Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1560/10 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Ostrava
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkDokazování
dovolání/přípustnost
žaloba/na určení
Poučovací povinnost
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1560.10.1
Datum podání28.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

290/2002 Sb.

40/1964 Sb., § 134

99/1963 Sb., § 80 písm.c, § 132, § 93 odst.2, § 118a, § 119a odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1560/10 ze dne 19. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Tělovýchovná jednota Baník Ostrava OKD, občanské sdružení, se sídlem Budečská 2, 700 39 Ostrava, právně zastoupené Mgr. Milošem Švandou, advokátem AK se sídlem třída Kpt. Jaroše 37a, 602 00 Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. března 2008 č. j. 24 C 258/2005-153, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2009 č. j. 42 Co 662/2008-209 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2010 č. j. 28 Cdo 3586/2009-239, za účasti 1) Okresního soudu v Ostravě, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. května 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. března 2008 č. j. 24 C 258/2005-153, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2009 č. j. 42 Co 662/2008-209, jakož i usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 9. března 2010 č. j. 28 Cdo 3586/2009-239, a to pro porušení článku 1 a článku 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 2 odst. 2, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 C 258/2005.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. března 2008 č. j. 24 C 258/2005-153 byl zamítnut návrh žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka"), aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí pozemku p. č. 1706, pozemku č. 1709/2 a budovy č. p. 1028, nacházející se na pozemku p. č. 1708 a budovy č. p. 1067, nacházející se na pozemcích p. č. 1709/1 a p. č. 1709/2 v katastrálním území Slezská Ostrava, obec Ostrava, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostrava, na LV č. 2792 pro k. ú. Slezská Ostrava, obec Ostrava (výrok pod bodem I). Dále soud rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body II a III).

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2009 č. j. 42 Co 662/2008-209 byl k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrzen (výrok pod bodem I), ve výrocích o nákladech řízení pod body II a III byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému a vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (výrok pod bodem II). Dále odvolací soud rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému a vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2010 č. j. 28 Cdo 3586/2009-239 bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku odvolacího soudu.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s procesními předpisy i v rozporu s hmotným právem. Stěžovatelka namítá vadné hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně, zejména namítá nesprávný výklad obsahu listin, v důsledku čehož byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci. Vadná je tudíž podle stěžovatelky i právní kvalifikace skutkového stavu. Stěžovatelka dále uvádí, že soud prvního stupně ignoroval její návrh na vstup vedlejšího účastníka do řízení na její straně ve smyslu ust. § 93 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), dále namítá nedostatečnou aplikaci ust. § 118a o. s. ř. a ust. § 119a odst. 1 o. s. ř., dále namítá vadnou, resp. účelovou protokolaci provedenou soudem prvního stupně. Uvedené nedostatky, uvádí stěžovatelka, nenapravil ani soud odvolací. Kromě procesních vad stěžovatelka namítá i nesprávné právní posouzení předmětné věci. Stěžovatelka soudům vytýká, že nedospěly k jednoznačnému právnímu názoru v této právní věci, neboť se nabízejí tři zcela odlišné právní názory, jimiž odůvodňují svá rozhodnutí.

Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že formálním a restriktivním přístupem k podmínkám přípustnosti dovolání a k uplatněnému dovolacímu důvodu vyloučil účinné přezkoumání rozhodnutí soudů nižších stupňů, a to za současného konstatování jejich závažných pochybení při projednání a rozhodování této věci, a tím nepřípustně zúžil právo stěžovatelky na přístup k dovolacímu soudu. Stěžovatelka je přesvědčena, že posouzení Nejvyššího soudu týkající se "nevýznamnosti" dané právní věci nekoresponduje s obsahem stěžovatelčina dovolání, neboť stěžovatelkou označené otázky zásadního právního významu zásadně nespočívaly v "delimitačním" procesu, avšak spočívaly výlučně v otázkách s jednoznačným obecným judikatorním přesahem, resp. v otázkách jednoznačně zobecnitelných.

III.

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Okresního soudu v Ostravě, jakož i vyjádření, Krajského soudu v Ostravě. Okresní soud v Ostravě ve svém vyjádření, Ústavnímu soudu doručeném dne 29. listopadu 2010, uvedl, že jeho rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a důsledně ústavně konformím způsobem. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření, Ústavnímu soudu doručeném dne 22. listopadu 2010, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Zaslaná vyjádření obou soudů zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice, která se k nim vyjádřila.

IV.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Je třeba zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje argumenty, které uplatnila již v předchozím řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka namítá procesní pochybení v postupu soudů, polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Stěžovatelka tak přistupuje k Ústavnímu soudu jako k další instanci v systému obecného soudnictví. Tato pozice mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení článku 83 Ústavy.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná). Žádné takové pochybení, jež by mělo ústavněprávní relevanci, nebylo v postupu a v rozhodnutích obecných soudů v této věci shledáno.

K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.

Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. § 153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.

Ústavní soud připomíná, že námitkami stěžovatelky, obsaženými v ústavní stížnosti, se zabýval již odvolací soud (částečně se k nim vyjádřil i soud dovolací), přičemž tyto námitky nebyly shledány důvodnými. V odůvodnění svého rozhodnutí reagoval odvolací soud zejména na námitku stěžovatelky ohledně jejího návrhu na vstup vedlejšího účastníka na straně žalobkyně do řízení a vyjádřil se i k poučovací povinnosti soudu dle ust. § 118a a § 119a o. s. ř. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně při dokazování postupoval v souladu s procesními předpisy, z provedených důkazů vyvodil logická zjištění odpovídající ust. § 132 o. s. ř., přičemž na správně zjištěný skutkový stav věci podle odvolacího soudu soud prvního stupně aplikoval i správné právní ustanovení. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud se s námitkami stěžovatelky vypořádal dostatečným a přesvědčivým způsobem.

K námitkám stěžovatelky ohledně postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud připomíná, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání, a to se zřetelem na jeho skutečný obsah. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost stěžovatelčina dovolání v předmětné věci neshledal. V uvedeném postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud žádné porušení ústavnosti neshledal.

Závěrům obecných soudů obsaženým v napadených rozhodnutích nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Právní názor obecných soudů byl přijat v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (článek 81 a článek 82 Ústavy). Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což jedině by mohlo odůvodnit jeho zásah.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2011

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru