Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 155/99Nález ÚS ze dne 02.12.1999Právo účastníka řízení vyjádřít se k projednávané věci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříklegitimace/procesní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 175/16 SbNU 277
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.155.99
Datum podání24.03.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

138/1973 Sb., § 32

513/1991 Sb., § 68, § 69a, § 69b

99/1963 Sb., § 214 odst.2 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 155/99 ze dne 2. 12. 1999

N 175/16 SbNU 277

Právo účastníka řízení vyjádřít se k projednávané věci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu o návrhu navrhovatele Ing. J.

N., zastoupeného Mgr. J. Č., advokátem, na zrušení usnesení

Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1998, čj. 7 Cmo 225/98-77,

ve spojení s usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne

5. 12. 1997, čj. 55 Cm 44/96-61, za vedlejší účasti Povodí Vltavy

a.s., takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1998, čj. 7

Cmo 225/98-77 a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne

5. 12. 1997, č.j. 55 Cm 44/96-61, se zrušují.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal osobně dne 24. 3. 1999 Ústavnímu soudu

návrh, v němž se domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze

ze dne 30. 11. 1998, čj. 7 Cmo 225/98-77, ve spojení s usnesením

Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. 12. 1997, čj. 55 Cm

44/96-61 s tvrzením, že uvedenými usneseními byla porušena jeho

základní práva.

Ze spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp.zn. 55 Cm

44/96, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 3. 6. 1996

podal navrhovatel tomuto soudu žalobu na zrušení společnosti

Povodí Vltavy, a.s., podle § 68 odst. 6 písmeno c) obchodního

zákoníku a zároveň na jmenování likvidátora. Žalobu odůvodňoval

tím, že společnost Povodí Vltavy, a.s. byla zřízena v rozporu se

zákonem. Tato společnost požaduje po navrhovateli, který je

provozovatelem malé vodní elektrárny, uzavření smlouvy o společném

užívání jezu "J." a to za podmínek pro navrhovatele nevýhodných.

Společnost vystupuje jako správce vodního toku, tedy v rozporu se

zákonem (zák. č. 138/1973 Sb. o vodách, ve znění pozdějších

předpisů).

Krajský obchodní soud v Praze dne 3. 3. 1997 rozsudkem, čj.

55 Cm 44/96-31, žalobu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tak, že

novelou obchodního zákoníku zákonem č. 142/1996 Sb., dnem 1. 7.

1996, byl vypuštěn z § 68 odst. 6, právní titul zrušení

společnosti: "byl-li založením společnosti porušen zákon". Podle

§ 154 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") je pro

rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Z tohoto důvodu

nebylo proto při rozhodování soudu účelné zkoumat, zda při

založení společnosti Povodí Vltavy, a.s. byl porušen zákon, jak

tvrdil žalobce.

Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, v němž

namítal, že rozhodnutím soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené

právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Soudu I. stupně vytýkal, že neprovedl dokazování a omezil se na

zjištění, že ustanovení právního předpisu, na které se navrhovatel

odvolával, již v zákoně, po jeho novelizaci, není.

Vrchní soud v Praze dne 23. 9. 1997 usnesením, čj. 7 Cmo

285/97-55, odvoláním napadený rozsudek Krajského obchodního soudu

v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění

usnesení vyslovil názor, že nelze akceptovat názor soudu I. stupně

v tom, že pro porušení zákona při vzniku společnosti nyní již

jejího zrušení nelze dosáhnout vůbec. Porušení zákona při

zakládání společnosti a jejím vzniku může být důvodem pro zrušení

společnosti jedině podle nově začleněného ustanovení § 69b odst.

2 obchodního zákoníka. Navrhovatelem uváděné důvody by byly

podřaditelné pod nyní platné ustanovení, pokud by ovšem naplňovaly

některý z tam taxativně uvedených případů ?§ 69b odst. 2 písmena

a) až e) obchodního zákoníka?. Návrh žalobce je třeba posuzovat

podle citovaného ustanovení obchodního zákoníka, přičemž prvotním

předpokladem pro možnost zrušení společnosti podle tohoto

ustanovení je aktivní legitimace osoby, jež se zrušení společnosti

domáhá. Taková osoba musí osvědčit právní zájem na zrušení

společnosti. Bude proto na soudu I. stupně, aby se vypořádal

s tím, že navrhovatel osvědčuje svůj právní zájem svými

pochybnostmi o tom, zda žalovaný je vlastníkem jezu, který

navrhovatel využívá pro svou činnost.

Krajský obchodní soud v Praze následně bez jednání usnesením

ze dne 5. 12. 1997, čj. 55 Cm 44/96-61, žalobu zamítl. Rozhodnutí

odůvodnil tak, že žalobce v žalobě uváděl, že důvodem, pro který

navrhuje zrušení žalované společnosti s likvidací, je, že žalovaná

společnost po něm požaduje uzavření smlouvy o společném užívání

jezu a to za podmínek nevýhodných pro žalobce. Žalovaná společnost

není, podle žalobce, vlastníkem jezu, ani k němu nemá jiné obdobné

právo. Uvedenými tvrzeními však žalobce neprokázal právní zájem na

zrušení společnosti.

Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel opět odvolání,

v němž namítal, že právní zájem na zrušení společnosti prokázal

již tím, že v původní žalobě uvedl, že žalovaná společnost

v rozporu se zákonem vystupuje jako správce vodního toku. Podle

navrhovatele má každý občan ústavně zaručeno právo na to, aby

státní moc byla vykonávána jen na základě zákona a v jeho mezích.

V daném případě tomu tak není. Podle zákona č. 138/1973 Sb.,

o vodách, spravují vodní toky státní vodohospodářské organizace,

nikoliv soukromé subjekty, jako je žalovaná akciová společnost

Povodí Vltavy. Ta je navíc ve vztahu k navrhovateli konkurentem na

trhu výrobců elektrické energie v malých vodních elektrárnách, což

navrhovatel pociťuje jako újmu na svých právech. Dále navrhovatel

vyslovil nesouhlas s tím, že krajský obchodní soud rozhodl ve věci

bez jednání.

Vrchní soud v Praze pak dne 30. 11 .1998 usnesením, čj. 7

Cmo 225/98-77, usnesení soudu I. stupně potvrdil, a to bez jednání

opíraje se o ust. § 214 odst. 2 písm.c) o.s.ř. V odůvodnění uvedl,

že pokud jde o rozhodování bez nařízeného jednání, v daném případě

šlo o řízení ve věci uvedené v § 9 odst. 4 písmeno b) o.s.ř.,

které se řídí ustanovením § 200e o.s.ř. Soud I. stupně, jsa vázán

právním názorem odvolacího soudu, posuzoval právní otázku, pro níž

nebylo třeba provádět další důkazy. Stěžejní otázkou sporu bylo,

zda žalobce osvědčil právní zájem na zrušení žalované společnosti

a jejím vstupu do likvidace, neboť to je prvotní předpoklad pro

zrušení společnosti podle § 69b odst. 2 obchodního zákoníka.

V rámci zachování právní jistoty již existujících právnických

osob, nyní zákon umožňuje zrušení společnosti jen v úzce

vymezených případech. Pro takový zásah do právních vztahů musí být

dán skutečně důležitý právní zájem osoby, která se toho domáhá.

Právní zájem na požadovaném zrušení společnosti neosvědčují

neshody mezi žalobcem jako uživatelem jezu a žalovaným, jehož

vlastnictví k jezu žalobce zpochybňuje. Samotné zrušení žalovaného

jako akciové společnosti a nařízení jeho likvidace by jen ztěží

mohlo postavit najisto vlastnické vztahy k jezu, které žalobce

zpochybňuje. Tím, že žalobce zpochybňuje nabytí majetku žalovaným

v rámci privatizace, není naplněn předpoklad naléhavého právního

zájmu na zrušení společnosti podle § 69a obchodního zákoníka.

Tento zájem nemůže být ani dán skutečností, že žalovaný je nebo

může být žalobci konkurentem na trhu výroby elektrické energie.

Není ani zřejmé, že by žalovaný samotnou svou existencí zasahoval

do konkrétních práv žalobce.

Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel včas ústavní

stížnost, v níž namítal, že rozhodnutími obecných soudů byla

porušena jeho základní práva, daná mu čl. 4 a čl. 96 odst. 2

Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny

a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Zároveň dal Ústavnímu soudu na zváženou, zda ust. § 69b odst. 2

obchodního zákoníku není v rozporu s Ústavou a zda by neměl

postupovat podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů.

K porušení uvedených základních práv mělo dojít tím, že

soudy nevzaly v úvahu, že ve všech svých podáních uvedl

argumentaci, která dokládá jeho právní zájem na věci. Krajský

obchodní soud tím, že rozhodl ve věci bez jednání, znemožnil, aby

navrhovatel měl možnost konkretizovat písemně uvedené argumenty

osvědčující jeho právní zájem na věci. Stejně postupoval

i odvolací soud. Uvedeným postupem se soudy vyhnuly kontrole

veřejnosti a porušily principy ústavnosti, týkající se veřejnosti

soudního řízení. Navrhovatel zároveň zpochybnil ustanovení § 69b

odst. 2 obchodního zákoníku, které podle něj zakotvuje nerovné

postavení účastníků soudního řízení, když státnímu orgánu

postačuje pouze podání návrhu na zahájení řízení o zrušení

společnosti, kdežto ostatní subjekty musí osvědčovat právní zájem.

Dále navrhovatel namítal předpojatost Vrchního soudu v Praze,

kterou dovozuje ze způsobu argumentace v odůvodnění napadeného

rozhodnutí.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

k návrhu ze dne 6. 5. 1999 uvedl, že předmětem řízení byl návrh na

zrušení akciové společnosti a jmenování likvidátora. Řízení

o zrušení společnosti a její likvidaci je uvedeno v § 9 odst. 4

písm. b) o.s.ř. Řízení o návrhu na zrušení společnosti podle § 68

odst. 6 i podle § 69b odst. 2 obchodního zákoníku je navíc

podřaditelné i pod ustanovení § 9 odst. 4 písmeno j) o.s.ř. Na

toto řízení tudíž dopadá ustanovení § 200e o.s.ř. Podle odstavce

třetího věty druhé a třetí tohoto ustanovení není třeba ve věci

nařizovat jednání a rozhoduje se usnesením. Jednání se nařizuje

jen tehdy, je-li třeba provádět dokazování. Soud není vázán

důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést

všechny nabízené důkazy. Pokud jde o osvědčení naléhavého právního

zájmu, navrhovatel jej osvědčoval již svými tvrzeními v žalobě

i v odvolání. Na základě nich mohly soudy obou stupňů učinit závěr

o nedostatku aktivní legitimace navrhovatele. Dedukce navrhovatele

o podjatosti je nepodložená. Žádný důvod podle § 14 odst. 1 ani

2 o.s.ř. pro vyloučení soudců dán nebyl.

Ve vyjádření vedlejšího účastníka, Povodí Vltavy, a.s. se

uvádí, že napadené rozhodnutí bylo obecnými soudy vydáno v souladu

s příslušnými procesními předpisy s tím, že navrhovatelovo právo

na přístup k soudu nebylo zasaženo a s užitím další argumentace

týkající se již samotného merita projednávané věci navrhl ústavní

stížnost zamítnout.

Návrh je důvodný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom

skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.

90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy

ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny

a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo

svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy.

Navrhovatel ve svém návrhu v podstatě namítal porušení svého

základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud zjistil, že

Krajský obchodní soud nevyhověl původní žalobě navrhovatele

s odkazem na změnu zákonných ustanovení a nezabýval se již meritem

věci a neprováděl žádné dokazování. Vrchní soud toto usnesení na

základě navrhovatelova odvolání zrušil a zavázal jej, aby zkoumal

aktivní legitimaci navrhovatele k podání žaloby. Krajský obchodní

soud pak následně, bez jednání usnesením ze dne 5. 12. 1997, čj.

55 Cm 44/96-61, žalobu zamítl. Vycházel přitom výhradně z důkazů

založených v soudním spise, aniž by dal navrhovateli možnost se

k nově vzniklé situaci, na kterou nemohl dříve reagovat, vyjádřit.

Stejně postupoval i Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací. Ani

tu nebyla navrhovateli dána možnost se osobně účastnit jednání,

ačkoliv to výslovně ve svém odvolání proti uvedenému usnesení

krajského obchodního soudu požadoval. Vrchní soud vyslovil názor,

že se v daném případě jedná o posouzení právní otázky, pro kterou

není nutné provádět dokazování a vycházel, stejně jako soud I.

stupně pouze z písemných podání. Zde je ovšem zapotřebí zdůraznit,

že soudní řízení je nutno považovat za jeden celek, od podání

návrhu do konečného rozhodnutí. Po podání žaloby sice proběhla

jednání ve věci samé, v nich však šlo o posuzování jiných otázek,

než kterými se soudy zabývaly posléze, po zrušení původního

rozhodnutí Krajského obchodního soudu, a na základě jejich

posouzení pak rozhodly. V této fázi řízení již navrhovatel

v důsledku postupu obecných soudů neměl možnost osobně před soudem

vystoupit a reagovat tak přímo na důvody a argumentaci soudů,

která byla užita v jejich předchozích rozhodnutích, když tyto

důvody byly rozdílné od těch, o kterých obecné soudy rozhodovaly

na základě žaloby podané navrhovatelem (především tedy možnost

prokázání namítaného právního zájmu navrhovatele na věci).

Navrhovateli takto bylo postupem obecných soudů znemožněno řádně

uplatnit jeho ústavní právo na spravedlivý proces, daný mu ust.

§ 36 odst. 1 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu

nezbylo než návrhu vyhovět a napadené usnesení Vrchního soudu

v Praze ze dne 30. 11. 1998, čj. 7 Cmo 225/98-77 a usnesení

Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. 12. 1997, č.j. Cm

44/96-61, ve smyslu § 82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušit, a to

i z hlediska procesní ekonomie, zejména však proto, že porušení

namítaného základního práva bylo již založeno postupem soudu I.

stupně.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud zrušil napadené usnesení

Vrchního soudu v Praze pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny,

nezabýval se již věcně tvrzeným rozporem s jinými články Listiny.

Pokud jde o návrh, aby Ústavní soud zvážil, zda ve věci §

69b odst. 2 obchodního zákoníka nepostupovat podle § 78 odst. 2

zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní soud konstatoval, že uvedený návrh

nelze považovat za návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých

ustanovení, ve smyslu ust. § 64 odst. 1 písmeno d) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

a sám pak neshledal důvody pro navrhovaný postup podle citovaného

ustanovení zákona č. 182/1993 Sb.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. prosince 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru