Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 159/02Usnesení ÚS ze dne 16.01.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Obnova řízení
Daň
EcliECLI:CZ:US:2003:3.US.159.02
Datum podání13.03.2002
Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 278

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

588/1992 Sb., § 12 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 159/02 ze dne 16. 1. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti podané J. V., zastoupeného Mgr. V. C., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 To 93/01, ze dne 13. prosince 2001, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 102/2001, ze dne 26. června 2001,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou dne 12. 3. 2002, se navrhovatel domáhá toho, aby Ústavní soud přijal nález, kterým by zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 To 93/01, ze dne 13. prosince 2001 a také s ním spojené usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 102/2001, ze dne 26. června 2001. To s tím, že jejich vydáním byla zasažena stěžovatelova ústavně zaručená práva obsažená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) když oba obecné soudy nedostály ani své ústavní povinnosti uložené jim čl. 90 Ústavy ČR.

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 102/2001, který si Ústavní soud vyžádal, zjistil, že stěžovatel požádal o obnovu řízení ve své trestní věci, ve které byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 T 4/98, ze dne 10. 12. 1998, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 To 11/99, ze dne 8. 2. 1999, pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. V rámci řízení o povolení obnovy ve shora uvedené věci stěžovatel uvedl, že v trestním řízení, v rámci kterého byl odsouzen, byl veden důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví - obor písmo psacích strojů, kdy v původním řízení vypracoval uvedený posudek znalec (RNDr. M. M.) a dospěl v něm k závěru, že zkoumané dokumenty (smlouva

o půjčce, dopis od firmy I.) byly psány na témže stroji, ač mělo jít o listiny rozdílných subjektů. Tato skutečnost prokazovala resp. měla prokazovat vinu stěžovatele i spoluodsouzeného J. D. Ve stručnosti se oba odsouzení podle původního rozhodnutí obecných soudů (ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.

10 T 4/98) dopustili společně trestné činnosti tím, že vylákali dne 23. 4. 1994 na Finančním úřadu Praha 8 částku 23,445.085,- Kč v podobě neoprávněného odpočtu daně z přidané hodnoty (dále jen DPH), uplatněného na základě faktury vystavené za neuskutečněnou dodávku 30 souprav tahačů s návěsy z Itálie, znějící na částku 125.346.614,- Kč. Zmíněným znaleckým posudkem v tehdy souzené věci bylo zkoumáno až šest pro posouzení věci rozhodujících písemností, z nichž jedna měla pocházet od stěžovatele a zbytek od jiných subjektů. Tehdy podaný znalecký posudek (vyhotovený RNDr. M.) uzavřel, že všechny uvedené písemnosti byly vyhotoveny na totožném psacím stroji a jedná se tak o společně vyrobená falza právě za účelem spáchání posuzované trestné činnosti. V řízení o povolení obnovy, v důsledku návrhu stěžovatele a jím nabídnutého posudku z oboru písmoznalectví dalšího znalce (Ing. P. K.), který v závěrech svého znaleckého posudku dospěl (vycházeje ze zkoumání identických listin) k závěru opačnému, tedy k tomu, že smlouva

o půjčce a dopis od firmy I. nebyly psány na jednom psacím stroji. Vzhledem k uvedenému zjištění pak soud I. stupně přibral dalšího znalce z oboru písmoznalectví, který potvrdil závěry svědčící tomu, že označené listiny nebyly vyhotoveny stejným psacím strojem. Za daného stavu věci dospěl Městský soud v Praze k závěru, že znalecký posudek podaný v původním řízení je takto do té míry nevěrohodný, že k němu nelze relevantně přihlížet. Přes uvedené konstatování však usnesením pod sp. zn. Nt 102/2001, ze dne 26. 6. 2001, návrh stěžovatele na povolení obnovy ve věci Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 T 4/98, podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítl. V dalších důvodech tohoto svého rozhodnutí uvedl, že původní rozsudek Městského soudu v Praze značně akcentoval právě onen znalecký posudek a bylo "možná chybou, že další usvědčující důkazy byly sice v rozsudku uvedeny, dokonce i rozvedeny, ale nikoli hlouběji, není ovšem účelem řízení o obnově vysvětlovat podrobněji rozsudek, proto se soud omezí na konstatování těchto důkazů a na závěry z nich vzešlé". Odkázal takto na to, že ani jeden z odsouzených se ke svému jednání nedoznal, každý svaloval vinu na druhého, ač bylo zřejmé, že jednali společně a využili při vylákání odpočtu z daně z přidané hodnoty rozdílného plátcovství daně, jak o tom vypovídal svědek S. z finančního úřadu. Za krajně nevěrohodné považoval tvrzení stěžovatele o původu částky 1.280.000 amerických dolarů, které měl tento získat od tajemného věřitele (jugoslávský státní občan, jehož totožnost se nepodařilo zjistit ani pomocí pátrání Interpolu), přičemž poukázal i na nepravděpodobnou nominální hodnotu bankovek, kterými byla půjčka uskutečněna (odborné vyjádření ČNB stran držby amerických dolarů vyšších nominálních hodnot). Poukázal i na to, že onen Jugoslávec (S. F.) se dosud nepřihlásil o částku 12.000.000,- Kč, kterou mu stěžovatel (dle vlastního vyjádření) dosud dluží. Konečně uvedl, že to byl právě stěžovatel, který ke svému prospěchu uplatnil odpočet z DPH a peníze takto získané obratem užil k zaplacení dluhu u jiného svého věřitele. Takto obecný soud dospěl k závěru, že k odsouzení stěžovatele by došlo i bez sporného znaleckého posudku, kdy ostatně, dle jeho názoru, nelze s určitostí zjistit, zda zkoumané listiny byly napsány na jednom psacím stroji, když u typu elektronického psacího stroje, o který v daném případě šlo, lze snadno vyměnit jeho typové kolo. Proti uvedenému rozhodnutí podal J. V. stížnost, kterou Vrchní soud v Praze svým usnesením, sp. zn. 6 To 93/01, ze dne 13. 12. 2001, zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. V jeho odůvodnění stížnostní soud rekapituloval námitky navrhovatele, které jsou i obsahem návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti. K věci samé však uvedl, že soud I. stupně správně poukázal na další důkazy v trestní věci provedené, ze kterých bezpečně dospěl k závěru, že výrok o vině navrhovatele, učiněný v rozsudku Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 4/98, ze dne 10. 12. 1998, je správný. Poukázal přitom na to, že vztahy navrhovatele s osobou S. F. (zapůjčení značné finanční částky) nebyly prokázány (i s ohledem na trvající dluh navrhovatele vůči F.), stejně tak poukázal i na odborné vyjádření ČNB o nepravděpodobné možnosti získání amerických dolarů vyšších nominálních hodnot ve velkém množství. Uzavřel, že nová skutečnost v podobě zpochybnění posudku znalce RNDr. M. není takto sama o sobě ve spojení se skutečnostmi a důkazy už dříve známým schopna přivodit jiné rozhodnutí o vině navrhovatele.

Proti označeným rozhodnutím podal navrhovatel ústavní stížnost zakončenou návrhem na jejich zrušení. Poukázal zejména na nepochybně zjištěné závěry ze znaleckých posudků z oboru písmoznalectví (písmo psacích strojů) a z oboru kriminalistiky (technická expertíza písemností), kdy posudek vypracovaný v trestním řízení, v jehož rámci byl navrhovatel odsouzen (posudek byl hodnocen jako důkaz v neprospěch navrhovatele), je rozdílný od posudků provedených v rámci řízení o povolení obnovy, kdy obecné soudy konstatovaly, že ke znaleckému posudku v trestním řízení, na základě kterého byl navrhovatel odsouzen, nelze přihlédnout. To s tím, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v původním řízení plyne, že tehdy vypracovaný znalecký posudek byl, zejména v řízení před soudem nalézacím, považován za klíčový důkaz, který spojoval oba tehdy odsouzené. Má za to, že takto vznikla nová důkazní situace i z hlediska v původním řízení neakceptovaného návrhu na výslech správce daně, což navrhovatel považuje z hlediska své obhajoby za důkaz mimořádného významu. Poukázal v této souvislosti zejména i na velmi povrchní odůvodnění usnesení stížnostního soudu v řízení o povolení obnovy, který se vlastně s argumentací navrhovatele v řízení o povolení obnovy ani nezabýval. V postupu označených obecných soudů završených přijetím napadených rozhodnutí tak spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) za současného porušení čl. 90 Ústavy ČR.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k podanému návrhu na zahájení řízení

o ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení.

Vrchní státní zastupitelství v Praze přípisem ze dne 15. 4. 2002 se svého postavení vedlejšího účastníka řízení, ve věci vedené u Ústavního soudu, vzdalo.

Vycházeje z obsahů spisů Městského soudu v Praze shora označených, i argumentace vedené navrhovatelem, dospěl Ústavní soud, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Je především na místě připomenout, že je to pouze hledisko ústavněprávní, které zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných. V této souvislosti Ústavní soud zjistil, že v projednané věci obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a tomu korespondujících ustanovení Úmluvy. Podstatným je to, že navrhovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, které byly vydány v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy, když je zjevné, že navrhovatel řízení, ve kterém byl (ve věci samé) odsouzen, ústavní stížností nenapadl. Jádrem podaného návrhu tak je posouzení, zda výsledky řízení, vedeného před obecnými soudy v rámci návrhu na povolení obnovy, byly do té míry přesvědčivé, že mohly vést k povolení obnovy samotné. Podmínky obnovy v trestním řízení jsou stanoveny v § 278 tr. ř., přičemž rozhodující úvaha stran povolení obnovy (§ 284 tr. ř.) a takto zrušení napadeného rozhodnutí se musí odvíjet od zjištění, že nové skutečnosti nebo důkazy uplatněné v návrhu na povolení obnovy způsobí, že napadené rozhodnutí nemůže dále v úplnosti obstát. V této souvislosti obecné soudy po pečlivé úvaze dospěly k závěru (zejména soud I. stupně), že nová skutečnost či důkazy (další znalecké posudky z oboru písmoznalectví) nemohly samy o sobě nebo ve spojení s jinými důkazy, dříve známými a vzatými v úvahu, při rozhodování přivodit jiné rozhodnutí o vině či trestu. V této souvislosti nelze než odkázat na důvody uvedené v napadeném rozhodnutí soudu I. stupně, když u rozhodnutí soudu stížnostního si také Ústavní soud dokáže představit obsáhleji vedenou argumentaci. Přesto, i s přihlédnutím k učiněným rozhodnutím a jejich odůvodnění provedeným v trestním řízení, na základě kterého byl navrhovatel uznán vinným, nelze než přisvědčit tomu, že důkaz vedený označeným znaleckým posudkem nebyl jediný a nebyl ani stěžejním při samotném rozhodování o vině a trestu (a to i přes poněkud nepřiléhavé odůvodnění uvedených rozhodnutí s nepřiměřeným důrazem na provedení důkazu právě znaleckým posudkem). Nepochybnou skutečností takto zůstává, že to byl právě navrhovatel, který jako podnikatel jednoznačně nerespektoval zřetelné a jasné podmínky, za kterých vůbec mohl uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z hlediska tehdy platného zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a to především z hlediska nutných náležitostí daňového dokladu. To i z hlediska uvedení data uskutečnění zdanitelného plnění, když v této souvislosti bylo důkazně prokázáno, že k takovému plnění zjevně nedošlo, což navrhovatel věděl, stejně jako to, že z hlediska daně z přidané hodnoty není poskytnutí ani přijetí zálohy zdanitelným plněním, stejně jako to, že doklad pro účely daně z přidané hodnoty lze vystavit dle ust. § 12 odst. 1 zák. o DPH nejdříve dnem uskutečnění zdanitelného plnění. Podivení Ústavního soudu nad tím, že za uvedených okolností byla označeným finančním úřadem takto značná částka přesto proplacena, stejně jako laxní postup orgánů činných v trestním řízení, z hlediska zřejmé odpovědnosti příslušných osob, které dokonání popsaného trestného činu vůbec umožnily, jde již mimo rámec podaného návrhu a nic nemění na již shora uvedeném. To i z hledisek v odsuzujícím rozhodnutí stran spolupachatelství, kdy ani argumentaci soudu prvého stupně uvedenou na str. 3 usnesení, sp. zn. Nt 102/2001, ze dne 26. 6. 2001, nelze jednoznačně odmítnout. Znovu je tedy potřebné uvést, že úlohou Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů, a to za podmínky, že nebyl zjištěn evidentní extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a další). Ústavní soud může posuzovat pouze to (a to i řízení o obnově dle hlavy devatenácté trestního řádu), zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena navrhovatelova základní práva a svobody zakotvená v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána. Uvedené konstatování se vztahuje i na posuzovanou věc, kdy i při hodnocení jednotlivých důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 Úmluvy).

Ústavnímu soudu tak nezbylo než podaný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2003

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru