Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 156/16 #1Usnesení ÚS ze dne 15.03.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
škoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
Poškozený
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.156.16.1
Datum podání15.01.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 43 odst.3, § 89, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 156/16 ze dne 15. 3. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, č. j. 3 Tdo 807/2015-90, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 4 To 63/2014, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 47 T 6/2012, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce nepřiznává.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 1. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 47 T 6/2012, bylo zjištěno následující.

3. Stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 47 T 6/2012, uznána vinnou ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku [skutek ad 1)] a zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku [skutek ad 2)], za což byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Stěžovatelce a spoluobviněnému P. H. byla dále uložena povinnost nahradit poškozené bance na náhradě škody rukou společnou a nerozdílnou částku ve výši 9.990.000,- Kč.

4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 4 To 63/2014, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku [skutek ad 1)] a zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku [skutek ad 2)]. Za toto jednání byla stěžovatelka odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Stěžovatelce a spoluobviněnému H. byla rovněž odvolacím soudem uložena povinnost nahradit poškozené bance na náhradě škody rukou společnou a nerozdílnou částku ve výši 9.990.000,- Kč. Odvolací soud přistoupil ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně za účelem upřesnění skutkového stavu věci (a to zejména pokud jde o podíl stěžovatelky na spáchání trestné činnosti a její povahu) a právní kvalifikace jednání obou obžalovaných. Skutku ad 1) se stěžovatelka dle odvolacího soudu měla dopustit tím, že se jako klientská pracovnice poškozené banky společně se spoluobviněným H. a další neztotožněnou osobou po vzájemné dohodě pokusila neoprávněně odčerpat finanční prostředky z účtu Alana Smoklera, a to za použití dopisu ze dne 23. 5. 2011 obsahujícího žádost o zrušení tohoto účtu a převedení jeho zůstatku na bankovní účet založený obviněným H., kdy stěžovatelka dle odvolacího soudu přinejmenším poskytla neznámé osobě podpisový vzor majitele účtu a údaje k účtu, čímž měla být poškozené bance způsobena škoda ve výši 9.998.172,- Kč, avšak k zamýšlené finanční transakci nedošlo, neboť pracovníkem banky nebyla transakce realizována z důvodu nutnosti osobní přítomnosti majitele účtu v případě zrušení účtu s tak vysokým zůstatkem. Ke spáchání skutku ad 2) pak mělo dojít tak, že stěžovatelka padělala příkaz k převodu částky ve výši 9.990.000,- Kč z účtu Alana Smoklera na účet založený obviněným H. a dne 14. 6. 2011 jej zadala jako pravý zpracovatelskému centru banky k urgentní realizaci, přičemž tento převod byl bankou realizován, neboť padělaný příkaz byl bankou považován za pravý.

5. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, č. j. 3 Tdo 807/2015-90, podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítnuto.

III.

6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní namítla, že řízení před obecnými soudy (včetně způsobu provedení důkazů) nemělo spravedlivý charakter, soudy svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily a dospěly k nesprávným skutkovým závěrům. Přitom poukázala na to, že byla odsouzena pouze na základě nepřímých důkazů, které však rozhodně netvoří ucelený a na sebe navazující řetězec. Ve vztahu ke svému údajnému podílu na pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu [skutek ad 1)] uvedla, že soudy nebyl ve vztahu k tomuto skutku proveden žádný přímý či nepřímý důkaz, který by ji alespoň vzdáleně s tímto jednáním spojoval. Dále upozornila na to, že v průběhu řízení nebyl vyslechnut Alan Smokler, proti jehož majetku měly být oba útoky vedeny. Dle názoru stěžovatelky proto v řízení nebylo prokázáno, že tento s předmětnými převody finančních prostředků z jeho účtu nesouhlasil a že sám nezaslal dopis ze dne 23. 5. 2011 obsahující žádost o zrušení tohoto účtu a převedení zůstatku na tomto účtu na účet zřízený obviněným H. Stěžovatelka konečně namítla též to, že v průběhu hlavního líčení došlo ze strany soudu prvního stupně k nezákonné manipulaci s protokolem z hlavního líčení, kdy soudkyně udělila zapisovatelce pokyn, aby tato opožděně uplatněný nárok poškozené banky, který byl bankou uplatněn až po zahájení dokazování, v protokolaci umístila tak, aby se jednalo o nárok zdánlivě uplatněný včas. Soudy v této souvislosti dle názoru stěžovatelky pochybily i tím, že poškozené bance přiznaly právo na náhradu škody v částce vyšší než skutečně uplatněné, když bankou bylo požadováno zaplacení částky ve výši 9.900.000,- Kč, avšak přiznána jí byla částka ve výši 9.990.000,- Kč.

IV.

7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 47 T 6/2012, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti a ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým vybočením nebyly porušeny stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].

9. Žádné z právě naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že obsáhlá argumentace stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti je pouze pokračující polemikou stěžovatelky se skutkovými závěry obecných soudů a jimi provedeným hodnocením důkazů, jehož přezkumu se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti fakticky dovolává. Jak však již bylo výše uvedeno, tato pravomoc Ústavnímu soudu nepřísluší.

10. Jak je patrné z ústavní stížnosti, stěžovatelka v jejím rámci toliko opakuje argumentaci, kterou již uplatnila v rámci své obhajoby, a to před soudy všech tří stupňů, příp. v řízení dovolacím. Tyto soudy se však s touto argumentací stěžovatelky dle názoru Ústavního soudu již náležitě vypořádaly. V podrobnostech pak Ústavní soud na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí pouze odkazuje.

11. Ústavní soud po prostudování vyžádaného spisového materiálu nedospěl k názoru, že by pro závěr o vině stěžovatelky neexistoval dostatek důkazů či že by se nepodařilo vyvrátit obhajobu stěžovatelky, jak tato namítala, a to ve vztahu k oběma skutkům. Jde-li o skutek ad 1), pak má Ústavní soud za to, že obecné soudy, zejména pak soud odvolací, v rámci svého rozhodnutí dostatečně podrobně a srozumitelně uvedly, z jakého důvodu dospěly k závěru, že tento skutek byl shodně jako skutek ad 2) spáchán stěžovatelkou (ve spolupachatelství s dalšími osobami). Soudy v této souvislosti poukázaly na to, že sporný podpis majitele účtu na žádosti o zrušení tohoto účtu byl zdařilým padělkem vyhotoveným podle podpisového vzoru z roku 1997, který měla stěžovatelka (stejně jako ostatní údaje k účtu potřebné pro vyhotovení žádosti o jeho zrušení) k dispozici. Byť v řízení nebylo prokázáno, že by to byla sama stěžovatelka, kdo žádost vyhotovil a padělal na ní podpis majitele účtu, dospěly soudy k závěru, že stěžovatelka k vyhotovení této žádosti zajistila potřebné údaje a podpisový vzor. Tato skutečnost byla dle názoru soudů prokázána tím, že stěžovatelka v rozhodné době neodůvodněně často nahlížela na předmětný účet a svědku Vykoukalovi poté, co jí tento oznámil, že byla bance doručena žádost o zrušení předmětného účtu, které však nebylo vyhověno, řekla, že se o žádost dále postará a že je s Alanem Smoklerem v kontaktu (když toto tvrzení stěžovatelky zjevně nebylo pravdivým, neboť tato sama vypověděla, že není schopna telefonické komunikace v angličtině a s panem Smoklerem se nikdy neviděla, ani s ním nehovořila - viz protokol o výslechu stěžovatelky na č. l. 172). Zároveň dle názoru soudů nebylo lze přehlédnout návaznost na jednání stěžovatelky v případě skutku ad 2), u něhož bylo prokázáno, že stěžovatelka po neúspěšném pokusu o odčerpání finančních prostředků z účtu Alana Smoklera skrze žádost o zrušení jeho účtu padělala příkaz k převodu částky ve výši 9.990.000,- Kč z tohoto účtu na účet zřízený obviněným H., který následně zadala jako pravý zpracovatelskému centru banky k urgentní realizaci. Ústavní soud přitom s přihlédnutím k obsahu vyžádaného spisového materiálu nemohl uzavřít, že by shora uvedené závěry neměly oporu v provedeném dokazování, přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí opak a předkládá Ústavnímu soudu vlastní skutkovou verzi případu.

12. Důvodnou v souvislosti se skutkem ad 1) Ústavní soud neshledal ani námitku, že v řízení nebylo prokázáno, že by majitel předmětného účtu Alan Smokler, který v řízení nebyl vyslechnut, skutečně nesouhlasil se zrušením svého účtu a převedením jeho zůstatku ve výši téměř 10.000.000,- Kč na účet zřízený obviněným H. Je tomu tak proto, že skutečnost, že majitel předmětného účtu s předmětnou transakcí skutečně nesouhlasil, vyplývá dle názoru Ústavního soudu nejen z výpovědi svědkyně Ing. Sádlové, disponentky s předmětným účtem, ale zejména též ze znaleckého posudku znalkyně PhDr. Václavy Musilové a její výpovědi, kdy tato uvedla, že sporný podpis na žádosti o zrušení předmětného účtu ze dne 23. 5. 2011 není pravým podpisem Alana Smoklera.

13. Jde-li konečně o námitku, že v průběhu hlavního líčení došlo ze strany soudu prvního stupně k nezákonné manipulaci s protokolem z hlavního líčení, kdy předsedkyně senátu udělila zapisovatelce pokyn, aby opožděně uplatněný nárok poškozené banky, který byl učiněn až po zahájení dokazování, v protokolaci umístila tak, aby se jednalo o nárok zdánlivě uplatněný včas, přičemž následně byl bance takto uplatněný nárok soudem prvního stupně skutečně přiznán (a to navíc v částce o 90.000,- Kč vyšší než bylo bankou dle názoru stěžovatelky požadováno), pak této námitce je dle názoru Ústavního soudu nutno přisvědčit potud, že s manipulací s protokolem z hlavního líčení, které se uskutečnilo dne 9. 4. 2013, skutečně došlo. Jak je patrné ze zvukového záznamu pořízeného z hlavního líčení ze dne 9. 4. 2013, předsedkyně senátu na jeho počátku ve vztahu k poškozené bance pouze konstatovala, že je jednání přítomna zmocněnkyně poškozené, a následně (aniž by se zmocněnkyně poškozené v souladu s § 206 odst. 2 trestního řádu dotázala, zda navrhuje, aby obžalovaným byla uložena povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo k vydání bezdůvodného obohacení a v jakém rozsahu) vyzvala státní zástupkyni k přednesení obžaloby a posléze přistoupila k výslechu obou obviněných. Teprve poté, co byl vyslechnut obviněný H. (stěžovatelka během hlavního líčení využila svého práva nevypovídat), se přihlásila zmocněnkyně poškozené s žádostí, zda by bylo možné zaprotokolovat návrh poškozené na náhradu škody. Této žádosti bylo předsedkyní senátu vyhověno s tím, že tato skutečnost bude zaprotokolována na začátek po přednesení obžaloby, což se také stalo.

14. Přestože se soud prvního stupně dopustil právě uvedené manipulace s obsahem protokolu, nedospěl Ústavní soud k závěru, že by v důsledku tohoto (byť zcela zjevného) pochybení soudu prvního stupně byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Je tomu tak proto, že jak vyplývá z obsahu vyžádaného spisového materiálu, poškozená banka uplatnila nárok na náhradu škody (a to ve výši 9.990.000,- Kč, která jí byla následně soudem skutečně přiznána) již v průběhu přípravného řízení. Stalo se tak poté, co se poškozené dostalo poučení o právech poškozeného ve smyslu § 43 trestního řádu (viz č. l. 444). Zmocněnkyní poškozené při hlavním líčení vznesený návrh lze proto s přihlédnutím k obsahu návrhu učiněného již v přípravném řízení a zaznamenaného na č. l. 444 dle názoru Ústavního soudu považovat toliko za upřesnění již dříve uplatněného návrhu, v jehož rámci bylo pouze upřesněno, že poškozená se svým návrhem domáhá, aby povinnost k náhradě škody v již dříve specifikované výši byla uložena oběma obviněným společně a nerozdílně. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky proto v souvislosti s rozhodováním soudu v adhezním řízení dle názoru Ústavního soudu dojít nemohlo.

15. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud dodává, že měla-li stěžovatelka za to, že poškozenou bankou nebyl návrh na náhradu škody učiněn včas, mohla a měla na tuto skutečnost soud prvního stupně upozornit. Stěžovatelka ani její obhájce však během hlavního líčení ve vztahu ke způsobu uplatnění nároku poškozené na náhradu škody žádné námitky nevznesli, přičemž tak neučinili ani v rámci odvolacího řízení. Námitka, že poškozená uplatnila nárok na náhradu škody opožděně a že jí soudy navíc bylo přiznáno více, než požadovala, však byla stěžovatelkou vznesena až v rámci dovolacího řízení, a to navíc procesně neregulérním způsobem, kdy tato námitka neodpovídala stěžovatelkou uplatněnému dovolacímu důvodu. Ani dovolací soud se proto touto námitkou nemohl zabývat.

16. Ústavní soud pak v tomto kontextu připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se promítá v konkrétním znění příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, tak stanoví maximu, podle níž, existuje-li v právním řádu prostředek, jehož uplatněním může jednotlivec dosáhnout ochrany svých práv, je třeba trvat před podáním ústavní stížnosti na jeho vyčerpání. Zásada subsidiarity pak má i materiální rozměr, podle něhož musejí být v rámci těchto opravných prostředků uplatněny námitky, jež mají být použitelné v řízení před Ústavním soudem. To se však v případě námitky stran údajně opožděného uplatnění nároku na náhradu škody poškozené nestalo. Z tohoto důvodu by Ústavní soud nemohl přistoupit ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (v jejich výroku o náhradě škody) ani tehdy, pokud by se s touto námitkou ztotožňoval.

V.

17. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

18. Vyhovět nebylo možné ani návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť postupu podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, příp. podle § 83 odst. 1 téhož zákona, brání již samotný výsledek řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2016

Jan Filip v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru