Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1545/10 #1Usnesení ÚS ze dne 24.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Grygov
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1545.10.1
Datum podání27.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 150


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1545/10 ze dne 24. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 24. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Obce Grygov, zastoupené starostou Ing. Tomášem Kubáčkem, právně zastoupené JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. února 2010 č. j. 12 Co 230/2009-500, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2010, napadá stěžovatelka výrok II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. 2. 2010 č. j. 12 Co 230/2009-500, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a tvrdí, že napadeným výrokem odvolacího soudu byla porušena její ústavně zaručená základní práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").

Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh a výsledek sporu a zdůrazňuje, že žaloba J. Š., kterou se proti stěžovatelce (dříve žalované) domáhal zaplacení částky 341 719,40 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody z ušlého zisku, která mu měla vzniknout jednáním stěžovatelky tím, že mu znemožnila užívat nezkolaudovanou komunikaci vedoucí k jeho provozovně a zásobovat ji nezbytným materiálem, byla jako nedůvodná zamítnuta.

Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že sice ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka v řízení před soudem prvního stupně účelně vynaložila náklady v celkové výši 352 277,- Kč, jejich výši však za použití ustanovení § 150 o. s. ř. "nesprávně" snížil na polovinu, tj. na částku 176 139,- Kč, což je podle jejího názoru nejen v rozporu s výše označenými právy, ale též v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (zejména § 142 odst. 1 o. s. ř.), a vyhláškami ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. a č. 177/1996 Sb.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 2. 2010 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ve výroku I. (výrok pod bodem I.) a ve výrocích II. a III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci J. Š. uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení před soudem prvního stupně 176 139,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta, přičemž České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.).

Odvolací soud se v odůvodnění rozsudku podrobně zabýval odvoláním stěžovatelky ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení, přičemž dospěl k závěru, že "celková výše nákladů řízení před soudem prvního stupně činí 352 277,- Kč".

I když odvolací soud souhlasil s aplikací ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. na projednávanou věc soudem prvního stupně s tím, že stěžovatelka byla ve sporu úspěšná, nepřísluší jí, podle jeho názoru, s ohledem na okolnosti případu právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v celém rozsahu, ale je třeba aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř., neboť stěžovatelka si jako orgán místní samosprávy nepočínala tak, jak ukládá ustanovení § 3 odst. 2 občanského zákoníku a nedala před vyhrocováním sporu přednost dohodě. Protože žalobce byl ve sporu osvobozen od placení soudních poplatků, není povinen ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. hradit náklady státu.

III.

Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Jak je zřejmé z obsahu ústavní stížnosti, její podstatou je tvrzení stěžovatelky, že ve věci nebyl dán relevantní důvod pro aplikaci ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") za situace, v níž jí jako straně ve sporu úspěšné měla být přiznána náhrada nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

Ústavní soud již ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli "běžné zákonnosti". Z tohoto důvodu není Ústavní soud povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť zasáhnout do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů by byl oprávněn pouze v případě, že by shledal porušení některého základního práva nebo svobody.

Problematika rozhodování obecných soudů v otázce nákladů řízení se objevuje v rozhodování Ústavního soudu opakovaně; Ústavní soud vždy v této otázce postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje jen velmi výjimečně, neboť považuje rozhodnutí o náhradě nákladů za výlučnou doménu obecných soudů. V případě zmíněných výjimek by mohlo jít zejména o případy, v nichž by došlo rozhodnutím obecného soud k excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

Takové extrémní vybočení z rozhodovací praxe obecných soudů v tomto případě Ústavní soud nezjistil.

I když se totiž může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že v obecné rovině zde není dán přímý vztah k základním právům nebo svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR.

Ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. se uplatňuje při rozhodování o náhradě nákladů řízení zásada úspěchu ve věci, tedy soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva tomu účastníkovi, který měl v řízení plný úspěch proti neúspěšnému účastníkovi. Z tohoto pravidla je pouze jedna výjimka - v případě, že jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud náhradu nákladů zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi přiznat (§ 150 o. s. ř.). Závěr soudu o tom, že v konkrétní věci jsou "důvody hodné zvláštního zřetele", musí vycházet z posouzení všech rozhodných hledisek. Významné jsou z pohledu aplikace § 150 o. s. ř. především ty okolnosti, které mají vztah k uplatněnému nároku, byly jeho příčinou, či vystihují postoje účastníků v průběhu řízení a další (viz Bureš, Drápal, Krčmář a kolektiv: Občanský soudní řád, komentář I. díl, Praha, C.H. Beck, 7. vydání).

Jde-li o výklad a aplikaci "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř., které spočívají v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, je zásadně záležitostí obecného soudu, aby uvážil všechny ve věci relevantní skutečnosti a v odůvodnění svého rozhodnutí pak řádně vysvětlil smysl a účel moderace nákladů řízení v předmětné věci.

Ústavní soud v postupu odvolacího soudu při aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. žádné pochybení nezjistil; odvolací soud poukázal ve svém rozhodnutí v této souvislosti jak na konfrontační postoje obou účastníků, které vedly k nepřiměřenému vyhrocení sporu, tak zejména na skutečnost, že stěžovatelka (její orgány) má dostatek instrumentů k tomu, aby spory obdobného charakteru řešila smírnou cestou, resp. jim předcházela.

Jestliže odvolací soud shledal na straně neúspěšného účastníka existenci "důvodů hodných zvláštního zřetele", učinil tak v rámci svého uvážení, do něhož Ústavní soud nemůže zasahovat v případě, že obecný soud své rozhodnutí, jímž došlo k moderaci náhrady nákladů řízení, jako je tomu v projednávané věci, logicky a přesvědčivě odůvodnil.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru