Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1581/11 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí /domovní prohlídka
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
trestní řízení/neodkladný/neopakovatelný úkon
Domovní prohlídka
Autorské právo
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1581.11.1
Datum podání30.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 12 odst.2, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 152 odst.1

141/1961 Sb., § 82 odst.1, § 2 odst.4, § 2 odst.5

141/961 Sb., § 160 odst.4, § 164 odst.1, § 158

40/2009 Sb., § 270 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1581/11 ze dne 11. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Helenou Dvornou, advokátkou se sídlem v Praze - Krči, Hurbanova 11, P. O. Box 81, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 7 To 333/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci pro porušení čl. 12 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 3 T 132/2009, uznán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen s poukazem na uvedené ustanovení tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 téhož právního předpisu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zákona byl stěžovateli dále uložen trest propadnutí věci a postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu pak soud prvního stupně rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d), e) a f) tr. řádu zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., a odsoudil jej podle § 270 odst. 1 a § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věcí, které ve výroku konkretizoval; poškozené podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O stěžovatelově dovolání rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že policejní orgán opatřil stěžejní důkaz (počítačovou sestavu, resp. posudek obsahu jeho paměti) v rámci domovní prohlídky, která "byla provedena na základě soudního příkazu k domovní prohlídce", v němž "naprosto absentuje označení, zda se jedná o neodkladný či neopakovatelný úkon (ve smyslu ust. § 160 odst. 4 trestního řádu), natožpak aby bylo uvedeno, na základě jakých skutečností je domovní prohlídka za neodkladný či neopakovatelný úkon považována". Obdobné nedostatky stěžovatel vytýká "návrhu státního zástupce na vydání příkazu k domovní prohlídce", jakož i "žádosti policejního orgánu o vydání příkazu k domovní prohlídce". Že o neodkladný či neopakovatelný úkon nešlo, vyplývá podle stěžovatele i z více než šestnáctiměsíčního časového rozpětí mezi provedením domovní prohlídky a zahájením trestního stíhání. Označený důkaz pocházející z předmětné domovní prohlídky tudíž považuje za "absolutně nepoužitelný".

Posléze stěžovatel připomenul, že trestní oznámení (související s jeho trestním stíháním) na osobu vystupující pod přezdívkou "skvelej_kluk" neobsahovalo označení žádného díla chráněného autorským zákonem a získat jediné dílo chráněné autorským zákonem se nepodařilo ani do trestního řízení přibranému soudnímu znalci v době před provedením domovní prohlídky.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).

V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.

Ohledně stěžovatelových námitek směřujících proti absenci poukazu na povahu úkonu v soudním příkazu k domovní prohlídce a jemu předcházejícímu návrhu státního zástupce na vydání příkazu, resp. v žádosti policejního orgánu o podání tohoto návrhu, se patří předeslat, že problematikou domovních prohlídek se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně. V nálezu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, N 62/8 SbNU 119, a dále např. v nálezu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 201/01, N 147/24 SbNU 59, poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z článku 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec" (viz nález ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 362/06, N 200/43 SbNU 239). Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti" (sp. zn. III. ÚS 287/96).

Pakliže stěžovatel namítá, že Obvodní soud pro Prahu 3 v odůvodnění příkazu k domovní prohlídce (procesní spis, č.l. 58-59) nepoukázal výslovně na ustanovení § 160 odst. 4 tr. řádu, přehlíží, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1780/07, N 147/50 SbNU 297, nabývá ústavněprávní rozměr až deficit, kdy "neodkladnost" úkonu "není (ani interpretací) jakkoli seznatelná" z odůvodnění příkazu, "byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu"; v posuzované věci však důvody pro uvedený procesní postup (situované zejména v rovině koordinace vyšetřování) z předmětného příkazu vyplývají dostatečně, stejně jako z podnětu k podání návrhu na provedení domovní prohlídky a návrhu samotného.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 362/06 ztotožnil důvody pro zrušení příkazu zejména s okolností, že z příkazu nebylo zřejmé, "z jakého důvodu se domovní prohlídka v bytě ... vykonává a co má být při jejím vykonání v bytě nalezeno". Stěžovatelova věc se dále odlišuje tím, že domovní prohlídka nebyla provedena u "osoby odlišné od osoby obviněného", která neměla k osobě obviněného žádný vztah a šlo "o osobu jí neznámou".

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování podle § 82 a násl. a § 160 odst. 4 tr. řádu nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 12 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v odkazovaných ustanoveních trestního řádu.

Ustanovení § 82 a násl. a § 160 odst. 4 tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy [viz jmenovitě pojem "důvodnost podezření", že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, obsažený v § 82 odst. 1 tr. řádu, respektive úkonu, který vzhledem k "nebezpečí" jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, jak stanoví § 160 odst. 4 tr. řádu] nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se domovní prohlídka nařizuje či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

Z obsahu odůvodnění napadeného příkazu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 orgány právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znal a nepominul; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnil přiléhavě. Stěžovatel nepředestírá konkrétní argumentaci ústící v závěr, že některé okolnosti, jež v kontextu ustanovení § 82 odst. 1 a § 160 odst. 4 tr. řádu soud pokládal za relevantní, jsou ve skutečnosti trestněprávně nevýznamné, a další by měly být prověřeny z hlediska jejich existence, uvažovaného obsahu nebo významu, jenž k nim byl dosud připínán. Namísto toho stěžovatel dovozuje, že pokud v označeném příkazu (resp. návrhu státního zástupce a žádosti policejního orgánu) nebyl zahrnut poukaz na směrodatná ustanovení trestního řádu (§ 82 odst. 1 a § 160 odst. 4), nemůže být předmětný nedostatek "sanován" obsahem odůvodnění zabývajícím se skutečnostmi, které uvedené procesní normy předjímají. Tento "přepjatě formalistický" názor však zjevně neobstojí, jak již bylo výše naznačeno, ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1780/07, N 147/50 SbNU 297.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 82 a násl. a § 160 odst. 4 tr. řádu. Možnosti ingerence Ústavního soudu jsou specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k jeho zásahu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Takový výsledek rozhodujícímu orgánu vytýkat nelze. I kdyby Obvodním soudem pro Prahu 3 zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o "důvodnosti podezření", že v bytě je věc důležitá pro trestní řízení, resp. o nebezpečí zmaření úkonu, zničení nebo ztráty důkazu, byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodného podezření" a "nebezpečí" ve smyslu § 82 odst. 1 a § 160 odst. 4 tr. řádu] zde byly překročeny.

Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit "podezření" přítomnosti věci důležité pro trestní řízení a "nebezpečí" zmaření úkonu, zničení nebo ztráty důkazu předvídané § 82 odst. 1 a § 160 odst. 4 tr. řádu], k dispozici není.

Co do otázky adekvátnosti odůvodnění příkazu k domovní prohlídce je nutné především vyjít z toho, že k jeho vydání postačí, jak bylo výše uvedeno, "důvodné podezření", že v "bytě ... je věc ... důležitá pro trestní řízení"; odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně (ještě výrazněji) se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (srov. sp. zn. III. ÚS 554/03). Ústavněprávní roviny nedosahuje nejen spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, nýbrž stejně tak o odůvodněnosti závěru o "důvodnosti" vymezených "podezření"; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž příkaz k domovní prohlídce slouží.

Ohledně konkretizace důkazů hledaných policejním orgánem stojí za připomenutí usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 1033/07 a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1578/07, podle kterého "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám ani v případě postupu dle ust. § 78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle ust. 85 odst. 3 ve spojení s ust. § 79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná."

Hodnoceno z těchto hledisek ústavněprávního přezkumu příkazu k domovní prohlídce nelze nic zásadního vytknout. Obvodní soud pro Prahu 3 se v odůvodněních tohoto rozhodnutí zabýval otázkou, zda trestní řízení bylo řádně zahájeno, o jaké indicie se opírá závěr o důvodnosti podezření, že se stěžovatel mohl dopustit trestného jednání, jak bylo vyloženo shora, dále tím, k čemu konkrétně je zjištění požadovaných informací v rámci trestního řízení třeba, a konečně proč není možné tento úkon provést jako "obyčejný", nýbrž coby neodkladný nebo neopakovatelný (srov. § 160 odst. 4 tr. řádu).

V odůvodnění příkazu je též dostatečně konkrétně uvedeno, o jaké skutečnosti se uvedené závěry opírají, a lze proto uzavřít, že tento příkaz požadavkům stanoveným v § 82 odst. 1 a § 160 odst. 4 tr. řádu vyhovuje. Nelze mu upřít, že informaci, z jakých důvodů bylo vydáno stěžovatelem kritizované rozhodnutí, podává.

Tímto úsudkem nemůže otřást ani stěžovatelův poukaz na "časový odstup" zahájení trestního stíhání; stěžovatel zaměňuje neodkladnost domovní prohlídky (danou nebezpečím zničení nebo ztráty důkazu) s naléhavostí zahájení trestního stíhání (srov. zásadu rychlosti řízení vtělenou do § 2 odst. 4 tr. řádu, kterou je nicméně třeba poměřovat s nutností tento úkon relevantně odůvodnit).

Je tudíž namístě závěr, že obsah předmětného příkazu nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 12 odst. 2 Listiny nebo čl. 8 Úmluvy, natožpak jiných práv, chráněných ústavním pořádkem, v důsledku čehož neobstojí stěžovatelova námitka, že důkazy vycházející ze znaleckého zkoumání počítačové sestavy zabavené v rámci domovní prohlídky jsou "absolutně nepoužitelné".

K námitce, že v trestním oznámení nebyla konkretizována díla chráněná autorským zákonem, lze konstatovat, že povinnost doplnit a z vlastní iniciativy zajistit důkazní situaci vyplývá pro orgány činné v trestním řízení ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 tr. řádu), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 37/03, N 81/33 SbNU 285).

Rovněž okolnost, že soudní znalec již "nezískal jediné dílo chráněné autorským zákonem", postrádá ústavněprávní rozměr, neboť nevylučuje úsudek přijatý na argumentované bázi Městským soudem v Praze (resp. Obvodním soudem pro Prahu 3), že v předchozím období díla uvedená ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu stěžovatel zde upřesněným způsobem nabízel ke stažení jiným uživatelům počítačové sítě. K problematice důkazu o užití počítače konkrétní osobou lze připomenout též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 5 Tdo 31/2010, s nímž napadená rozhodnutí obecných soudů nekolidují.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tedy zopakoval výhrady, které uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení další (třetí) opravné instance mu nepřísluší.

Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru