Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 158/16 #1Usnesení ÚS ze dne 17.05.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkpozemek
Bezdůvodné obohacení
nájemné
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.158.16.1
Datum podání15.01.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 456, § 451

526/1990 Sb., § 3, § 5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 158/16 ze dne 17. 5. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miloše Hájka, zastoupeného JUDr. Janou Sedláčkovou, advokátkou, sídlem Palackého 33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015 č. j. 28 Cdo 4815/2014-430 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2014 č. j. 14 Co 113/2013-367, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a a) Ing. Pavla Bučka a b) Evy Burgetové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na rovnost v právech podle čl. 1 a 37, právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 a 38 a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu práv podle čl. 90 Ústavy České republiky.

2. Rozsudkem ze dne 29. 10. 2012 č. j. 37 C 114/2001-315 Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") uložil vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému) povinnost zaplatit stěžovateli (jako žalobci) částku 156 723 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 81 647 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), a dále uložil vedlejší účastnici (jako žalované) zaplatit stěžovateli 171 211 Kč s příslušenstvím (výrok III), co do částky 88 529 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok IV), současně rozhodl o vrácení části soudního poplatku (výrok V), o povinnosti vedlejších účastníků nahradit stěžovateli společně a nerozdílně náklady řízení v částce 74 330 Kč (výrok VI) a také o nákladech řízení státu (výrok VII až IX). Městský soud vyšel z toho, že vedlejší účastníci se na úkor stěžovatele obohatili tím, že užívali pozemky v jeho vlastnictví bez právního důvodu a že jim z tohoto titulu náleží náhrada odpovídající obvyklému nájemnému.

3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl k odvolání vedlejších účastníků rozsudek městského soudu v napadených výrocích I a III potvrzen pouze co do povinnosti vedlejších účastníků zaplatit stěžovateli částku 32 770 Kč, resp. 35 695 Kč s příslušenstvím, ve zbývajících částech napadených výroků I a III byla žaloba zamítnuta, kromě toho jím byl rozsudek městského soudu zrušen ve výrocích VII a VIII a v této části byla věc tomuto soudu vrácena, kromě toho bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 69 884 Kč a 73 363 Kč. Krajský soud na rozdíl do městského soudu dospěl k závěru, že stěžovateli náleží náhrada odpovídající ceně stanovené dle cenových výměrů Ministerstva financí.

4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je vlastníkem pozemků, které jsou zastavěny domy vedlejších účastníků nebo je vedlejší účastníci užívají jako zahradu, jež tvoří s domem jeden funkční celek. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastníci za užívání pozemků nic neplatili, podal žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, a to za období od 13. 6. 1999 do 13. 6. 2001, přičemž jeho výši odvodil do ceny pozemků, které jsou velmi ceněné, protože se nalézají v lukrativní lokalitě města Brna. Městský soud nařídil vypracování znaleckého posudku, na jehož základě (částečně) žalobě vyhověl, vedlejší účastníci však toto rozhodnutí napadli s tím, že na stanovení úhrady za užívání je nutné použít regulovaných cen, a postupovat tedy podle cenového věstníku Ministerstva financí. S tímto názorem se krajský soud ztotožnil a s ohledem na malou úspěšnost návrhu stěžovatele zavázal nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení. V následně podaném dovolání, jak stěžovatel dále uvedl, namítl, že výše obvyklé úhrady za užívání pozemků v lukrativní části města nemůže být podřízena regulaci, neboť se na ni nevztahuje, a odvolal se na nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 2229/08 (N 258/55 SbNU 491), dovolací soud však neshledal důvod odchylovat se od své judikatury jen proto, že pozemek je v lukrativní části.

6. Krajskému soudu pak stěžovatel vyknul, že nevysvětlil, z jakého důvodu nadřadil ochranu uživatele bez právního důvodu nad ochranu vlastníka a jaký veřejný zájem "zajistil existenci tohoto nerovného vztahu". Jeho posouzení je nesprávné, neboť neodpovídá příslušným ustanovením zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákona č. 526/1990 Sb., o cenách. Krajský soud tak založil nerovné postavení vlastníka a uživatele a nezákonně omezil stěžovatelovo vlastnické právo. V dané věci nebyl dán veřejný zájem, aby bylo nutné použít regulaci nájemného, o čemž svědčí posudek znaleckého ústavu Qualiform, s. r. o., který jasně stanovil, že s obdobnými nájmy pozemků se nelze v realitní praxi vůbec setkat. Z toho stěžovatel vyvodil, že jde o zcela ojedinělý případ, který nepotřebuje ochranu státu v podobě cenové regulace, a v tomto ohledu poukázal na závěry městského soudu, přičemž připomněl nutnost zachování principu proporcionality. Ve zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 2229/08 také Ústavní soud v obdobném případě použití cenové regulace striktně odmítl. Krajský soud odkázal na § 5, 6 a 10 zákona o cenách, opomenul však ustanovení § 1, neboť by někdo jen stěží mohl přisvědčit tomu, že nájem pozemků umístěných v jedné z nejlukrativnějších částí Brna by měl být regulován z důvodu, že by trh s těmito pozemky mohl být ohrožen účinky hospodářské soutěže nebo že to vyžaduje mimořádná tržní situace, jestliže znalecké posudky jasně uvedly, že nájem obdobných pozemků je prakticky neznámý. Vlastníkovi lukrativních pozemků určil nerovné postavení vůči neoprávněnému uživateli, když deklaroval, že vlastník je povinen své pozemky pronajmout za symbolickou cenu. Do takového smluvního vztahu by vlastník pozemků nikdy neměl zájem vstoupit. Nerovnost stěžovatel spatřuje v tom, že neměl na výběr, komu užívání umožní.

III.

Procesní podmínky řízení

7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas se způsobem, jakým krajský soud a potažmo Nejvyšší soud stanovil náhradu za užívání jím vlastněných pozemků vedlejšími účastníky z titulu bezdůvodného obohacení (§ 451 občanského zákoníku), tzn. na základě cenově regulovaného nájemného, přičemž argumentoval tím, že jde o pozemky s lukrativní polohou, maje za to, že jde o obdobnou věc, jakou Ústavní soud řešil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2229/08 (blíže sub 5).

10. Ústavní soud však nemá, co by obecným soudům mohl z hlediska ústavnosti vytknout. V obecné rovině lze (jako ústavně konformní) akceptovat právní názor plynoucí z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle něhož výše bezdůvodného obohacení odpovídá částkám vynakládaným v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla formou nájmu, jakož i navazující právní názor, že výše bezdůvodného obohacení nemůže přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy, pakliže v rozhodném období bylo nájemné regulováno. V citovaném nálezu Ústavní soud nezpochybnil ústavní konformitu cenové regulace (jako takové), nýbrž vyslovil názor, že deficitem ústavnosti mohou trpět ta soudní rozhodnutí, v nichž obecné soudy s přihlédnutím k cenové regulaci nerespektovaly - s ohledem na specifické skutkové okolnosti - spravedlivou rovnováhu mezi zájmem společnosti a ochranou vlastnického práva, přičemž v tehdy posuzovaném případě žádný veřejný zájem (konkrétně na využívání cizího pozemku za účelem parkování) nezjistil. Jiná situace však je v případech pozemků a nemovitostí na nich stojících, které jsou určeny k bydlení, kde Ústavní soud zohlednění cenové regulace v kontextu rozhodování o výši bezdůvodného obohacení, a to právě s ohledem na existenci veřejného zájmu, akceptoval, přičemž ani v souzené věci není důvod, proč by se od svého názoru měl odchýlit [viz usnesení ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2441/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Nejvyšší soud tedy nepochybil, jestliže s ohledem na relevantní odlišnost ve skutkových okolnostech shledal stěžovatelův poukaz na výše uvedený nález nepřiléhavým. Pokud v této souvislosti stěžovatel argumentoval, že předmětné pozemky se nacházejí v lukrativní části města, Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval a ústavně konformním způsobem se s ní vypořádal.

11. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru