Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1550/14 #1Usnesení ÚS ze dne 21.05.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Chrudim
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkvýživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1550.14.1
Datum podání02.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.

94/1963 Sb., § 96 odst.1, § 85


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1550/14 ze dne 21. 5. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. R., zastoupeného Mgr. Ivetou Horáčkovou, advokátkou se sídlem K Nemocnici 166/14, 741 01 Nový Jičín, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. ledna 2014 č. j. 18 Co 547/2013-1640 a proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 14. srpna 2013 č. j. 9 P 221/2006-1581 za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi byl údajně porušen čl. 4, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel po podrobné rekapitulaci obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí namítá údajné porušení ústavně zaručených práv, mimo jiných i práva na spravedlivý proces, kterého se měl dopustit soud prvního stupně tím, že stěžovateli "nezaslal rovněž protokol z jednání konaného ve věci dne 6. 8. 2013", takže se stěžovatel údajně s jeho obsahem před skončením řízení před nalézacím soudem nemohl seznámit a patřičně na jeho obsah reagovat. Obecným soudům dále stěžovatel vytýká, že dostatečně nezjistily skutkový stav projednávané věci, neboť by v takovém případě nemohly dospět k závěru, že stěžovatel je schopen finančně přispívat na výživu nezletilé dcery, i když je dlouhodobě nezaměstnaný a jeho jediným příjmem jsou údajně dlouhodobě jen sociální dávky.

Stěžovatel dále namítá, že řízení ve věci výživného na nezletilou dceru trpělo neodůvodněnými průtahy, neboť bylo zahájeno již v roce 2008 a pravomocně skončeno až v lednu 2014.

Obecné soudy stěžovateli uložily povinnost přispívat na výživu nezletilé dcery přesto, že dřívějším rozsudkem z roku 2004, stěžovateli nebyla údajně za stejné skutkové situace stanovena povinnost přispívat na výživu jeho tehdy čtyř nezletilých dětí.

I když byl stěžovatel pravomocně odsouzen pro trestný čin neoprávněného podnikání, tvrdí, že v rámci této trestné činnosti nezískal jakýkoli majetkový prospěch. Proto prý byla úvaha soudu, že je schopen vykonávat výdělečnou činnost, nesprávná, stejně jako je údajně ničím neodůvodněný závěr obecných soudů, že stěžovatel se dlouhodobě, opakovaně a úspěšně vyhýbá plněné své vyživovací povinnosti ke svým dětem, a že sám k hledání zaměstnání sám nijak aktivně nepřispívá již od roku 2005, i když mu v tom nebrání žádné objektivní příčiny (je zdravý, podstoupil několik rekvalifikačních kurzů a nemá žádné pracovní omezení).

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Chrudimi uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu jeho nezletilé dcery L. R. s účinností: od 1. 7. 2007 do 10. 5. 2008 částkou 450,- Kč měsíčně, od 11. 5. 2008 do 7. 10. 2009 částkou 1 000,- Kč měsíčně a od 8. 2. 2010 do 8. 2. 2011 částkou 1 800,- Kč měsíčně, současně tak změnil výrok XXIV rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 11. 2003 č. j. 9 Nc 132/95-725 (výrok I), dále stěžovateli uložil povinnost uhradit dluh vzniklý na výživném ve výši 47 948,- Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 500,- Kč pod ztrátou výhody splátek (výrok II). V dalším návrh matky nezletilé zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že je nepřiznal žádnému z účastníků (výroky III a IV).

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích změnil odvoláním obou rodičů nezletilé napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé dcery od 1. 9. 2005 do 30. 6. 2007 částkou 500,- Kč měsíčně a od 1. 7. 2007 do budoucna částkou 1 000,- Kč měsíčně. Dlužné výživné ve výši 90 000,- Kč za období od 1. 9. 2005 do 31. 1. 2014 uložil stěžovateli uhradit nezletilé do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I).

III.

Ústavní soud po zvážení obsahu napadených rozhodnutí a tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv a svobod dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak je zřejmé z odůvodnění napadených rozsudků, oba obecné soudy podrobně hodnotily jak odůvodněné potřeby oprávněné v souvislosti se změnou poměrů, které na její strany nastaly, tak i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného - stěžovatele (§ 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o rodině"), přičemž přihlédly ke skutečnosti, že stěžovatel měl vyživovací povinnost ke svým (šesti) dětem a i přes rozsudky obecných soudů, které mu ukládaly povinnost platit na ně výživné, tak nečinil a nezaplatil ani žádné dlužné výživné. Odvolací soud v této souvislosti připomněl, že soudem prvního stupně byl stěžovatel opakovaně podmíněně odsouzen pro zanedbání povinné výživy, ale ani tato skutečnost jeho zásadně odmítavý postoj k placení výživného nezměnila.

Nelze než souhlasit se závěrem obecných soudů, že stěžovatel, ačkoli je formálně dlouhodobě evidován na úřadu práce, si sám aktivně žádnou legální možnost výdělku nehledá, a i když je to jeho zákonem stanovená povinnost (§ 85 zákona o rodině), své vyživovací povinnosti k nezletilé se dlouhodobě vyhýbá. Soudy v napadených rozhodnutích přesvědčivě, s odkazem na provedené důkazy vyložily, z jakého důvodu neuvěřily tvrzením stěžovatele, že od roku 2005 není schopen najít jakékoli zaměstnání, v němž by mohl dosáhnout alespoň výdělku ve výši minimální mzdy za situace, v níž nemá žádné zdravotní či pracovní omezení, má vysokoškolské vzdělání a je tedy schopen i za podpory rekvalifikačních kurzů zastávat celou řadu zaměstnání, v nichž je předpokladem středoškolské vzdělání.

Jestliže se stěžovatel dříve (ovšem bez příslušného živnostenského oprávnění) byl schopen zabývat, a to opakovaně, provozováním "podnikatelské činnosti", je nepochybné, že stejnou činnost, ovšem legální, může stěžovatel za účelem obživy své i své dcery, vykonávat i nyní. Vyživovací povinnost k dětem je totiž vždy prioritní povinností rodičů, nikoli státu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých procesních práv v řízení před soudem prvního stupně, aniž bere v úvahu, že v tomto řízení, stejně jako v řízení před odvolacím soudem, byl zastoupen advokátkou, přičemž obsah stěžovatelem zmiňovaného protokolu mu byl nepochybně znám (resp. znám být mohl) před podáním řádného opravného prostředku. Stěžovateli tak bylo umožněno v odvolání řádně reagovat na všechna vyjádření a podání, činěná jeho účastníky v řízení před soudem prvního stupně. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vždy zdůrazňuje, že požadavek na spravedlnost řízení je nutné chápat jako celek, nikoli jen jeho dílčí část, neboť případné procesní pochybení soudu prvního stupně může být napraveno v řízení před soudem odvolacím.

V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá průtahy v řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny). Ve vztahu k této námitce se však vydání žádného konkrétního rozhodnutí nedomáhá. K namítaným neodůvodněným průtahům v řízení před obecnými soudy Ústavní soud odkazuje na závěry své ustálené rozhodovací činnosti, z níž vyplývá, že nemá-li se Ústavní soud sám dopustit svévole a výkonu státní moci v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, nesmí závazně předjímat existenci neodůvodněných průtahů v meritorně skončeném řízení, nevyčerpal-li stěžovatel procesní prostředky, dané mu zejména zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnout o existenci práva na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění) přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151), usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2383/13].

Ústavní soud v projednávané věci nezjistil žádné pochybení zásadního významu, které by dosahovalo úrovně porušení ústavnosti, proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru