Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1570/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
trestná činnost
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1570.15.1
Datum podání25.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 171 odst.2 písm.a

141/1961 Sb., § 278 odst.1, § 283 písm.d


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1570/15 ze dne 8. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti J. T., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Kuřim, P. O. Box 21, zastoupeného Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 365/46, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. 8 To 134/2015 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. 2 T 36/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základných práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci.

Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 10. 2008 sp. zn. 2 T 36/2008 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009 sp. zn. 9 To 599/2008) shledán vinným spácháním trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle ustanovení § 171 odst. 2 písm. a) trestního zákona k peněžitému trestu ve výši 40 000 Kč; tento trestný čin měl stěžovatel spáchat tím, že porušil generální inhibitorium založené usnesením Okresního soudu Brno - venkov ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. 19 Nc 5458/2007, vydaným dle vykonatelného rozhodčího nálezu Mgr. Lucie Jamborové ze dne 8. 3. 2007, když se pokusil zcizit majetek povinné společnosti, za niž jednal jako předseda jejího představenstva.

Městský soud v Brně shora uvedeným usnesením zamítl (v pořadí druhý) stěžovatelův návrh na obnovu řízení, jejž stěžovatel odůvodnil existencí usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 8. 12. 2014, kterým soud předmětnou exekuci zastavil s tím, že neměla být "vůbec nařízena"; městský soud totiž dospěl k závěru, že ani tato skutečnost nemůže mít vliv na trestněprávní kvalifikaci inkriminovaného stěžovatelova jednání, a následnou stěžovatelovu stížnost Krajský soud v Brně ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že usnesení stížnostního soudu je ryze formalistické a nepřezkoumatelné (a porušuje princip zákazu libovůle v rozhodování); krajský soud totiž toliko zopakoval závěry soudu městského a ke stížnostním důvodům se nijak nevyjádřil, a dokonce je v odůvodnění ani nezmínil. Rozhodnutí soudu první instance potom stěžovatel vytýká, že se nikterak nevypořádalo s předloženým rozhodnutím o zastavení exekuce (ani jej v odůvodnění nezmiňuje), přestože právě toto rozhodnutí mohlo představovat relevantní důvod obnovy řízení ve smyslu závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2227/2011.

Stěžovatel též poukazuje na to, že se v dané věci jednalo o případ nutné obhajoby, a přesto mu byl obhájce ustanoven až ke dni 17. 2. 2015, tedy až po vydání ústavní stížností napadeného usnesení městského soudu.

V doplnění ústavní stížnosti potom stěžovatel namítá, že obecné soudy pominuly materiální stránku exekučního titulu a řádně nezohlednily účel ustanovení § 171 odst. 2 písm. a) trestního zákona; jejich interpretaci považuje za absurdní, neboť dle jeho názoru vede k ochraně údajných majetkových práv oprávněného, jež však - prokazatelně - vzešla z jeho vlastního protiprávního jednání. Jelikož zde tedy není důvod pro poskytování trestněprávní ochrany oprávněného jako faktického škůdce, je namístě závěr, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, vyšly-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, což je významné z hlediska zde rozhodného ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu.

V řízení o obnově řízení se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí. Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, trestu či náhradě škody. Za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak. Proto bez dalšího nelze spatřovat důvod obnovy řízení v jakékoli nové skutečnosti nebo důkazu, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu, tj. zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.

Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.

Z obsahu ústavní stížnosti i jí napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje ve své podstatě "odvolání" proti usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3022/11, jíž byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta předchozí stěžovatelova ústavní stížnost, kterou podal proti rozhodnutím, jimiž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy předmětného trestního řízení předchozí.

Pakliže tedy obecné soudy v daném procesním kontextu dospěly k závěru, že stěžovatelem předkládaný nový důkaz žádné nové rozhodné skutečnosti ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu zjevně neimplikuje, nelze jim důvodně vytýkat, že svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, když (pro stručnost) toliko odkázaly na odůvodnění svých předchozích (zamítavých) rozhodnutí.

Ve shodě s obecnými soudy má Ústavní soud za to, že usnesení okresního soudu, jímž byla exekuce zastavena novou skutečnost ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu nepředstavuje. Pokud totiž samo zrušení rozhodčího nálezu (jakožto nová, soudu dříve neznámá skutečnost) nepřestavovalo skutečnost, jež je s to změnit meritorní trestní rozhodnutí ve prospěch stěžovatele, a tento úsudek aproboval rovněž Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 3022/11, nemůže takovou relevantní novou skutečnost představovat - tím spíše - ani rozhodnutí, jež ze (stěžovatelem dovolávaného) materiálního hlediska žádnou novou skutečnost neobsahuje, neboť toliko reflektuje skutečnost známou již dříve, že rozhodčí nález byl neplatný, a to z důvodu neplatné rozhodčí doložky.

Dospěly-li tedy obecné soudy v napadených rozhodnutích k úsudku, že stěžovatelem předkládané nové důkazy nemohou efektivně ovlivnit právní kvalifikaci jeho jednání, spočívající v porušení (ve stádiu pokusu) soudem nařízeného generální inhibitoria, nelze jim (nejen) z ústavněprávních pozic co vytknout.

Na řečeném nic nemění, dovolává-li se stěžovatel opožděného ustanovení obhájce, neboť se tato námitka v daných procesních souvislostech jeví jako zcela účelová a formální.

Zcela nad rozhodný rámec se sluší dodat, že veškerá argumentace obsažená v doplnění stěžovatelovy ústavní stížnosti je argumentací čistě soukromoprávní, a tedy v daném kontextu irelevantní. Namítá-li stěžovatel, že je zde poskytována ochrana (domněle) oprávněného jako faktického škůdce, postačí připomenout, že v daném trestním řízení je chráněn pouze veřejný zájem, v daném případě zájem na respektování úředních (soudních) rozhodnutí. Obdobně procesně bezcenný je potom stěžovatelův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2227/2011, z něhož se žádné trestněprávně relevantní skutečnosti, jež by mohly dopadat do souzené věci, zjevně nepodávají.

Závěrem je tak možné pouze konstatovat, že se stěžovateli jím tvrzený zásah do základních práv doložit nepodařilo; senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru