Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1572/10 #1Usnesení ÚS ze dne 30.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Kolín
SOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkTrestný čin
In dubio pro reo
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1572.10.1
Datum podání31.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 241

141/1961 Sb., § 265a, § 265b, § 263


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1572/10 ze dne 30. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 30. září 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Jarmilou Grumlovou, advokátkou v Kolíně, Politických vězňů 98, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 9. 2009 č. j. 3 T 113/2008-263, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009 č. j. 12 To 457/2009-276 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 7 Tdo 283/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 28. 5. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy podle § 241 odst. 1 a 2, § 245 a § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákona a odsouzen podle § 241 odst. 2 za použití § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Krajský soud v Praze pak podle § 256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl stěžovatelovo odvolání, a to usnesením napadeným touto ústavní stížností. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v daném soudním řízení mu byl (protiprávně) "odňat zákonný soudce", neboť původně přidělený senát (soudu prvního stupně) hodnotil důkazy rozdílně oproti stanovisku odvolacího soudu. Dále oba tyto soudy měly porušit základní zásadu trestního řízení, a to zásadu in dubio pro reo. Další stěžovatelovy námitky pak směřují proti hodnocení důkazů soudem prvního i druhého stupně a úplnosti dokazování.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud zrušil mj. usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., tedy z důvodu, který zákon nepřipouští. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že stěžovatel (formálně) uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jím uplatněné námitky, které jsou postaveny především na zpochybňování skutkových zjištění a provedeného dokazování, či další námitky, které směřují do hodnocení provedených důkazů a úplnosti dokazování, však deklarovaný dovolací důvod naplnit nemohou. Stěžovatel přitom v odůvodnění ústavní stížnosti žádné konkrétní námitky vůči tomuto rozhodnutí, resp. proti závěrům v něm obsaženým nevznáší. Za tohoto stavu může Ústavní soud, jak též plyne z již ustálené judikatury, toliko zkoumat, zda příslušné závěry dovolacího soudu stran (ne)naplnění zákonem přepokládaného dovolacího důvodu jsou řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) zdůvodněny. V tomto ohledu ale Ústavní soud žádné pochybení nezjistil, a tak mu nezbylo, než ústavní stížnost v této části posoudit jako zjevně neopodstatněný návrh.

Jde-li o zbývající část ústavní stížnosti, v níž je napadáno rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, Ústavní soud poukazuje jednak na ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, a jednak na ustanovení § 72 odst. 4 téhož zákona, dle kterého byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. ř.) přitom není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy (viz např. usnesení ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2546/09, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů jím není např. tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v § 265b odst. 1 tr. ř. uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm počíná běh 60denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".

Pokud tedy napadené usnesení dovolacího soudu nebylo možno považovat za "poslední procesní prostředek", běh šedesátidenní lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu nutno odvíjet právě již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Byť Ústavnímu soudu není známo přesné datum zmíněného doručení, již ze skutečnosti, že napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo vydáno dne 24. 3. 2010 (a stěžovateli tak muselo být usnesení odvolacího soudu doručeno před tímto datem) a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 28. 5. 2010, je zřejmé, že uvedená zákonná lhůta dodržena být nemohla.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru