Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1559/17 #1Usnesení ÚS ze dne 09.01.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
ČESKÁ SPRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
Věcný rejstříkRehabilitace
důchod/starobní
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.1559.17.1
Datum podání18.05.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 30 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

155/1995 Sb., § 68, § 56 odst.1 písm.c

87/1991 Sb., § 24 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1559/17 ze dne 9. 1. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Osvalda Tylečka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2017 č. j. 1 Ads 44/2017-18 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2017 č. j. 78 Ad 8/2016-22, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 12. 4. 2016 byl stěžovateli přiznán příplatek k důchodu podle § 24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), z důvodu služby ve vojenském táboře nucených prací v době od 1. 11. 1952 do 29. 11. 1954, tj. za 24,95 měsíců, a to v částce 375 Kč. Rozhodnutí stanovilo, že příplatek se stěžovateli vyplácí jen do výše, která spolu s důchodem nepřevyšuje nejvyšší výměru důchodu podle předpisů účinných před 1. 1. 1996. Ve výroku I. rozhodnutí vedlejší účastnice uvedla, že podle § 58a zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení a § 98 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), se příplatek slučuje s důchodem, ke kterému náleží, a tvoří s ním nadále jeden celek. Podle § 24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích se příplatek vyplácí jen do výše, která spolu s důchodem nepřevyšuje nejvyšší výměru podle předpisů účinných před 1. 1. 1996. Výrokem II. rozhodnutí vedlejší účastnice podle § 56 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění snížila od 14. 5. 2016 stěžovateli starobní důchod z částky 16 680 Kč na částku 15 714 Kč měsíčně, s tím, že základní výměra důchodu činí 2 440 Kč měsíčně, procentní výměra 13 274 Kč měsíčně a zvláštní příspěvek k důchodu dle zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů, 2 676 Kč měsíčně, celkem tedy 18 340 Kč měsíčně.

2. K uvedenému přepočtu důchodu ze strany vedlejší účastnice došlo z důvodu, že vedlejší účastnice na základě žádosti stěžovatele o přepočet příplatku k důchodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích zjistila, že důchod s tímto příplatkem byl přiznán a vyplácen ve vyšší částce, než v jaké stěžovateli náleží.

3. K námitkám stěžovatele změnila vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 23. 6. 2016 napadené rozhodnutí pouze v tom, že nesprávně uvedenou hodnotu 24,95 měsíců služby ve vojenském táboře nucených prací nahradila hodnotou 24,96 měsíců (bez vlivu na výpočet částky 375 Kč). Ve zbytku vedlejší účastnice napadené rozhodnutí potvrdila.

4. Stěžovatel napadl rozhodnutí o námitkách správní žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud vyšel z toho, že zrušení nejvyšší přípustné výměry důchodu přijetím zákona o důchodovém pojištění s účinností od 1. 1. 1996 nemá na případ stěžovatele vliv, neboť podle přechodných ustanovení se jeho nárok posuzuje podle předpisů platných v době vzniku nároku, včetně ustanovení o nejvyšší přípustné výměře důchodu. Podle soudu tak vedlejší účastnice musela vzhledem k tomu, že stěžovateli vznikl nárok na důchod i nárok na zmíněný příplatek k důchodu přede dnem 1. 1. 1996, posuzovat nejvyšší přípustnou výměru důchodu podle dosavadních předpisů. Chybné stanovení důchodu nemohlo podle soudu založit legitimní očekávání stěžovatele.

5. Kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.

II. Tvrzení stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje výši vypláceného důchodu i výši příplatku podle § 24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích za službu v táboře nucených prací od roku 1992. Uvádí, že rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 20. 4. 1998 mu byl důchod upraven tak, že mu byl od 14. 1. 1996 vyplácen celý příplatek k důchodu ve výši 375 Kč a důchod mu krácen nebyl. Vedlejší účastnice tedy v minulosti rozhodla tak, že příspěvek ani po 1. 1. 1996 krácen nebude, nyní však vedlejší účastnice, jakož i správní soudy, stojí na stanovisku, že po 1. 1. 1996 je krácení příplatku možné.

7. Stěžovatel předkládá svůj výklad shora citovaného přechodného ustanovení § 68 zákona o důchodovém pojištění a tvrdí, že podle tohoto ustanovení je třeba posuzovat nároky vzniklé před 1. 1. 1996. Pokud tedy stěžovatel po 1. 1. 1996 požádal o to, aby byl jeho důchod přepočten a příplatek mu byl s účinností od tohoto data přiznán v celém rozsahu, mělo mu být vyhověno, jak se ostatně stalo dne 20. 4. 1998.

8. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), neboť jej soudy neochránily před konáním vedlejší účastnice. Dále bylo porušeno právo na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť příplatek za službu v táboře nucených prací je stěžovateli významně pokrácen a kvůli tomu je pak následně značně snížen důchod. Dále stěžovatel tvrdí porušení rovnosti podle čl. 1 Listiny, neboť sice byly k 1. 1. 1996 zrušeny limity omezující výši důchodů, ale na stěžovatele se omezení má vztahovat i nadále. Konečně tvrdí stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť soudy výkladem § 68 zákona o důchodovém pojištění spočívající v tom, že lze krátit důchody i po 1. 1. 1996, porušily obecné principy spravedlnosti.

9. Stěžovatel má za to, že napadené rozsudky jsou v rozporu s nálezy Ústavního soudu, které brojí proti tomu, aby státní orgány vykládaly právní předpisy v neprospěch osob, které byly za minulého režimu nezákonně perzekuovány, a aby odnímáním dříve přiznaných nároků s nimi hrály nedůstojnou hru na zklamanou naději tím, že v jejich neprospěch mění výklad právních předpisů.

10. Stěžovatel dále odkazuje na několik nálezů týkajících se soudních rehabilitací a odškodnění křivd způsobených minulým režimem, ze kterých dle něj výše uvedené principy vyplývají.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení Ústavním soudem

12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Namítá-li stěžovatel porušení práva na přístup k soudu a práva na spravedlivý proces, nelze mu přisvědčit, neboť žádná procesní pochybení stěžovatel nenamítá, přístup k soudu mu byl zajištěn a soudy se jeho argumentací, která je opětovně zmíněna v ústavní stížnosti, dostatečně zabývaly. Právo na přístup k soudu ani právo na spravedlivý proces z povahy věci negarantuje ústavní nárok na úspěch ve věci.

14. Stejně tak nelze stěžovateli přisvědčit, že by došlo k porušení práva na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Vedlejší účastnice rozhodovala o výši důchodu, nikoli o náhradě škody.

15. Ústavním právem, které je ve věci stěžovatele aplikovatelné, je tak právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří dle čl. 30 odst. 1 Listiny, byť jím stěžovatel neargumentuje. Jak uvádí čl. 41 odst. 1 Listiny, uvedeného práva se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které dané ustanovení provádějí. Práva v režimu čl. 41 odst. Listiny však nejsou dána zcela k dispozici zákonodárci, neboť nesmí být popřena podstata a smysl práva ve smyslu čl. 4 dost. 4 Listiny.

16. Podstatou sporu je výklad intertemporálního ustanovení § 68 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož "o nárocích na důchody, které vznikly před 1. lednem 1996 a o nichž nebylo do tohoto dne pravomocně rozhodnuto, a o přiznání, odnětí nebo změně výše těchto důchodů za dobu před 1. lednem 1996, i když o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto, se rozhodne s odchylkami dále uvedenými podle předpisů platných před 1. lednem 1996".

17. Krajský soud i Nejvyšší správní soud vyšly z výkladu, že právní vztahy vzniklé do účinnosti nové úpravy, se nadále řídí dosavadní právní úpravou, tedy že nároky v minulosti vzniklé se nemohou přepočítávat podle nové právní úpravy. Stěžovatel naopak interpretuje přechodné ustanovení tak, že požádal-li za účinnosti nové právní úpravy, tedy po 1. 1. 1996 o přepočet důchodu, měl mu přepočten podle nové právní úpravy.

18. Z hlediska samotné aplikace přechodného ustanovení je nutno přisvědčit správním soudům, že nároky v minulosti vzniklé se nemohou přepočítávat podle nové úpravy. Soudy vyložily uvedené ustanovení předvídatelným způsobem a v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 23. 10. 2008, č. j. 3 Ads 47/2008 - 80).

19. Podstata věci spočívá v tom, že podle předpisů platných do 1. 1. 1996 vznikl stěžovateli jak nárok na důchod, tak nárok na příplatek k důchodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, posléze se tento příplatek stal opět podle předpisů platných do 1. 1. 1996 součástí důchodu a důchod byl taktéž v dané době též omezen určitým maximálním limitem.

20. Pokud tedy byla celková výše důchodu stěžovatele omezena v době před 1. 1. 1996 maximálním limitem, pak aplikace tohoto limitu na výši důchodu stěžovatele není nezákonná, potažmo protiústavní, byť k přepočtení výše důchodu a nápravě chyby došlo po tomto datu.

21. Z hlediska samotné výše důchodu, který byl stěžovateli po napadeném rozhodnutí vedlejší účastnice přiznán (srov. výše), je zcela zjevné, že nedochází k popření podstaty a smyslu práva na hmotné zabezpečení ve stáří dle čl. 30 odst. 1 Listiny, což stěžovatel ostatně ani nenamítá.

22. Pokud jde o tvrzené porušení principu rovnosti, je nutno uvést, že každá změna právní úpravy vytváří odlišnost mezi novým a starým právním režimem. Zároveň je zjevné, že konstrukce důchodového systému je primárně věcí zákonodárce, včetně případných změn. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/07 ze dne 23. 3. 2010 (N 61/56 SbNU 653; 135/2010 Sb.) "vlastní konstrukci důchodového systému ponechává Ústavní soud plně na zákonodárci, jemuž svědčí široký prostor k realizaci sociálních práv zakotvených v Listině, přičemž Ústavní soud vymezuje pouze negativní, nepřekročitelné hranice" (bod 95), resp. "Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit zvolený model důchodového systému hledisky politickými či ekonomickými (ve smyslu de lege lata), ani modelovat optimální důchodový systém (ve smyslu úvah de lege ferenda). Jeho volba a parametry jsou ostatně již řadu let předmětem politických i odborných diskusí v souvislosti s (víceméně konsensuálně vnímaným) ohrožením dlouhodobé finanční udržitelnosti stávajícího systému s ohledem na demografický vývoj" (bod 97). Jak uvedl též Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 Ads 13/2010-80, "stanovení podmínek pro vznik nároku na starobní důchod, jakož i způsob stanovení jeho výše, je přitom v dispozici zákonodárce, který je může novou právní úpravou měnit i v neprospěch pojištěnců, neboť v opačném případě by nemohl reagovat na aktuální společenské, ekonomické či sociální poměry a neměl by tak nástroje pro udržení funkčnosti systému důchodového pojištění a zajištění příslušných sociálních práv všech pojištěnců".

23. Při změnách důchodových předpisů tak z povahy věci díky intertemporálním ustanovením působí vedle sebe "nová" a "stará" pravidla, aniž by šlo bez dalšího o projev nerovnosti (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. II. ÚS 271/06 ze dne 9. 8. 2006 či usnesení sp. zn. III. ÚS 3722/15 ze dne 9. 2. 2016). Naopak odlišné režimy mají zohledňovat odlišné okolnosti vzniku nároku. O zásahu Ústavního soudu by bylo možno uvažovat v krajním případě takové změny zákona, která by znamenala extrémní zásah do právní jistoty a legitimního očekávání pojištěnců (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2087/16 ze dne 11. 10. 2016).

24. O legitimním očekávání stěžovatele v nyní posuzovaném případě však nelze hovořit. Pokud vedlejší účastnice udělala při výpočtu důchodu stěžovatele v minulosti chybu, nelze tímto založit nárok na pobírání důchodu v protiprávní výši bez možnosti nápravy, neboť znění § 56 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění možnost existence takovéhoto legitimního očekávání vylučuje. Podle uvedeného ustanovení "zjistí-li se, že [...] důchod byl přiznán nebo je vyplácen ve vyšší částce, než v jaké náleží, nebo byl přiznán nebo se vyplácí neprávem, důchod se sníží nebo odejme nebo jeho výplata se zastaví, a to ode dne následujícího po dni, jímž uplynulo období, za které již byl vyplacen".

25. V případě stěžovatele tak nemohlo být založeno legitimní očekávání představující právní nárok (resp. z hlediska řízení o ústavní stížnosti dokonce ústavní nárok) na pobírání důchodu ve špatně vypočtené výši. Stejně tak nedochází k porušení principu rovnosti, neboť na všechny osoby, jimž byl přiznán důchod v době před 1. 1. 1996, dopadá stejný právní režim, včetně limitu maximální výše důchodu.

26. Porušení ústavních práv stěžovatele nelze dovodit ani z citované judikatury Ústavního soudu. Nálezy se týkaly rehabilitací, resp. odškodnění za křivdy způsobené minulým režimem. V nich Ústavní soud vychází z toho, že nejasnost v právních předpisech má být vykládána ve prospěch těch, pro jejichž ochranu jsou tyto předpisy určeny. V pochybnostech má být postupováno ve prospěch osob rehabilitovaných, resp. osob postižených minulým režimem. Tuto situaci nelze zcela srovnávat s možnými proměnami důchodové politiky státu, resp. s tím, že právní situace stěžovatele je posuzovaná podle právní úpravy, dle které být posuzována má, nikoli podle právní úpravy novější, která však na stěžovatele nedopadá.

27. Jakkoli to stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje, podstatou sporu není rozhodování o odškodnění podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, ale posouzení celkové výše důchodu, s nímž byl příplatek dle zákona o mimosoudních rehabilitacích sloučen. Zákonodárce má bezesporu právo určovat politiku sociálního, resp. důchodového zabezpečení, přičemž tato politika se může v čase měnit. Je tak správný závěr Nejvyššího správního soudu, že nerespektování intertemporálního ustanovení v případě stěžovatele by mohlo nerovnost zakládat, neboť by znevýhodnilo všechny ostatní osoby, které důchod omezený maximálním limitem pobírají.

28. Ústavní soud nemohl po zhodnocení argumentů stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv přisvědčit.

29. Ústavní soud tak ústavní stížnost odmítnul podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2018

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru