Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1569/15 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
pohledávka
konkurzní podstata
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1569.15.1
Datum podání25.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 6, § 14 odst.1

82/1998 Sb., § 7


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1569/15 ze dne 13. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Štěpánka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem se sídlem Sukova 1260, Pardubice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. května 2013 č. j. 18 C 207/2005-416, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2014 č. j. 20 Co 11/2014-460 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015 č. j. 29 Cdo 4741/2014-506, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 24. 5. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 5. 2015, stěžovatel napadl shora uvedená soudní rozhodnutí, a to pro porušení jeho základních práv zaručených mu ústavním pořádkem, jmenovitě měl být porušen čl. 1 a čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení náhrady škody ve výši 95 998 000 Kč s příslušenstvím, jež měla být stěžovateli způsobena nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "ZOdpŠk"), a také jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrzen s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s odůvodněním, že není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, přičemž poukázal na svůj předchozí rozsudek ze dne 10. 11. 2010 č. j. 29 Cdo 1655/2009-286, ve kterém řešil otázku stěžovatelovy aktivní věcné legitimace v daném řízení a kde uzavřel, že režimu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "ZKV"), podléhají všechny pohledávky dlužníka, tedy i pohledávka z titulu náhrady škody způsobené dlužníku nezákonným rozhodnutím, a to včetně rozhodnutí o prohlášení konkursu, a z tohoto důvodu aktivní věcná legitimace svědčí zásadně správci konkursní podstaty (dále jen "správce"), a nikoliv (již) stěžovateli coby účastníkovi řízení, ve kterém bylo toto nezákonné rozhodnutí vydáno [§ 14 odst. 1 písm. a), d) ZKV], a že dlužník je po opětovném prohlášení konkursu na jeho majetek podle ZKV oprávněn takovou pohledávku vymáhat jen tehdy, jestliže ji správce nesepsal do konkursní podstaty nebo ji z tohoto soupisu vyloučil.

II.

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti se stěžovatel nejprve vyjádřil k řízení o prohlášení konkursu vedenému u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 48 K 1046/99, ve kterém bylo vydáno předmětné nezákonné rozhodnutí, a dále pak podrobně vylíčil průběh řízení o náhradě škody, včetně obsahu soudních rozhodnutí, která v něm byla vydána, a argumentace, již uplatnil ve svých podáních.

5. Dále pak stěžovatel upozornil, že od příkoří, jež mu bylo nezákonným rozhodnutím způsobeno, uplynulo více než patnáct let, že na jeho podkladě, nebo následně v příčinné souvislosti s ním, přišel o všechen svůj majetek, a že jako občan očekával, že mu obecné soudy poskytnou prostor k prokázání toho, zda a v jakém rozsahu mu vznikla škoda, což se však nestalo, a to výhradně z důvodu, že je ještě stále bez své viny v konkursu prohlášeném na jeho majetek dávno po zrušení předchozího nezákonného rozhodnutí. V této souvislosti obecným soudům vytknul, že v řízení zamítaly veškeré důkazy, které se týkaly samotného jádra věci, čímž mu - bez ohledu na to, jak to zdůvodnily - upřely jeho ústavně garantovaný nárok na náhradu škody, neboť prý "primární a nutnou podmínkou reálnosti takového nároku je možnost poškozeného prokázat vznik škody...". Pokud tomu tak není, nelze příslušný soudní proces považovat za spravedlivý ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. nedojde-li k "reálnému projednání věci", nastane popření jeho nezcizitelného nároku, jak plyne z čl. 1 a čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny.

6. Argumentaci obecných soudů, že nemá právo náhradu škody požadovat, resp. že je důležité, zda o tuto náhradu má zájem správce, stěžovatel považuje za neudržitelnou a ve svých dopadech za absurdní, neboť stát ho v důsledku nezákonného rozhodnutí připravil o všechen jeho majetek, ale náhradu by měl obdržet správce jako ten, kdo žádnou škodu nezákonným rozhodnutím neutrpěl, a to ve prospěch osob, které rovněž žádnou škodu neutrpěly a pro které je určena celá konkursní podstata, o kterou přišel právě v důsledku nezákonného rozhodnutí. Ústavně zaručené základní právo ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny nemůže být dle stěžovatele zcizeno "na jiného" (tj. správce) a ve prospěch věřitelů, také podle nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2002 sp. zn. III. ÚS 165/02 (N 158/28 SbNU 415) toto právo nelze omezit či zcela vyloučit, zvláště ne - jak dále stěžovatel tvrdí - na základě ZKV; v daném případě podmínky a podrobnosti daného práva upravuje ZOdpŠk, obecné soudy mu jej však znemožnily aplikovat.

7. Následně stěžovatel vytnul obecným soudům mechanický a formalistický, od ústavních norem odtržený výklad ustanovení § 6 odst. 1 a 2 a § 14 odst. 1 písm. d) ZKV s tím, že dospěly k absurdnímu závěru, že nárok na náhradu škody daný hodnotou celé jeho konkursní podstaty, o kterou přišel následkem nezákonného rozhodnutí, má být vymáhán jen správcem, a ještě nikoliv v jeho prospěch. Současně stěžovatel upozornil, že jej po dlouhou dobu obecné soudy nepovažovaly za osobu, která vůbec může vlastním jménem a pro sebe uplatňovat nárok na náhradu škody, v průběhu řízení tuto interpretaci "zjemnily" v tom smyslu, že jinak by tomu mohlo být v případě, že doloží, že správce toto činit nechce, z čehož má plynout, že veškeré dosavadní řízení bylo nasměrováno k tomu, aby jeho věc nebyla meritorně projednána. Celé desetileté řízení tak nelze považovat za spravedlivé. To má být patrno rovněž z jejich procesního postupu, kdy zamítly všechny jeho návrhy na rozšíření žaloby, i z toho, že odvolací soud zamítl návrh obou účastníků na přerušení řízení, jímž sledovali to, aby dané řízení nepokračovalo po dobu probíhajícího konkursního řízení, v němž byl zatížen bez své viny tím, že na jeho majetek byl prohlášen konkurs.

8. V další části ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval svůj argument o absurdnosti právního názoru obecných soudů a doplnil, že ta plyne ze skutečnosti, že pokud by správce vymohl jeho nárok v hodnotě celé konkursní podstaty, o kterou přišel v důsledku nezákonného rozhodnutí, pak by nutně vzniklo věřitelům bezdůvodné obohacení spočívající v tom, že by nad rámec výtěžků z celé realizované konkursní podstaty obdrželi ještě celou hodnotu této konkursní podstaty. Dále pak upozornil, že by měla jeho nárok uplatňovat osoba, která předtím v průběhu realizace nezákonného rozhodnutí sama aktivně tuto škodu rozprodáváním majetku způsobila, a odmítl úvahu obecných soudů, že není důležité, že následkem nezákonného rozhodnutí přišel o všechen svůj majetek a žádá odškodnění podle speciálního zákona, nýbrž že je relevantní, zda tato náhrada škody nemá náležet někomu jinému (tj. správci), a teprve v případě, kdy projeví výslovný nezájem, se (stěžovatel) může domáhat náhrady škody.

9. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytknul, že svým výkladem petrifikovaly stav, kdy nemůže obdržet náhradu za vzniklou škodu jen proto, že v důsledku nezákonného rozhodnutí nedokázal odvrátit prohlášení druhého, již zákonného konkursu na jeho majetek, kterého by ovšem nebylo, nebýt předchozího nezákonného rozhodnutí. V důsledku něho by poškozený měl v takovém případě jednou provždy odepřenu náhradu škody, ledaže by druhé konkursní řízení skončilo během řízení o náhradu škody nebo by správce daný nárok odmítl vymáhat pro věřitele, kteří "mají i tak pro ně realizovánu celou konkursní podstatu", které byl zbaven v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Takový výklad umožňuje státní moci připravit občana v důsledku nezákonného rozhodnutí nenávratně o jeho majetek, kdy jeho odškodnění podmiňuje na "výstředních předpokladech", zda o jeho nárok na odškodnění nemá zájem správce pro ty, kteří poškozeni nebyli. Navíc se žádný ze soudů nevypořádal s jeho argumentem, že byl-li v důsledku nezákonného rozhodnutí zbaven své konkursní podstaty, pak její hodnota, kterou žádá nahradit, je již na rámec této konkursní podstaty. Následně stěžovatel namítl i to, že se obecné soudy nevypořádaly s celou řadou právních argumentů podložených střetem norem speciálních a subsidiárních a hlavně norem ústavních a "podústavních", podpořených argumentací z právní vědy i judikatury, kterýžto postup má být v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 403/03 (N 160/38 SbNU 277).

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

12. Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že obecné soudy svým postupem, resp. výkladem norem tzv. podústavního práva, upřely stěžovateli možnost domáhat se práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu (jímž byl na majetek stěžovatele prohlášen konkurs), čímž porušily čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatelova žaloba na náhradu škody nebyla zamítnuta proto, že by stěžovatel nebyl v daném soudním sporu aktivně věcně legitimován, ale z toho důvodu, že tuto skutečnost (odvíjející se od otázky, zda správce předmětnou pohledávku na náhradu škody vyloučil z konkursní podstaty, anebo ji odmítl do podstaty pojmout, ač o ní věděl) v soudním řízení neprokázal, přestože k tomu byl soudem vyzván. Z ústavní stížnosti, konkrétně z první části, kde stěžovatel podrobně zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy, lze vyvodit, že stěžovatel s tímto závěrem obecných soudů nesouhlasil, nicméně v její druhé části, obsahující důvody podání ústavní stížnosti, žádná argumentace, proč by daný závěr obecných soudu nemohl z hlediska ústavnosti obstát, nezazněla; Ústavní soud tak neshledal žádný důvod, pro který by nemohl z tohoto závěru vycházet.

13. Za tohoto stavu nebylo možné než dospět k závěru o nepodloženosti stěžovatelova tvrzení o tom, že mu obecné soudy znemožnily "jeho záležitost reálně projednat" (tj. zabývat se vznikem škody a její výší), neboť nebylo postaveno najisto, že správce předmětnou pohledávku z titulu na náhradu škody do konkursní podstaty pojal, a stěžovatele tím (v tomto konkrétním případě) z uplatnění daného nároku skutečně vyloučil, naopak z obsahu první části ústavní stížnosti (z tam rekapitulovaných tvrzení samotného stěžovatele) plyne, že tak správce neučinil. Vlastní požadavek obecných soudů, aby stěžovatel předmětnou skutečnost (tedy že správce předmětnou pohledávku na náhradu škody vyloučil z konkursní podstaty, anebo ji odmítl do podstaty pojmout) prokázal, přitom jistě nepředstavoval z hlediska ústavnosti relevantní překážku, tj. takovou, jež by mohla vést k faktickému omezení či zcela vyloučení možnosti u stěžovatele domáhat se svého práva u soudu.

14. K tomu Ústavní soud pokládá za potřebné dodat, že by neměl, co by mohl obecným soudům vytknout, ani pokud jde o řešení otázky (nedostatku) aktivní věcné legitimace k vedení sporu na straně stěžovatele v obecné rovině. V souzené věci obecné soudy při interpretaci a aplikaci ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) a d) ZKV vyšly z ustálené judikatury, přičemž se dostatečně vypořádaly s právní argumentací, kterou stěžovatel nyní zopakoval v ústavní stížnosti. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že stěžovatel v obecné rovině správnost právního názoru obecných soudů nezpochybnil, zásadní problém by tedy měl spočívat v jeho nepoužitelnosti na daný případ, a to s ohledem na specifické okolnosti, tj. že údajná škoda měla stěžovateli, na jehož majetek byl po právu prohlášen konkurs, vzniknout v důsledku předtím vydaného nezákonného soudního rozhodnutí o prohlášení konkursu.

15. Jádro stěžovatelovy (proti)argumentace lze vystihnout touto větou: "... pokud by správce dle výkladu obecných soudů vymohl stěžovatelův nárok v hodnotě celé konkursní podstaty, o níž stěžovatel přišel v důsledku nezákonného rozhodnutí, pak by nutně vzniklo věřitelům bezdůvodné obohacení spočívající v tom, že by nad rámec výtěžků z celé realizované konkursní podstaty obdrželi ještě celou hodnotu této konkursní podstaty...". Stěžovatel má tedy (dle všeho) za to, že z hlediska (údajné) majetkové újmy jsou podstatná pouze aktiva, představovaná v daném případě hodnotou konkursní podstaty, a nikoliv již pasiva, tj. závazky, jež měl stěžovatel vůči svým věřitelům, což je předpoklad chybný, stejně tak jako ten, že by z případné náhrady škody nemohli být vyplaceni jeho věřitelé, neboť by se jednalo o bezdůvodné obohacení. Ostatně k tomuto názoru se již přiléhavě vyjádřil Nejvyšší soud ve svém předchozím rozsudku č. j. 29 Cdo 1655/2009-286, když mj. odmítl stěžovatelovu úvahu s tím, jejímž důsledkem by bylo, že dluhy netřeba hradit.

16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru