Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 157/15 #1Usnesení ÚS ze dne 22.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkOdvolání
odpor/proti platebnímu rozkazu
Směnečný platební rozkaz
směnečné rukojmí
směnky, šeky
ručitel
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.157.15.1
Datum podání16.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

191/1950 Sb., #1 § 20 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 157/15 ze dne 22. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Heleny Morongové, zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntále, Žižkovo nám. 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2014 sp. zn. 6 Cmo 297/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení práva na spravedlivý proces, pro porušení ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil shora označené rozhodnutí.

Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. 56 Cm 113/2013 uložil stěžovatelce (a dalším dvěma směnečně zavázaným osobám), aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni (společnosti unimatic europe, s. r. o.) směnečný peníz ve výši 48 000 Kč s příslušenstvím. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podala stěžovatelka (a první žalovaná osoba - výstavce směnky vlastní) námitky; usnesením ze dne 4. 12. 2013 schválil Městský soud v Praze smír (jehož součástí se stal závazek první žalované zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč), na jehož základě byl směnečný platební rozkaz vůči první žalované v plném rozsahu zrušen, a následně byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014 směnečný platební rozkaz zrušen v plném rozsahu rovněž ve vztahu ke stěžovatelce. K odvolání žalobkyně pak Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu změnil tak, že se směnečný platební rozkaz ze dne 7. 5. 2013 ve vztahu ke stěžovatelce ponechává v platnosti.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ačkoliv se žalobkyně domáhala zaplacení jistiny pouze ve výši 48 000 Kč s příslušenstvím, získala - v důsledku znění soudem schváleného smíru mezi žalobkyní a první žalovanou - v daném řízení exekuční tituly v celkové výši o 10 000 Kč vyšší, aniž by toto navýšení bylo možné jakkoli odůvodnit.

Podle názoru stěžovatelky vrchní soud při rozhodování vycházel výlučně z tvrzení žalobkyně a zcela pominul její tvrzení a tvrzení další zavázané osoby; tím se nevypořádal s argumentem, že předmětná směnka je neplatná pro rozpor mezi místem placení a domicilem, což dle soudní judikatury takový důvod představuje (rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 32 Cm 34/2013).

Stěžovatelka dále dovozuje, že ve věci rozhodovaly místně nepříslušné soudy, neboť místo nich byl příslušný k rozhodnutí v prvním stupni Krajský soud v Ostravě a ve druhém Vrchní soud v Olomouci. Ke změně místní příslušnosti totiž došlo v důsledku jednání žalobkyně a třetí žalované (společnosti att firm s. r. o., jež je s žalobkyní personálně propojena); její statutární orgán směnku podepsal jako ručitel až dodatečně bez jejího vědomí (jakož i další zavázané osoby), aby bylo dosaženo změny místní příslušnosti soudu (neboť Krajský soud v Ostravě dle mínění stěžovatelky žaloby vyplývající ze směnek vystavených na řad původního věřitele - společnosti IFP Institut finančního poradenství, a. s. - zpravidla zamítá).

Stěžovatelka konečně obecným soudům vytýká, že bylo porušeno její právo namítat indosaci směnky po splatnosti; i když totiž v řízení doložila, že Karel Suk podepsal první indosament až v době, kdy již byla směnka po době splatnosti, odvolací soud z této skutečnosti nedovodil žádné důsledky. S názorem vrchního soudu, že není rozhodné, zda zapsané údaje na směnce jsou smyšlené, nebo neodpovídají skutečnosti, stěžovatelka nesouhlasí.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 11. 3. 2015 stěžovatelka opětovně připomněla (a v příloze výpisem z obchodního rejstříku doložila) personální propojenost žalobkyně a třetí žalované v osobě jednatele Petra Rašky. Nadto zdůraznila, že původní text směnky byl (neoprávněně) doplněn o název a podpis statutárního orgánu třetí žalované (jako druhého avala) a současně byl na směnce přeškrtnut text: "administrativní kancelář Dobrovského 4, 682 01 Vyškov (3. podlaží).".

V doplnění ze dne 5. 5. 2015 poté stěžovatelka poukázala na nejednotnost rozhodovací činnosti Vrchního soudu v Praze a výslovně odkázala na rozhodnutí ze dne 8. 10. 2014 sp. zn. 5 Cm 308/2014.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší proti rozhodnutí vrchního soudu celou řadu námitek, které však zpochybňují toliko správnost napadeného rozhodnutí (přičemž ta referenčním kritériem důvodnosti ústavní stížnosti není - viz výše), neboť argumentačně zjevně setrvávají v rovině práva podústavního; skutečnost, že se stěžovatelka v ústavní stížnosti - bez jakékoliv další argumentace - dovolává některých ustanovení ústavního pořádku České republiky, na tom ničeho nemění. Jinými slovy, jakkoli stěžovatelka věcně oponuje právním závěrům odvolacího soudu, v ústavní stížnosti vůbec nepředkládá žádné důvody, proč by měly být ústavně nekonformní, resp. proč by se její ústavní stížností měl Ústavní soud vůbec meritorně zabývat (nadto za procesní situace, kdy jí ex lege nebyl k dispozici ani mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání).

Z obsahu ústavní stížnosti je tak zjevné, že stěžovatelčino podání postrádá potřebné - materiální - náležitosti, jež by Ústavnímu soudu umožňovaly jeho věcné projednání. Stěžovatelka nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí obecným soudem vydané rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.

Pouze nad tento rozhodný rámec je pak možné uvést následující.

Namítá-li stěžovatelka, že v důsledku rozhodnutí obecných soudů má být (na jistině) žalobkyni vyplacena částka o 10 000 Kč vyšší, než vyplývá z textu směnky, je zřejmé, že tato skutečnost nemá žádný vliv na její právní postavení, neboť napadeným rozhodnutím je zavázána k zaplacení právě té částky, ke které se svým směnečným rukojemstvím zavázala.

Přisvědčit nelze stěžovatelce ani v tvrzení, že odvolací soud nevyvodil adekvátní závěry ze skutečnosti, že k první indosaci směnky došlo až po její splatnosti. Stěžovatelka přehlíží, že vrchní soud dospěl k závěru, že v řízení nebyla - nedatovaná - indosace po splatnosti prokázána, pročež aplikoval v ustanovení čl. I. § 20 odst. 2 zákona směnečného a šekového obsaženou domněnku, že k indosaci došlo před skončením lhůty k protestu (viz s. 6 napadeného rozsudku). V této souvislosti postačí připomenout, že zápis členů statutárních orgánů do obchodního rejstříku má povahu zápisu deklaratorního, pročež nebylo vyloučeno, aby Karel Suk vskutku indosoval směnku ještě před její splatností.

Pokud stěžovatelka namítá, že se vrchní soud vůbec nezabýval rozporem mezi místem placení směnky a domicilem, přestože tato skutečnost dle konstantní judikatury způsobuje neplatnost směnky, nelze přehlédnout, že v odvolacím řízení takovou námitku nevznášela, a proto nelze odvolacímu soudu vytýkat, že se jí výslovně nezabýval; je vhodné pak připomenout, že tuto námitku shledal soud prvního stupně nedůvodnou (viz str. 7 rozsudku městského soudu ze dne 13. 5. 2014), a lze pak dovozovat, že se odvolací soud - implicite - s tímto hodnocením prvoinstančního soudu ztotožnil.

Ve vztahu k úsudku stěžovatelky, že připsání druhého avala (třetí žalované) vykazovalo znaky účelovosti, se poznamenává, že z obsahu odůvodnění rozsudku městského soudu se podává, že otázkou místní příslušnosti se zabýval Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 9. 8. 2013 sp. zn. 6 Cmo 281/2013 s výsledkem, že "místní nepříslušnost Městského soudu v Praze se nevyslovuje a věc se nepostupuje Krajskému soudu v Ostravě", přičemž není známo (stěžovatelka to netvrdí), že by toto rozhodnutí již dříve napadla.

Jelikož stěžovatelce příznivý rozsudek městského soudu je založen výlučně na závěru, že její kauzální námitky jsou důvodné, nelze vrchnímu soudu (nejen) z ústavněprávních pozic co vytknout, pokud z důvodů zaznamenaných v odůvodnění napadeného rozsudku (viz jeho s. 7) dospěl k závěru, že stěžovatelka kauzální námitky vznášet není oprávněna, a proto ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu k ní v platnosti.

Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani případná nejednotnost rozhodovací činnosti Vrchního soudu v Praze, neboť, byť by i byla indikována, bez dalšího protiústavnost napadeného rozhodnutí nezakládá.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.

Z uvedených důvodů přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je nicméně zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle tohoto ustanovení bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru