve věci vydání povolení k trvalému pobytu vietnamské občanky D. T. T.).

Interpretaci § 87i odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, obecné soudy odůvodnily jak logicky, tak účelovým kontextem. Jelikož doklad o zajištění ubytování podle uvedené právní normy nepředstavuje potvrzení jen formální, bylo třeba v soudním řízení přihlédnout též ke zcela nedostatečné faktické úrovni předmětných prostor pro účely ubytování (srov. výpověď svědkyně A. M., rekapitulovanou na str. 9 rozsudku odvolacího soudu).

Odtud se odvíjí též právní závěr obecných soudů, že žadatelé získali povolení k trvalému pobytu neoprávněně (bez zajištění ubytování) a stěžovatel byl s touto skutečností přinejmenším srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zákona].

Ohledně stěžovatelových námitek směřujících do dovolacího řízení postačí poukázat na přiléhavé odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu; není vskutku důvod k pochybnostem, že stěžovatel v dovolání uplatnil - ve vztahu k výtce z "neprokázání některých skutečností" - výlučně námitky skutkové, resp. procesní, které žádný ze způsobilých dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu nenaplňují. Dovolací soud proto z jejich hlediska rozhodnutí odvolacího soudu věcně přezkoumat nemohl, a nelze tudíž sdílet názor, že jeho výklad ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) tr. řádu je neústavně restriktivní. Situace obdobná těm, v nichž se Ústavní soud přiklonil k širšímu pojetí tohoto dovolacího důvodu (srov. kupříkladu nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 565/02, IV. ÚS 216/04 a I. ÚS 55/04) zde není, jelikož není dovoditelný stav zjevného (extrémního) rozporu mezi tím, co bylo podle obsahu spisu v řízení zjištěno, a skutkovými závěry uvedenými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku (srov. též sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 4/04, II. ÚS 193/04, I. ÚS 585/04, I. ÚS 670/05, II. ÚS 29/06, II. ÚS 283/06, II. ÚS 566/06). Ostatně dovolací soud právem poukázal též na to, že dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tohoto specifického obsahového vymezení stěžovatel v dovolání ani neuplatnil.

Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru