Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1543/14 #1Usnesení ÚS ze dne 10.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkújma
výpověď
zaměstnavatel
zaměstnanec
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1543.14.1
Datum podání02.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 52 písm.c, § 14 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1543/14 ze dne 10. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti GTS Czech, s. r. o., se sídlem Přemyslovská 2845/43, 130 00 Praha 3, zastoupené JUDr. Petrem Hostašem, advokátem se sídlem Na Struze 1740/7, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 21 Cdo 298/2014-177 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2013 č. j. 62 Co 358/2013-154, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, před obecnými soudy se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla dána stěžovatelkou. Soud prvního stupně žalobu zamítl, jelikož shledal naplnění výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006, zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen "zákoník práce"). Jak soud uvedl, stěžovatelka učinila organizační změny, jimiž bylo pracovní místo žalobce zrušeno a které nabyly účinnosti ještě před tím, než měl jeho pracovní poměr skončit. S ohledem na žalobcovo nátlakové jednání a na vážné pochybnosti o jeho loajalitě nebylo podle prvoinstančního soudu po stěžovatelce spravedlivé požadovat, aby žalobce dále zaměstnávala.

Odvolací soud rozhodnutí prvního stupně změnil a žalobě vyhověl. Městský soud se sice ztotožnil se zjištěním, že rozhodnutí o organizační změně bylo skutečně přijato, jednání stěžovatelky však v souladu s § 14 odst. 1 zákoníku práce posoudil jako rozporné s dobrými mravy, pročež výpověď označil za neplatnou. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto, neboť Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu souladným s ustálenou rozhodovací praxí.

Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní obecným soudům zejména vyčítá, že se vůbec nezabývaly otázkou absence přímého úmyslu stěžovatelky způsobit žalobci dáním výpovědi z pracovního poměru újmu, který je pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru podle judikatury Nejvyššího soudu klíčový. Tím, že odvolací soud tuto judikaturu bez vysvětlení nerespektoval, porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Na toto pochybení přitom stěžovatelka poukazovala i v dovolání, které však Nejvyšší soud jedním krátkým odstavcem odmítl. Pokud se týče rozhodnutí, na která v odůvodnění Nejvyšší soud odkázal, jedno se podle stěžovatelky dané problematiky dotýká jen okrajově a v případě druhého stěžovatelka v dovolání podrobně argumentovala, proč bylo toto rozhodnutí odvolacím soudem aplikováno nesprávně. Pakliže se Nejvyšší soud s těmito námitkami nevypořádal, i tímto porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka spatřuje hlavní pochybení obecných soudů v tom, že se v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 992/99 ze dne 28. 6. 2000 nezabývaly tím, zda stěžovatelka byla při výpovědi z pracovního poměru vedena přímým úmyslem způsobit žalobci újmu. Podle názoru Ústavního soudu však naopak z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že se soud existencí úmyslu stěžovatelky řádně zabýval a svůj závěr odůvodnil právě tím, že stěžovatelčino chování bylo úmyslem způsobit žalobci újmu skutečně vedeno. To odvolací soud dovodil mimo jiné z toho, že stěžovatelka měla podle jeho názoru po výpovědi dané žalobci určitou dobu problémy se zajištěním činnosti, které pro ni žalobce vykonával a které pro ni byly klíčové. Stejně tak odvolací soud zohlednil, že organizační změnu a výpověď z pracovního poměru měla stěžovatelka předem připravenou před jednáním s žalobcem pro případ, že mezi nimi nedojde k dohodě, přičemž ke změně přistoupila až po tomto jednání, z čehož soud usoudil, že účelem organizační změny nebylo zvýšení efektivnosti práce, nýbrž pouze vytvoření podmínek předvídaných v § 52 písm. c) zákoníku práce, které přitom pro stěžovatelku znamenaly spíše komplikace.

Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda je názor městského soudu správný. I kdyby ostatně měl Ústavní soud na věc názor odlišný, nepředstavovalo by to bez dalšího porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, jehož ochrany se v ústavní stížnosti domáhá. Z ústavního hlediska je především podstatné, že odvolací soud svůj názor přiměřeně odůvodnil a jeho závěry nepředstavují ani extrémní rozpor se skutkovými zjištěními.

Vzhledem k uvedenému neobstojí ani námitky směřující vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jelikož totiž odvolací soud postupoval zjevně v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 992/99, není v nyní projednávané věci důvod dovolacímu soudu vyčítat, že soulad napadeného rozhodnutí se svou judikaturou prokázal právě odkazem na toto rozhodnutí. Závěr Městského soudu v Praze o neplatnosti předmětné výpovědi z pracovního poměru je koneckonců souladný i s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2204/2003 ze dne 27. 4. 2004 (byť se některé dílčí právní závěry částečně liší), na který dovolací soud taktéž poukázal.

Ústavní soud shrnuje, že odvolací soud se v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu zabýval úmyslem stěžovatelky a svůj závěr o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dostatečně odůvodnil. Neopodstatněné jsou pak v tomto případě i námitky vznesené vůči odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, neboť oba rozsudky, na které Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal, přesvědčivě potvrzují soulad rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí, čímž stěžovatelčiny argumenty přesvědčivě vyvracejí.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2014

Jan Musil, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru