Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1559/15 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1559.15.1
Datum podání25.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

500/2004 Sb., § 71, § 80 odst.1

500/2009 Sb., § 79 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1559/15 ze dne 30. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Olgy Martínkové, zastoupené Mgr. Janem Sklenářem, advokátem se sídlem Praha 5, Holečkova 657/29, proti výroku II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2015 č. j. 6 A 229/2014-37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. května 2015, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rozhodnutím Ministerstva obrany ze dne 30. července 2014 č. j. 262000496/11/2014-1027 byla zamítnuta žádost stěžovatelky o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle § 6 odst. 2 zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, ve znění pozdějších předpisů, kterou podala za svého zesnulého manžela. Proti tomuto rozhodnutí podala následně odvolání, s nímž zároveň spojila podnět ministru obrany k prohlášení jeho nicotnosti. Tyto její návrhy byly doručeny dne 25. srpna 2014. Dne 19. září 2014 předložil ministr obrany odvolání Etické komisi České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu, aniž by však předtím vyřídil podnět k prohlášení nicotnosti. Stěžovatelka tak dne 22. listopadu 2014 podala návrh na přijetí opatření proti nečinnosti ministra obrany podle § 80 odst. 1 správního řádu. Vzhledem k tomu, že o něm podle jejího názoru nebylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu ve smyslu § 71 odst. 1 správního řádu, podala dne 27. listopadu 2014 k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") rovněž žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 odst. 1 soudního řádu správního.

3. Dne 19. prosince 2014 sdělil ministr obrany přípisem č. j. MOCR 32040/2014-1140, že podnětu stěžovatelky k prohlášení nicotnosti prvostupňového rozhodnutí Ministerstva obrany nevyhověl, čímž vyřídil i její návrh na přijetí opatření proti své nečinnosti. Stěžovatelka proto vzala žalobu zpět, načež městský soud usnesením ze dne 27. února 2015 č. j. 6 A 229/2014-37 řízení o ní zastavil (výrok I). Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že se stěžovatelce ve snížené výši vrací soudní poplatek (výrok III).

4. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud neshledal splnění podmínek podle § 60 odst. 3 soudního řádu správního, které by umožňovaly její přiznání stěžovatelce. K zastavení řízení sice došlo v důsledku zpětvzetí žaloby pro pozdější chování odpůrce, avšak za situace, kdy by žaloba ani jinak nemohla být úspěšná. K jejímu podání totiž došlo dne 27. listopadu 2014, tedy před uplynutím lhůty 30 dnů podle § 71 odst. 3 správního řádu, kterou měl ministr obrany k dispozici. Ani z předmětu projednávané věci přitom nevyplynulo, že by se jednalo o věc natolik naléhavou, aby bylo nutno trvat na jejím dřívějším vyřízení.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení pouze výroku II uvedeného zastavovacího usnesení, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti uvádí, že již v rámci zpětvzetí žaloby navrhla, aby soud uložil Ministerstvu obrany povinnost zaplatit jí na náhradě nákladů řízení částku 21 570 Kč. Ministr obrany byl totiž podle jejího názoru povinen rozhodnout o jejím návrhu na přijetí opatření proti nečinnosti podle § 71 odst. 1 správního řádu bez zbytečného odkladu, a nikoliv až ve lhůtě 30 dnů podle § 71 odst. 3 správního řádu. Z tohoto důvodu měla být její žaloba podána důvodně. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky mělo dojít tím, že se správní soud nedostatečně zabýval otázkou, ve které z těchto lhůt měl ministr obrany rozhodnout. Závěr soudu, podle něhož je aplikace lhůty 30 dnů pravidlem, zatímco rozhodování bez zbytečného odkladu výjimkou, považuje za jsoucí v rozporu se smyslem i dikcí zákon. Soud měl naopak přihlédnout k argumentaci stěžovatelky, která dovozuje opak. Napadeným usnesením nemělo být porušeno jen její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nýbrž v důsledku nepřiznání náhrady nákladů řízení i její právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a legitimní očekávání ochrany majetku.

III.

Vlastní posouzení

6. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; Ústavní soud tedy mohl přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.

7. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může vyplynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení, a z tohoto důvodu se i na něj vztahují zásady spravedlivého procesu. Především platí, že i takovéto rozhodnutí musí být náležitě a logicky odůvodněno, neboť právě naplnění tohoto požadavku je významnou pojistkou proti libovůli při výkonu veřejné moci [srov. např. nález ze dne 6. března 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153) nebo nález ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Závěr o porušení základních práv a svobod lze v těchto případech ovšem zpravidla spojovat pouze s případy zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro hodnocení věci esenciální [např. nález ze dne 25. července 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61)]. Samotné zjištění, že se obecné soudy při posuzování otázky nákladů řízení dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti, není v tomto směru postačující.

9. Ústavní soud neshledal v projednávané věci žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky. Závěr o předčasnosti její žaloby má oporu ve výše shrnutém skutkovém stavu, jenž vyplývá jak z napadeného usnesení, tak z ústavní stížnosti. Rovněž není pochyb, že k podání žaloby proti nečinnosti ministra obrany, k němuž došlo teprve tři dny poté, co se s ní mohl seznámit, neexistoval důvod. Posouzení toho, jak dlouhá lhůta ještě splňuje požadavek rozhodnutí bez zbytečného odkladu podle § 71 odst. 1 správního řádu, závisí vždy na konkrétních okolnostech každé věci. K tomuto posouzení je nicméně povolán v první řadě příslušný správní orgán, který má postupovat tak, aby rozhodl pokud možno co nejrychleji, nejpozději však do 30 dnů (§ 71 odst. 3 správního řádu), nestanoví-li zvláštní právní předpis lhůtu jinou. Pakliže k jeho rozhodnutí v této lhůtě došlo, nelze jeho postupu z hlediska délky řízení zpravidla nic vytknout. Přísnější hodnocení by bylo namístě zejména tehdy, pokud by s ohledem na předmět řízení bylo zřejmé, že vydání rozhodnutí ve lhůtě až 30 dnů by mohlo ohrozit nebo znemožnit naplnění jeho účelu. Tak tomu ale v tomto případě nebylo, což ve svém odůvodnění poznamenal i městský soud.

10. Z napadeného usnesení vyplývá, že městský soud se s otázkou náhrady nákladů řízení náležitým způsobem vypořádal, přičemž ve svých úvahách reflektoval právě výše uvedený výklad § 71 odst. 1 a 3 správního řádu. V jeho závěru, podle něhož v dané věci nebyly splněny podmínky pro přiznání této náhrady stěžovatelce podle § 60 odst. 3 soudního řádu správního, nelze spatřovat prvek svévole ani žádný jiný kvalifikovaný exces, jenž by otevíral prostor pro kasační zásah Ústavního soudu. Nelze tedy než uzavřít, že z ústavněprávního hlediska nelze tomuto usnesení nic vytknout.

11. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2015

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru