Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1574/14 #1Usnesení ÚS ze dne 16.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
trestná činnost
Trestní řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1574.14.1
Datum podání05.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 2 odst.2, § 2 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1574/14 ze dne 16. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 16. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Píclem, advokátem, se sídlem v Plzni, Habrmannovo náměstí 5, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. ledna 2014 sp. zn. 3 Tdo 1465/2013, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2013 sp. zn. 12 To 20/2013 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. února 2013 sp. zn. 34 T 4/2011, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu předmětného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále též "obviněný") byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. února 2013 sp. zn. 34 T 4/2011 uznán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3, odst. 5 písm. b) trestního zákoníku, pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a pokračujícím zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku.

Uvedených zvlášť závažných zločinů se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tím, že prostřednictvím formuláře uveřejněného na webových stránkách kontaktoval společnost barra.cz, s. r. o., ve formulářích se označil jako věřitel a následně zprostředkoval uzavření čtyř smluv o úplatném postoupení pohledávek mezi postupitelkou Janou Janouškovou a společností barra.cz, s. r. o., za úplatu ve výši 70 % nominální hodnoty postoupené pohledávky a dále uzavřel smlouvu o postoupení vlastní pohledávky za v rozsudku jmenovanou třetí osobou, přičemž prokuristovi uvedené společnosti Janu Švarcovi předkládal nepravdivé rozhodčí nálezy a další listiny, mezi nimiž byly i padělané směnky, kterými osvědčoval pravost a vykonatelnost pohledávek, ač si musel být vědom, že uvedené dokumenty nejsou pravdivé a neodpovídají skutečnosti, přičemž společnost barra.cz, s. r. o. se následně neúspěšně domáhala provedení exekuce postoupených pohledávek. Sjednaná úplata za postoupení pohledávky, která měla činit celkem 11.309.200,- Kč, nebyla ani zčásti zaplacena.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. září 2013 sp. zn. 12 To 20/2013 rozsudek nalézacího soudu zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nové rozhodl tak, že výše popsané jednání již nekvalifikoval jako pokračující zvlášť závažný zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a zmírnil kvalifikaci jednání na pokračující zvlášť závažný zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Stejně jako soud nalézací i odvolací soud uznal obviněného vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku.

Za uvedené trestné činy a trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. srpna 2011 sp. zn. 2 T 141/2010, byl stěžovatel odsouzen podle § 234 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let.

Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. ledna 2014 č. j. 3 Tdo 1465/2013-47, jako dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

III.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Domnívá se, že nalézací soud neměl použít jako důkaz v jeho neprospěch listiny, které byly zajištěny při domovní prohlídce, kterou v rozsudku sám označil za nezákonnou. Nalézací soud navíc podle stěžovatele vycházel z jiných listin, než které stěžovatel předal svědkovi Janu Švarcovi, prokuristovi společnosti barra.cz, s. r. o., a nebylo nikterak prokázáno, že by tyto listiny měly se stěžovatelem nějakou souvislost. Stěžovatel má za to, že rovněž nebylo prokázáno, že předmětné listiny jsou nepravé, neboť nebyl proveden znalecký posudek, který by doložil, že jde o padělky. Dále uvádí, že nalézací soud ani soud odvolací nepředvolaly stěžejního svědka Milana Wotavu, jehož výslech stěžovatel soudům navrhoval. Stěžovatel se neztotožňuje se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily důkazy, a vytýká jim, že hodnocení důkazů provedly hrubě v jeho neprospěch.

IV.

Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu požádal Ústavní soud o vyjádření Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Plzni. Soudy obou stupňů ve svých vyjádřeních pouze stručně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.

Pro své rozhodnutí si Ústavní soud rovněž vyžádal soudní spis vedený u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 4/2011.

V.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu předmětného soudního spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud zvláštním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy vrcholem soustavy obecných soudů, a jeho úlohou proto není přezkoumávat jejich právní či skutkové závěry ani posuzovat jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).

Ústavní soud není zásadně oprávněn přezkoumávat důkazní postup orgánů činných v trestním řízení, nedosahuje-li tvrzené pochybení ústavněprávní roviny. Při dokazování v trestním řízení mají orgány činné v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 trestního řádu). Obecné soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Důkazní postup jsou obecné soudy povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy musí náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů rovněž nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že hodnocení samotného obsahu důkazů, jakož i jeho zákonnosti, je ve výlučné kompetenci obecných soudů, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. § 2 odst. 11 a 12 trestního řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny.

Co do problematiky tzv. opomenutých důkazů ve své ustálené judikatuře Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy mají povinnost se vypořádat se všemi důkazními návrhy i argumentačními tvrzeními účastníků řízení, je však jen na jejich úvaze, zda navržené důkazy provedou či nikoliv, a to za předpokladu, že svoje rozhodnutí řádně odůvodní (např. nález ze dne 29. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 185/96).

VI.

Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy nepřekročily rámec vymezený výše uvedenými zásadami a nedopustily se tak zásahu do základních práv stěžovatele.

K námitce stěžovatele stran použití důkazů získaných domovní prohlídkou, kterou sám prvostupňový soud ve svém rozsudku označil za nezákonnou, Ústavní soud konstatuje, že v odůvodnění svého rozsudku nalézací soud dospěl k jednoznačnému závěru, že listiny zajištěné při uvedeném úkonu nemohou být a nebudou v trestním řízení použity jako důkaz. Nalézací soud v této souvislosti výslovně uvedl, že při rozhodování o vině stěžovatele nepřihlížel k výsledkům domovní prohlídky, a své rozhodnutí opřel o listinné důkazy z jiných zdrojů, které byly opatřeny v souladu se zákonem. Šlo zejména o listiny vydané jednotlivými svědky i samotným obviněným, přičemž tyto důkazy nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě označil a řádně popsal své úvahy při jejich hodnocení.

Ústavní soud má za to, že se nalézací soud dostatečně vypořádal také s námitkami stěžovatele co do použitelnosti listinných důkazů, které vydal soudu svědek Jan Švarc. Obhajoba uplatněná stěžovatelem byla podle nalézacího soudu v tomto směru vyvrácena zejména výpovědí jmenovaného svědka, kterou nalézací soud hodnotil jako věrohodnou, a tento svůj závěr také ve svém rozsudku náležitě a zevrubně zdůvodnil.

Jde-li o námitky stěžovatele týkající se prokázání pravosti listinných důkazů, také těmito se obecné soudy náležitě zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž své hodnocení předmětných listin jako padělků opřely zejména o výpovědi svědků, ať už z řad poškozených či z řad osob na věci nezávislých. Při hodnocení pravosti listin přihlédly obecné soudy navíc k neobvyklému formátu a k okolnostem vyhotovení listin, které již samy o sobě vyvolávají podezření o jejich pravosti. Ústavní soud má za to, že v tomto směru provedly obecné soudy dostatečně důkladné dokazování, a lze se proto ztotožnit s názorem, že znalecký posudek z oboru písmoznalectví nebyl pro rozhodnutí ve věci nezbytný. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou hospodárnosti řízení, aniž by tím však nepřiměřeně zasáhly do práv stěžovatele.

Ústavní soud se konečně neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že na straně obecných soudů došlo k opomenutí některých jím navrhovaných důkazů. Obecné soudy podrobně popsaly, z jakých důvodů nepřistoupily k předvolání svědka Milana Wotavy, po němž soud prvního stupně bezvýsledně pátral, přičemž soud odvolací následně označil jeho předvolání za nadbytečné. Také v této námitce Ústavní soud neshledal prostor pro svůj kasační zásah.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy svá rozhodnutí zevrubně odůvodnily, přičemž přesvědčivě vyložily své úvahy, na jejichž základě dospěly ke svým skutkovým zjištěním i jejich právnímu hodnocení. Není úlohou Ústavního soudu jejich závěry přehodnocovat.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k názoru, že postupem obecných soudů v projednávané věci nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru