Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1567/11 #1Usnesení ÚS ze dne 09.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Kolín
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /spr... více
Věcný rejstříkprocesní postup
řízení/přerušení
spoluvlastnictví/vypořádání
spoluvlastnictví/zrušení
spoluvlastnictví/podílové
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1567.11.1
Datum podání30.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 142 odst.1

99/1963 Sb., § 109 odst.2 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1567/11 ze dne 9. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. J. F. a 2/ Mgr. M. F., zastoupených Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 1011, č. j. 28 Co 99/2011-121, a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 11. 2010, č. j. 10 C 70/2008-104, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení soudů vydaná v jeho občanskoprávní věci s tím, že jimi byli zkráceni na svém právu dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé (žalobci) se žalobou podanou proti žalovaným 1/ Ing. S. H., 2/ J. H., 3/ Městu Kolín, 4/ P. P., 5/ Š. P., 6/ V. U., 7/ J. Z. a 8/ J. Z. domáhají zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 1963/3, zapsaném na LV č. 7226 pro obec a k. ú. Kolín, v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kolín.

Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 24. 7. 2008, č. j. 10 C 70/2008-32, přerušil řízení do doby pravomocného skončení řízení vedeného tímto soudem pod sp. zn. 10 C 167/2007.

Ústavní stížností napadeným usnesením Okresní soud v Kolíně rozhodl tak, že 1/ "v řízení, které bylo přerušeno usnesením .... ze dne 24. 7. 2008, č. j. 10 C 70/2008-32, se pokračuje" a 2/ "řízení se přerušuje do pravomocného skončení věci vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 13 C 186/2005". V odůvodnění soud uvedl, že předmětný pozemek, ve vztahu k němuž je vedeno řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, je současně předmětem řízení zahájeného u tohoto soudu již dříve (sp. zn. 13 C 186/2005), v němž žalovaná J. Z. uplatňuje proti žalovanému Městu Kolín nároky z opomenutého předkupního práva, pročež je dán důvod k (opětovnému) postupu podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť pro rozhodnutí o vypořádání podílového spoluvlastnictví je nezbytné znát velikost podílů jednotlivých spoluvlastníků.

Krajský soud v Praze též ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 28. 2. 2011, č. j. 28 Co 99/2011-121, usnesení okresního soudu potvrdil, když ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že důvody pro přerušení řízení jsou zde dány.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že bylo povinností soudu postupovat v řízení bez zbytečných průtahů a proto "není možné", aby postupně nalézal překážky, aby ve věci nemusel meritorně rozhodovat; právě "takový dojem" však postup okresního soudu "budí". Důvod, pro který bylo řízení přerušeno, nelze podřadit pod ustanovení § 109 odst. 1 o. s. ř., kdy je přerušení řízení obligatorní, a proto měl soud při své úvaze vzít v úvahu nejen probíhající (jiné) řízení, ale též to, zda přerušením řízení nedojde k porušení práva účastníků dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Sama skutečnost, že nejsou (dosud) definitivně stanoveny spoluvlastnické podíly, brání toliko rozhodnutí ve věci samé a nikoliv vlastnímu běhu řízení, zejména ne kupříkladu nařízení jednání, provedení znaleckých posudků apod. Stěžovatelé na tomto základě uzavírají, že přerušil-li soud řízení, zasáhl tím do jejich práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, neboť řízení ve věci samé "probíhá již čtvrtým rokem bez toho, že by se kamkoliv posunulo" a jeho další přerušení může znamenat, že "k posunu v řízení nedojde dalších několik let".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavněprávní deficit posuzovaného rozhodnutí, jenž stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, se zde nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

To v dané věci dovoditelné evidentně není, a tím jsou možnosti ústavněprávního přezkumu vyčerpány, jestliže, jak bylo řečeno, podústavní "správnost" jeho kritériem není.

Usnesení o přerušení řízení je - nadto - rozhodnutím procesní povahy, a jako takové zpravidla není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv [srov. metodologický postup Ústavního soudu z hlediska vytyčení kritérií přezkumu otázky ústavnosti rozhodnutí obecných soudů o přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vyjádřený kupříkladu v usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 491/03, sp. zn. III. ÚS 350/04, resp. sp. zn. III. ÚS 275/06]. Vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není; v řízení probíhajícím, byť přerušeném, tato podmínka samozřejmě splněna není.

Nehledě na to, že ani v kontextu tohoto kritéria přijatému závěru obecných soudů založeném na soudním uvážení nelze ničeho vytknout ani z pohledu tvrzených průtahů v řízení, neboť hodnocení, zda jsou dány důvody pro přerušení řízení (jež implikuje jisté "průtahy" z povahy věci) náleží zásadně obecným soudům, jež jsou oprávněny a současně i povinny zvážit, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolí. Ústavnímu soudu přitom "nepřísluší zpochybňovat procesní postup soudů, které jsou v dané věci nejlépe informovány o okolnostech případu, ani měnit jejich závěry, jsou-li ve vztahu k přerušení řízení řádně odůvodněny" (srov. např. usnesení sp. zn. I.ÚS 491/03, sp. zn. III.ÚS 350/04, sp. zn. III.ÚS 275/06, sp. zn. IV. ÚS 1544/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ingerence Ústavního soudu by proto mohla přicházet v úvahu pouze ve výjimečných situacích, např. pokud by obecný soud byl nečinný i po odpadnutí překážky, pro kterou přerušil řízení (sp. zn. IV. ÚS 3279/09) či by v postupu soudů shledal liknavost v tom smyslu, že by řízení bylo přerušeno zcela bezdůvodně a soudy odmítaly v řízení pokračovat (sp. zn. IV. ÚS 1544/09).

Námitku, že by soud mohl přece jen v určitém rozsahu v řízení pokračovat, stěžovatelé uplatnili již před odvolacím soudem, který se k ní podrobně vyjádřil, a jeho posouzení není ústavněprávně neakceptovatelné (lze je zastávat).

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že právě tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru