Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1567/16 #1Usnesení ÚS ze dne 18.10.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Žďár nad Sázavou
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
škoda/odpovědnost za škodu
lhůta
Prekluze
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.1567.16.1
Datum podání16.05.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 436, § 433


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1567/16 ze dne 18. 10. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Vincence Výtiska, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2016 č. j. 25 Cdo 5276/2015-188, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2015 č. j. 17 Co 43/2014-144 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 9. prosince 2013 č. j. 8 C 158/2010-120, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti B. C. S. s. r. o., sídlem Hrnčířská 128, Velká Bíteš, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rubrikovaným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na náhradu škody ve výši 120 000 Kč, která mu měla být způsobena vedlejší účastnicí, provozující ubytovnu ve Velkém Meziříčí, a to tím, že věci, které stěžovatel do ubytovny přinesl, byly ztraceny či odcizeny poté, co byl stěžovatel vzat v roce 2007 do vazby. Dle okresního soudu lze podle ustanovení § 436 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), uplatnit právo na náhradu škody na věcech vnesených do ubytovny vedlejší účastnice nejpozději do 15 dnů od chvíle, kdy se stěžovatel o škodě dozvěděl. Stěžovatel se o škodě dozvěděl ještě ve vazbě, nicméně vedlejší účastnice se o uplatněném nároku dozvěděla až z žaloby v roce 2010. Uvedená prekluzivní lhůta tak dle okresního soudu zjevně uplynula.

3. Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek nalézacího soudu potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku pak krajský soud přisvědčil právním závěrům okresního soudu. Skutkové závěry pak doplnil o podrobnější zjištění, podporující závěr o uplynutí zákonné prekluzivní lhůty k uplatnění předmětného nároku.

4. Následně podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, neboť odvolací soud se v dané věci neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Dle stěžovatele soudy nevzaly dostatečně v potaz ústavní rozměr celého případu, spočívající v tom, že stěžovatel s ohledem na výkon vazby nemohl vykonávat své vlastnické právo, ani získat relevantní informace o osudu jeho věcí. Pro ochranu svých práv se přitom stěžovatel obracel na řadu institucí i svého obhájce. Více však učinit pro ochranu svých práv nemohl, zvláště bez pomoci oslovených institucí. Stěžovatel pak považuje za krajně nespravedlivé, nejen že mu věci nebyly buď vydány, nebo uhrazena náhrada za ně, ale navíc je povinen hradit protistraně náklady řízení. Dle stěžovatele bylo povinností vedlejší účastnice o věci řádně pečovat. Ta je však svévolně přemístila a nezajistila je proti odcizení a ztracení, k čemuž následně došlo. Aplikaci uvedené prekluzivní lhůty považuje stěžovatel v takové situaci za formalistickou. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v nesouhlasu s aplikací ustanovení § 436 občanského zákoníku, dle nějž právo na náhradu škody na tzv. vnesených věcech zanikne, nebylo-li uplatněno nejpozději patnáctého dne po dni, kdy se poškozený o škodě dozvěděl. Danou úpravu nepovažuje ve své judikatuře Ústavní soud za protiústavní [srov. nález ze dne 1. 9. 2000 sp. zn. IV. ÚS 218/99 (N 125/19 SbNU 171)]. Stěžovatelovo právo na náhradu škody zaniklo uplynutím uvedené lhůty bez ohledu na případné protiprávní jednání vedlejší účastnice. Vzhledem ke konstrukci uvedené lhůty, vázané na stav vědomí stěžovatele, nemohla vedlejší účastnice svým jednáním ani svévolně docílit uplynutí lhůty, např. využitím stěžovatelova nepříznivého postavení. Žádná z výše uvedených skutečností nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel neměl reálnou možnost (např. prostřednictvím dopisu, advokáta, rodinného příslušníka nebo známého) uplatnit svůj nárok v souladu s ustanovením § 436 občanského zákoníku. Stěžovatelovu žalobu tak lze považovat za zjevně bezdůvodnou, pročež Ústavní soud nepovažuje za nespravedlivou ani povinnost hradit vedlejší účastnici náklady řízení.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru