Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1585/19 #1Usnesení ÚS ze dne 06.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Brno
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkOpatrovník
Náklady řízení
náhrada
sociálně-právní ochrana dětí
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1585.19.1
Datum podání13.05.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 23, § 24

359/1999 Sb.

89/2012 Sb., § 892 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1585/19 ze dne 6. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. R., zastoupené JUDr. Marcelou Fryštenskou, Ph.D, advokátkou, sídlem Smetanova 764/47, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2018 č. j. 16 Co 334/2018-929, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení a 1) M. R., 2) nezletilé N. R. a 3) statutárního města Brno, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 10. 8. 2018 č. j. 23 P 64/2012-910 rozhodl v řízení o výchovném opatření, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud uvedl, že podle § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu a v řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledků řízení, pouze odůvodňují-li to okolnosti případu, lze náhradu nákladů řízení přiznat. Městský soud konstatoval, že okruh účastníků v daném řízení představuje nezletilá a její rodiče. Opatrovník statutární město Brno vystupuje v tomto řízení jako zástupce nezletilé podle § 892 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nelze jej tedy zavázat k náhradě nákladů řízení jinému účastníkovi.

3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 19. 12. 2018 č. j. 16 Co 334/2018-929 usnesení městského soudu potvrdil. Krajský soud uvedl, že městský soud v řízení o výchovném opatření (zastaveném usnesením městského soudu ze dne 7. 2. 2018 č. j. 23 P 64/2012-863) chybně vyhodnotil podání orgánu sociálně-právní ochrany dětí ze dne 11. 2. 2016 jako podnět, a řízení o výchovném opatření zahájil z moci úřední, přestože z obsahu podání orgánu sociálně-právní ochrany dětí je zjevné, že šlo o návrh na zahájení řízení o výchovném opatření, a řízení tak mělo být vedeno jako návrhové. Krajský soud dal přesto za pravdu městskému soudu, že podle § 23 z. ř. s. zavázat orgán sociálně-právní ochrany dětí k náhradě nákladů řízení z důvodu podání šikanózního návrhu nelze. Z obsahu soudního spisu krajský soud dovodil, že orgán sociálně-právní ochrany dětí se ve své činnosti dopustil mnoha pochybení, pro naplnění podmínky svévolného uplatňování práva dle § 24 z. ř. s. však bylo potřeba, aby byl navrhovatel (orgán sociálně-právní ochrany dětí) veden úmyslem přivodit stěžovatelce závažnější újmu. Takový úmysl orgánu sociálně-právní ochrany dětí v nyní posuzované věci podle krajského soudu prokázán nebyl.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že obecné soudy nesprávně použily § 24 z. ř. s. Stěžovatelka má za to, že v jednání opatrovníka lze spatřovat splnění obou podmínek požadovaných citovaným ustanovením, tj. svévoli i zjevně bezúspěšné uplatnění práva. Z dikce návrhu opatrovníka jednoznačně vyplývá, že inicioval řízení před soudem zjevně ve snaze být nápomocen škole, a to postupem, který byl v rozporu s tím, co mu ukládá zákon. Opatrovník tak uplatňoval své právo v rozporu s kogentní normou, šikanózním způsobem proti stěžovatelce, svévolně a účelově. Postupem soudů byla stěžovatelka připravena o nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 38 605 Kč, přičemž jí vynaložené náklady v důsledku svévole orgánu veřejné moci stále stoupají a stěžovatelka je dlouhodobě vystavena zbytečnému a bezdůvodnému řízení. Z jazykového výkladu pojmu "svévole" dle stěžovatelky vyplývá, že nemusí jít o úmyslné jednání, a jednal-li tedy opatrovník v rozporu se zákonem, což bylo konstatováno Magistrátem města Brna, Veřejným ochráncem práv, Ministerstvem práce a sociálních věcí i městským soudem, jednal dle vlastní vůle, tudíž šlo o svévolné uplatňování práva. Po ostatních účastnících řízení přitom nelze spravedlivě žádat, aby nesli ze svého náklady, které v důsledku postupu opatrovníka vynaložili, ale je naopak na místě, aby jim je nahradil ten, kdo takové řízení inicioval.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

7. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává právní názor, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307) a sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně.

8. Ústavní soud však současně připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), je nezbytné uplatňovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Současně však je třeba mít na zřeteli, že jde-li o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů vykládat a používat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

9. V posuzované věci krajský soud vyšel z toho, že § 24 z. ř. s. stanoví dvě podmínky, které je nutno pro sankční uložení náhrady nákladů řízení kumulativně splnit - podání návrhu musí představovat svévolné (1. podmínka) a zjevně bezúspěšné (2. podmínka) uplatňování práva. Krajský soud přisvědčil stěžovatelce, že podáním návrhu se orgán sociálně-právní ochrany dětí dopustil zjevně bezúspěšného uplatňování práva, co se však týče splnění první podmínky, krajský soud vyšel z toho, že činnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí sleduje zejména ochranu práv a oprávněných zájmů dítěte ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, je tedy dána vyvratitelná domněnka, že není-li prokázán opak, postup orgánu sociálně-právní ochrany dětí při podání návrhu na výchovné opatření nelze a priori považovat za svévolný. Úmysl orgánu sociálně-právní ochrany dětí přivodit stěžovatelce závažnější újmu (i přes evidentní a četná pochybení) přitom v nyní posuzované věci podle krajského soudu prokázán nebyl.

10. Závěru krajského soudu, že návrh opatrovníka nepředstavoval svévolné uplatňování práva, jak je má na mysli § 24 z. ř. s., nelze ničeho vytknout. Má-li stěžovatelka výhrady k výkladu citovaného ustanovení, je nutno uvést, že je krajský soud interpretoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které o svévolné uplatňování práva jde tehdy, když účastník činí procesní úkony nikoliv v zájmu ochrany svých subjektivních práv, ale jen zlovolně a se záměrem způsobit jinému škodu nebo jinou újmu, popřípadě alespoň procesní obtíže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 987/2013). Samotné nesprávně (na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu) učiněné podání opatrovníka proto svévolné uplatňování práva nepředstavuje. Ostatně v kontextu shora uvedeného je sporné, zda návrh opatrovníka na zahájení řízení o výchovném opatření může představovat zjevně bezúspěšné uplatňování práva, tedy takové, u něhož je zpravidla již z návrhu jasné, že navrhovatel nemůže mít úspěch ve věci. Důvodová zpráva k uvedenému ustanovení uvádí, že ustanovení má sankční povahu vůči navrhovateli, který se domáhal zahájení řízení - vyjde-li v řízení najevo, že podání takového návrhu mělo charakter zjevně bezúspěšného uplatňování práva, může soud navrhovateli uložit náhradu nákladů řízení. Jakkoli soud hodnotí zjevnou bezúspěšnost i zpětně, zpravidla po provedeném dokazování, má-li být bezúspěšnost zjevná, musí být patrná ze samotného návrhu. Ústavní soud má za to, že v případě návrhu na zahájení řízení o výchovném opatření podávaného opatrovníkem v zájmu deklarované ochrany práv nezletilých dětí lze zpravidla stěží již samotného podání uvedeného druhu dovodit zjevnou neúspěšnost návrhu.

11. I přes uvedené Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelce, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu, neboť závěr krajského soudu, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro použití § 24 z. ř. s., nevybočuje z mezí ústavnosti.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru