Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1549/14 #1Usnesení ÚS ze dne 29.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1549.14.1
Datum podání02.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 258 odst.1 písm.a, § 1 odst.b, § 1 odst.c, § 2

260/1961 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1549/14 ze dne 29. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Ronovského, zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlem v Praze 1 - Nové Město, Nekázanka 20, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 9 To 5/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 8, čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2013 č. j. 42 T 4/2013-1947 stěžovatele uznal vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, a za tyto činy jej odsoudil podle § 220 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 50 denních sazeb po 1 000 Kč, a stanovil podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

Proti těmto výrokům o vině a trestu odvolání podáno nebylo.

Soud prvního stupně současně stěžovatele podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby ze skutku pod bodem I./1 - 61 výroku rozsudku, který byl původně kvalifikován jako zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, a rovněž jej zprostil obžaloby pro další skutek obžalobou kvalifikovaný coby zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku.

Vrchní soud v Praze pak ústavní stížností napadeným usnesením z podnětu odvolání městského státního zástupce rozsudek Městského soudu v Praze podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil ve zprošťujícím výroku pod bodem I/1 - 61 a podle § 260 tr. řádu věc v rozsahu zrušení vrátil městskému státnímu zástupci v Praze k došetření.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud nedokázal specifikovat, jakými neodstranitelnými vadami předchozí řízení trpí a proč nelze po zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatel dovozuje, že na základě pokynů odvolacího soudu bude stíhán nejen pro jiné trestné činy, ale zejména pro jiný skutek, čímž dojde ke zkrácení práva na obhajobu, a tím k porušení práva na spravedlivý proces. Předmět dokazování původního trestního řízení pak představovaly "naprosto jiné skutečnosti". Stěžovatel má za to, že byl zbaven možnosti podat proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost.

Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. § 72 odst. 3 téhož předpisu).

Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném jen na hlediska ústavnosti.

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil odvolací soud.

Obecně platí, že proti usnesení, jímž odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. řádu (částečně) zrušil a podle § 260 tr. řádu věc (v rozsahu zrušení) vrátil státnímu zástupci k došetření, není ústavní stížnost přípustná.

Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí vycházející z nálezů sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (147/2012 Sb.) a sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 se v nyní posuzované věci pro právní a skutkovou odlišnost neuplatní; v podrobnostech lze odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4020/13 ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 1248/14 ze dne 15. 7. 2014 a sp. zn. III. ÚS 2442/14 ze dne 17. 9. 2014.

Ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se v dané věci nemůže posadit již z povahy věci, resp. procesního stadia, v níž se stěžovatelova věc nachází.

Ústavní stížnost proto Ústavní soud jako nepřípustnou podle citovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Stěžovateli nic nebrání, aby ústavní stížností napadl rozhodnutí, jež bude v jeho věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2015

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru