Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1570/10 #1Usnesení ÚS ze dne 21.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/ochrana osobních údaj... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Dobré mravy
advokát/odměna
neplatnost
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1570.10.1
Datum podání31.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 567

82/1998 Sb., § 31 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1570/10 ze dne 21. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F plus H s. r. o., se sídlem v Třebíči, Zborovská 856/49, zastoupeného Mgr. Karlem Neubertem, advokátem se sídlem v Třebíči, Oldřichova 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2010, č. j. 53 Co 519/2009-87, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 7. 2009, č. j. 60 C 226/2008-51, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu financí, o zaplacení 10 000 Kč (pozn. v záhlaví chybně uvedeno 20 000 Kč) s příslušenstvím z titulu škody způsobené nezákonným rozhodnutím Finančního úřadu v Třebíči (ze dne 27. 4. 2005, č. j. 54415/05/330930/1079). V otázce výše náhrady škody dospěl soud k závěru, že v dané věci bylo rozhodné, kdy ke škodě (spočívající v odměně za zastupování daňové poradkyně v daňovém řízení) došlo, přičemž za tento rozhodný okamžik měl den 18. 5. 2007, kdy žalobce odměnu za zastupování uhradil. Výše odměny za zastupování (a tím i výše náhrady škody bez ohledu na skutečné smluvní plnění) se tudíž řídí ustanovením § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění účinném od 27. 4. 2006 (zákona č. 160/2006 Sb.), ve spojení s vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a činí 1600 Kč. Povinnost žalovaného k náhradě škody měl soud za splněnou ve smyslu § 567 odst. 1, 2 obč. zák. již před zahájením řízení, neboť i když nebylo podle pokynů žalobce plněno na účet daňové poradkyně, nýbrž na účet jeho, ocitlo se požadované plnění prokazatelně v jeho majetkové dispozici. Žalobci soud prvního stupně přisvědčil toliko v tom, že sice z provedené platby žalovaného v celkové výši 30 650 Kč nebylo možné rozeznat v jaké výši bylo na jeho jednotlivé nároky plněno, avšak tato skutečnost se stala zřejmou z jeho následného vyjádření; nic na tom nemění, že žalovaný mimosoudně plnil v neodůvodněné částce vyšší.

Též ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (k odvolání žalobce) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru, že žalovaná v řízení prokazatelně doložila, že ještě před zahájením řízení uspokojila uplatněný nárok platbou ve výši 4 050 Kč na účet žalobce (plnila ve vyšší částce, než na kterou měl nárok), přičemž je lhostejné, že tento účet byl dříve postižen daňovou exekucí. S podrobným odůvodněním odvolací soud shledal též správným závěr soudu prvního stupně o okamžiku vzniku škody a o způsobu jejího stanovení, a naopak za mylnou označil úvahu žalobce, že ke vzniku škody došlo již nezákonným rozhodnutím žalovaného (27. 4. 2005), čímž dle jeho názoru pro určení její výše ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, užít nelze.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, neboť se nezabývaly jeho důkazy svědčícími o tom, že "právní úkon" žalovaného spočívající v plnění na jiný než jím určený účet, byl v rozporu s dobrými mravy, resp. byl zneužitím práva, a tudíž úkonem neplatným, neboť skutečným záměrem žalovaného (plněním na účet postižený daňovou exekucí) bylo náhradu mu fakticky neposkytnout. Způsob, jímž si žalovaný zjistil informace o bankovních účtech a jeho majitelích je podle něj v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů a představuje zásah i do jeho práva zaručeného v čl. 10 Listiny, neboť žalovaný nebyl v tomto řízení "nadán vrchnostenskou mocí" a správci daně mu tyto osobní údaje nebyli oprávněni sdělovat. Za nesprávný pak stěžovatel označuje závěr obou soudů, že žalovaný vůči němu svůj závazek ve smyslu § 567 obč. zák. splnil, jelikož nebylo zjevné, jakým způsobem měly být jednotlivé jeho pohledávky uspokojeny a žalovaný konkrétně neurčil, kterou pohledávku a v jaké výši svojí platbou uhradil; mezi ním a žalovaným neexistovala ani dohoda, že mu bude plněno prostřednictvím peněžního ústavu připsáním částky na jeho účet. Okamžik vzniku škody pak podle něj nelze spojit s uhrazením odměny za zastupování, ale již s jednáním, jež škodu zapříčinilo, tj. s okamžikem vydání rozhodnutí finančního úřadu (27. 4. 2005); při posuzování nároku na náhradu škody proto "nelze vycházet ze zákona č. 160/2006 Sb., ... ale ze zákona 234/2002 Sb.". Stěžovatel též tvrdí, že při výpočtu odměny za zastupování mezi ním a daňovým poradcem pro účely stanovení výše škody nelze aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb. a považuje "za neústavní, kdy předpis nižší právní síly ... dává náhradě škody jiný smysl, než je smysl zamýšlený ústavním zákonem o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu". Z podrobně rozvedených důvodů pak dospívá též i k závěru o nesprávném určení mimosmluvní odměny.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává primárně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a odvolací soud se jím zabýval věcně a s námitkami, které v něm stěžovatel uplatnil, se podrobně vypořádal.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.

Nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.

Oba soudy danou věc, zejména ohledně otázky vzniku škody, jakož i stanovení její výše, posoudily zcela v souladu s právními názory judikatury, již lze mít za ustálenou (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 21 Cdo 2647/2009, sp. zn. 25 Cdo 4429/2007, sp. zn. 25 Cdo 917/2007, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, resp. Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3109/08, sp. zn. Pl. ÚS 18/01 a sp. zn. Pl. ÚS 38/06), čímž je vyloučen znak jejich "libovůle", a vůbec není rozhodné, byl-li by právní názor, prosazovaný v ústavní stížnosti stěžovatelem, obhajitelný rovněž.

Z těchto hledisek není adekvátně oponovatelný - pro otázku aplikace § 31 odst. 3 zákona 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, určující - úsudek, že okamžik vzniku škody je zde spojován s okamžikem, kdy stěžovatel náklady svého zastoupení, jejichž náhrady se podle zákona č. 82/1998 Sb. domáhá, skutečně vynaložil, tedy s okamžikem, kdy v jeho majetkové sféře došlo jejich zaplacením k majetkové újmě, a nikoli již s okamžikem vydání rozhodnutí, jež bylo posléze jako nezákonné odstraněno. V dané věci posuzovaná situace není totiž srovnatelná s tou, již hodnotil Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 642/05 co do okamžiku "objektivizace" škody a její výše ve vztahu k nákladům zastoupení, v němž vyslovil, že tento okamžik je dán "nabytím právní moci rozhodnutí..., jímž stát aproboval povinnost stěžovatele uhradit obhájci příslušnou částku jako náhradu nákladů obhajoby, čímž stát stvrdil i výši škody, která stěžovateli v souvislosti s postupem státu vznikla...", neboť zde takové rozhodnutí absentuje. I kdyby jemu na roveň bylo možné klást "rozhodnutí" daňové poradkyně v podobě vystavení faktury za zastoupení stěžovatele, byl by výsledek procesu určení rozhodného předpisu pro stanovení výše škody shodný s tím, kterého dosáhly obecné soudy, jestliže se tak stalo dne 18. 5. 2007.

Oba soudy se též adekvátně vypořádaly s námitkami, stěžovatelem opakovanými v ústavní stížnosti, směřujícími proti zvolenému způsobu uspokojení jeho pohledávky, jakož i jím tvrzené "neplatnosti (tohoto) úkonu", resp. údajného zásahu do práva garantovaného v čl. 10 odst. 3 Listiny, a proto postačí na jejich odůvodnění již jen odkázat.

V ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Z předchozího plyne, že řečené zcela dopadá na věc stěžovatelovy ústavní stížnosti.

Je nadto zcela zjevné, že nyní posuzovaná ústavní stížnost představuje toliko pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatel očividně (a nepřípustně) očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí přezkumu z pozice běžné instanční (opravné) instance.

Jako návrh zjevně neopodstatněný ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru