Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1587/19 #1Usnesení ÚS ze dne 18.06.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodi... více
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
Výkon rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2019:3.US.1587.19.1
Datum podání13.05.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 500

89/2012 Sb., § 888, § 855

99/1963 Sb., § 251


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1587/19 ze dne 18. 6. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Františkem Čechem, advokátem, sídlem Národní 58/32, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2019 č. j. 101 Co 72/2019-626, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a H. Š. a nezletilé K. Š., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo pečovat o děti zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny a právo na ochranu rodinného života zaručené v čl. 8 Úmluvy.

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 5. 2017 č. j. 25 Nc 60/2016-250 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 12. 2017 č. j. 101 Co 68/2017-330 byla nezletilá vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") svěřena do péče první vedlejší účastnice a rovněž byl upraven styk se stěžovatelem, a to tak, že je oprávněn se s ní stýkat každý týden v kalendářním roce od úterý 12.30 hod. do středy 17.00 hod., každý sudý týden v kalendářním roce od pátku 16.00 hod. do neděle 17.00 hod. a také v období vánočních a velikonočních svátků a letních a podzimních prázdnin. O vyživovací povinnosti bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen platit částku 8 000 Kč měsíčně a postupně splácet dlužné výživné. První vedlejší účastnici byla uložena povinnost nezletilou ke styku řádně připravit a ve stanovenou dobu ji předat stěžovateli.

3. Podáním ze dne 22. 6. 2018 stěžovatel navrhl nařízení výkonu uvedeného rozsudku s tím, že první vedlejší účastnice nedodržuje stanovenou úpravu styku, a to zejména tím, že nepředává nezletilou v určenou dobu ve svém bydlišti a řádně ji nepřipravuje ke styku. Stěžovatel uvedl, že si nezletilou musí vyzvedávat v mateřské škole a první vedlejší účastnice mu nepředává oblečení, proto musí vše pořizovat duplicitně, což mu působí vznik nákladů. Navrhl proto rovněž přiznání čerpání nákladů vynaložených k uspokojení nezbytných potřeb dítěte plynoucích z nedodržování povinností vymezených v rozsudku, a to v celkové výši 5 262 Kč. Stěžovatel následně doplnil původní návrh a uvedl, že první vedlejší účastnice v souvislosti s pobytem nezletilé u něj v období od 29. 6. 2018 do 7. 7. 2018 opět nepředala osobní věci, ač jí byl seznam předem elektronicky zaslán, a rovněž odmítla vydat dětské jízdní kolo. Dne 8. 10. 2018 stěžovatel rovněž doplnil původní návrh o konstatování, že neochota první vedlejší účastnice konstruktivně spolupracovat přetrvává.

4. Usnesením okresního soudu ze dne 9. 10. 2018 č. j. 25 Nc 60/2016-518 byla stěžovateli a první vedlejší účastnici uložena povinnost účastnit se rodinné terapie podle časového plánu a témat určených jejím organizátorem. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že z opatřených podkladů se jako hlavní problém jeví komunikace mezi stěžovatelem a první vedlejší účastnicí, z níž ústí nemožnost dohodnout se na místě předávání nezletilé a na rozsahu věcí, který je k uskutečnění styku nutný. Jde-li o předávání v mateřské škole, neshledal okresní soud rozpor s nejlepším zájmem nezletilé, resp. vyslovil možnost rodičů dohodnout se na jiném než soudem stanoveném režimu předávání dítěte, a to i konkludentně. Jde-li o rozsah osobních věcí, souhlasil okresní soud se stěžovatelem, že není možné, aby dítě u každého rodiče mělo samostatnou výbavu. V nyní posuzované věci však podle okresního soudu není problémem počet kusů připraveného oblečení, ale neschopnost komunikace, přičemž vinu na ní nesou oba rodiče.

5. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. V něm uvedl, že okresní soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Opakoval, že k předávání nezletilé dochází v rozporu s úpravou stanovenou rozsudkem, neboť neprobíhá v bydlišti první vedlejší účastnice, nýbrž v mateřské škole. I v odvolání znovu upozornil, že nezletilá nebývá ke styku připravena. Stěžovatel rovněž nesouhlasil s tím, že by se s první vedlejší účastnicí, byť konkludentně, dohodl na jiných pravidlech předávání. Dále doplnil, že první vedlejší účastnici vždy řádně informuje o programu v rámci styku. Zopakoval, že první vedlejší účastnice řádně neplní rozhodnutí, krátí styk, vyzvedává si nezletilou v době, kdy ji má mít stěžovatel u sebe. Navrhl proto změnu usnesení okresního soudu tak, že první vedlejší účastnici bude uložena pokuta a jemu přiznáno čerpání nákladů vynaložených k uspokojení nezbytných potřeb dítěte ve výši 10 658 Kč.

6. Usnesením krajského soudu ze dne 26. 2. 2019 č. j. 101 Co 72/2019-626 bylo usnesení okresního soudu změněno tak, že návrh stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí se zamítá. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že jde-li o výkon rozhodnutí ve věcech péče a styku s nezletilým dítětem, klade zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), důraz na maximální ochranu nezletilého dítěte před nepříznivými dopady výkonu rozhodnutí na jeho život. Pro všechny způsoby možného výkonu rozhodnutí však podle krajského soudu platí, že je lze nařídit pouze proti tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči a styku. V této souvislosti krajský soud dospěl k odlišnému závěru než okresní soud, a to, že nebyly splněny zákonné předpoklady nařízení výkonu rozhodnutí. Zopakoval, že hlavním účelem ustanovení upravujících výkon rozhodnutí ve věcech péče a styku je ochrana práv nezletilého dítěte, jestliže tento styk neprobíhá. V nyní posuzované věci bylo zjištěno, že ke styku dochází. Pro případ, že by stěžovatel nesouhlasil s určením místa pro předávání, doporučil krajský soud podání návrhu na změnu rozhodnutí. Jde-li o náklady na pořízení náhradního oblečení, uvedl krajský soud, že ani tento důvod není způsobilý k nařízení výkonu rozhodnutí. Pořídil-li stěžovatel nezletilé jakékoliv věci, krajský soud toto jednání kvituje, neboť zájmem obou rodičů je, aby dítě nechodilo nahé. Tyto výdaje však každý rodič nese ze svého. Ze současné právní úpravy totiž nevyplývá, s jakým zavazadlem a s jakým obsahem má být dítě předáváno. První vedlejší účastnici však doporučil alespoň předávání náhradního trička, tepláků, kalhot, mikiny, bundy, popř. jiných vhodných věcí. Závěrem krajský soud stěžovatele a první vedlejší účastnici upozornil, že jejich dítě má právo na nerušený rodinný život. Obecné soudy by i proto do této oblasti měly zasahovat velmi citlivě. Tíha zachování a rozvíjení rodinných vztahů v rozpadlých rodinách podle krajského soudu leží převážně na rodičích, kteří jsou povinni ke své roli přistupovat s největší odpovědností a s úctou k druhému. Rodiče by se proto měli rozmyslet, zda do dospělosti svého dítěte stráví čas v soudních síních či zda budou jednat uvážlivě v nejlepším zájmu dítěte i za cenu potlačení svého ega a prosazení svých požadavků.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel po stručné rekapitulaci průběhu řízení v ústavní stížnosti uvedl, že krajský soud se vůbec nezabýval řádnou připraveností nezletilé na styk a návrh na výkon rozhodnutí zamítl s tvrzením, že chybí podrobnější právní úprava, přičemž rovněž formuloval jakési nezávazné doporučení. Podle stěžovatele je formulace, že první vedlejší účastnice je povinna nezletilou ke styku řádně připravit, dostatečně určitá, povinností obecných soudů proto bylo posoudit, zda je tato právní povinnost dodržována. Výklad zákona provedený krajským soudem stěžovatel označuje jako popírající smysl běžného zákona, což rovněž není ústavně konformní. Postup krajského soudu stěžovatel rovněž považuje za porušující princip právní jistoty. Pojem řádné přípravy na styk s dítětem není v právní úpravě blíže specifikován, nicméně ani stěžovatel se nedomnívá, že by jeho konkretizace zákonem byla vhodná. Absence konkrétní právní úpravy však podle něj neznamená, že obecný soud může upustit od výkladu předmětné normy, konkrétně § 888 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). V této souvislosti stěžovatel odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu o nezbytnosti vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

11. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem krajského soudu o nesplnění předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí o styku s nezletilým dítětem, resp. neprokázání porušení povinnosti řádně připravit dítě ke styku první vedlejší účastnicí.

12. Podle § 251 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, který se subsidiárně rovněž použije na výkon rozhodnutí o péči a styku s nezletilým dítětem podle § 500 a násl. z. ř. s., platí, že nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Z § 888 občanského zákoníku dále vyplývá, že dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže; soud může také určit podmínky styku, zejména místo, kde k němu má dojít, jakož i určit osoby, které se smějí, popřípadě nesmějí styku účastnit. Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že dovození naplnění předpokladů nařízení výkonu rozhodnutí, jakož i posouzení neplnění povinnosti rodiče řádně předávat dítě ke styku s druhým rodičem, je předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Žádný z těchto závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.

13. Ústavní soud k veškeré argumentaci stěžovatele uvádí, že v žádném bodě nedosahuje ústavní roviny. Jde-li o tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na soudní ochranu, není pravdou, že se krajský soud nezabýval otázkou neplnění povinností první vedlejší účastnicí a pouze ji nahradil nezávazným doporučením. Z odůvodnění napadaného rozhodnutí je naopak zřejmé, že si je podstaty vedení výkonu rozhodnutí plně vědom a vychází z nutnosti prokázání porušení povinnosti uložené soudním rozhodnutím. V této souvislosti se soustředil na otázku, zda skutečně dochází k porušování práva stěžovatele na styk s nezletilou, a dospěl k závěru, že nikoliv, byť k předávání dítěte dochází na jiném místě než uvedeném v rozsudku o úpravě péče a styku, přičemž sám stěžovatel tento režim konkludentně akceptoval. Jde-li o řádnou přípravu na styk, dovodil, že hlavním problémem je nekvalita komunikace mezi stěžovatelem a první vedlejší účastnicí, není tedy možné vyslovit porušení povinnosti pouze z její strany. Takto dovozenému skutkovému stavu nelze nic vytknout, neboť představuje výsledek volného hodnocení podkladů oprávněným orgánem, byť je odlišný od představ stěžovatele.

14. K nyní posuzované věci, resp. jejímu ústavnímu rozměru, je však třeba uvést, že stěžovatel na ni nahlíží pouze optikou svého zájmu, tedy zájmu rodiče. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte však platí, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Ústavní soud nepřehlíží stěžovatelovo právo zaručené v čl. 32 odst. 4 větě prvé Listiny, podle nějž platí, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, nicméně jak z dalších ustanovení Listiny (čl. 32 odst. 1 věta druhá, čl. 32 odst. 4 věta prvá za středníkem a věta druhá), z citovaného ustanovení Úmluvy o právech dítěte, tak i z § 855 odst. 2 občanského zákoníku vyplývá pojetí nejlepšího zájmu dítěte jako předního hlediska, resp. zakotvení zajištění morálního a hmotného prospěchu dítěte jako stěžejního účelu rodičovské odpovědnosti, pod níž péče i styk s dítětem spadají. Přesně tímto způsobem se krajský soud soustředil na posuzovanou věc v argumentaci obsažené v odůvodnění napadeného usnesení, kdy poukazoval právě na postavení nezletilé jako specifického subjektu rodinněprávních poměrů, který může být necitlivým přístupem rodičů či necitlivým zásahem orgánů veřejné moci dotčen nejvíce. Z ústavní stížnosti i návrhu na výkon rozhodnutí, který stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti je naopak zřejmé, že stěžovatel se soustředí pouze na své vlastní zájmy, popř. řešení vztahu s první vedlejší účastnicí. Tento jeho přístup je nejen v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, ale rovněž s § 855 odst. 1 občanského zákoníku, podle nějž rodiče a dítě mají vůči sobě navzájem povinnosti a práva. Uvedené ustanovení zdůrazňuje, že podstatou dohody mezi rodiči, ale i soudního rozhodování, je upravit vztah dítěte k jednomu a druhému rodiči, a nikoliv upravit vztah rodičů navzájem. Z žádného návrhu stěžovatele, ani z ústavní stížnosti nevyplývá, v čem je v nyní posuzované věci dotčen zájem nezletilé, resp. v čem a z jakého důvodu by její zájem, jako přední hledisko, měl ustoupit zájmu stěžovatele. Z odůvodnění napadeného usnesení je naopak zřejmé zjištění, že právo nezletilé na styk se stěžovatelem (nikoliv tedy jen právo stěžovatele na styk) není nijak dotčeno či omezeno, k jejímu prospěchu je i pořízení nových věcí (např. oblečení) stěžovatelem mimo režim uložené vyživovací povinnosti. Ústavní soud proto stejně jako krajský soud apeluje zejména na stěžovatele, aby se na nyní posuzovanou věc soustředil zejména pohledem svého dítěte a jeho legitimního očekávání. Tento apel není, jak se stěžovatel domnívá, pouze nezávazným doporučením, nýbrž povinností a současně závazkem vyplývajícím nejen z Úmluvy o právech dítěte, ale především již z Listiny, resp. i z občanského zákoníku.

15. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru