Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 157/10 #1Usnesení ÚS ze dne 27.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkbyt/výpověď
Nájem
nájemné
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.157.10.1
Datum podání20.01.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 107/2006; o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

107/2006 Sb., § 3 odst.6

40/1964 Sb., § 696, § 711 odst.2 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 157/10 ze dne 27. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánkova 48, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2009, č. j. 23 Co 367/2009-85, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 4. 2009, č. j. 34 C 289/2008-64, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 4, čl. 90, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1, 4, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci; spolu s ústavní stížností podal též návrh na zrušení č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ("dále jen zákona č. 107/2006 Sb.").

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že výpověď z nájmu bytu, daná žalobkyni B. U. stěžovatelem (žalovaným) podle ustanovení § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák., je neplatná, a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel opřel výpověď z nájmu bytu o požadavek zvýšení nájemného, jenž neměl oporu v zákonu č. 107/2006 Sb., a žalobkyně naopak nájemné plnila v souladu s tím zvýšením, jež stěžovatel předtím požadoval opodstatněně. Oprávněným neshledaly soudy ani požadavek stěžovatele na zaplacení kauce, jelikož její složení nebylo požadována při uzavření nájemní smlouvy. Dalšími námitkami, včetně námitky, že zákon č. 107/2006 Sb. je v rozporu s Listinou, se soudy nezabývaly, neboť se podle jejich názoru netýkaly daného předmětu řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatuje, že si je vědom toho, že jeho postup při zvýšení nájemného "od 1. února 2008", jakož i požadavek na složení kauce je v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 107/2006; namítá však, že nájemce je podle § 3 odst. 6 tohoto zákona oprávněn podat (v tam stanovené lhůtě) žalobu na určení neplatnosti zvýšení nájemného, což zůstalo stranou pozornosti, stejně jako obsah ujednání dle čl. II odst. 2 dohody o užívání bytu, upravující postup stran při změně úhrad za užívání bytu, jakož i námitku, že ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák. spolu s ustanovením "§ 3 odst. 2, 3, 4, a 5 zákona č. 107/2006 Sb." jsou v rozporu s čl. 11 Listiny. Obecné soudy (zde především soud prvního stupně) pak podle něj "striktně" vycházely pouze z těchto zákonných ustanovení, a neshledaly důvod pro postup podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pročež i s ohledem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hutten-Czapska proti Polsku podává současně s ústavní stížností návrh na zrušení zákona č. 107/2007 Sb. sám.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé; ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná; nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti totiž nesvědčí.

Stěžovatel především své výhrady, jež adresoval Ústavnímu soudu, identifikuje především s tvrzením pouhé nesprávnosti rozhodnutí obecných soudů, a nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí - z těchto hledisek - dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což, jak bylo vyloženo výše, mu však nepřísluší.

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory ohledně neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, jež byly v dané věci obecnými soudy uplatněny, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.

O výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, nedostatky při zjišťování skutkového stavu jakož i absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění zde totiž nejde zjevně. Oba soudy své právní názory adekvátně odůvodnily a srozumitelně vysvětlily z jakých důvodů je nutno na výpověď z nájmu bytu pohlížet jako na neplatnou; jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny z tvrzené námitky nedostatku spravedlivého procesu dosaženo nebylo.

Vzhledem k tomu je namístě připomenout, že v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu i v dané věci.

Ústavní soud proto podle shora vyloženého ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost stěžovatele odmítl.

Podáním ústavní stížnosti stěžovatel primárně sleduje, což v ústavní stížnosti nijak nezastírá, aby Ústavní soud zrušil zákon č. 107/2006 Sb., avšak přehlíží, že v dané věci šlo jen o to, zda výpověď z nájmu bytu je platná či nikoli, což zase bylo odvislé od toho, zda byly či nikoli dány důvody podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák., tj. zda je zde dán stav, kdy nájemce "hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu". Žalobkyně, jak dovodily obecné soudy, však ničeho neporušila, neboť platila nájemné "správně" zvýšené podle zákona č. 107/2006 Sb., a nikoli již zvýšené v rozporu s ním, jak ostatně stěžovatel výslovně uznal. Z ústavněprávního hlediska pak může mít význam jen pochybení obecných soudů ve vztahu k určení (resp. porušení) povinností nájemce ve vztahu k existujícímu právnímu stavu, a nikoli k tomu, který si pronajímatel představuje jako "správný", resp. k tomu, jenž by podle jeho názoru měl být zásahem Ústavního soudu nastolen (srov. § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Podle § 74 zákona o Ústavním soudu je projednatelný návrh na zrušení jen takového právního předpisu či jeho jednotlivého ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, a tato podmínka zde tudíž splněna není. Není-li ústavní stížnost projednatelná meritorně, tj. byla-li odmítnuta, sdílí její osud i návrh na zrušení právního předpisu (zde zákona č. 107/2006 Sb.) vtělený do jeho podání jako sekundární, jelikož má ve vztahu k ústavní stížnosti pouze akcesorickou povahu a nelze jej od ní věcně oddělit (srov. sp. zn. III. ÚS 101/95, Sb. n. u. sv. 4, str. 351, sp. zn. Pl. ÚS 25/08 ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 2187/09 a další).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru