Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 153/97Nález ÚS ze dne 22.10.1998K přiměřenosti omezení práva na osobní účast při soudním řízení z důvodu uložení zákazu pobytu na území České republiky

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu /vyhoštění cizince
základní práva a svobody/sv... více
Věcný rejstříkVyhoštění
Ne bis in idem
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 128/12 SbNU 227
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.153.97
Datum vyhlášení22.10.1998
Datum podání03.05.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1, čl. 10, čl. 81, čl. 90, čl. 96 odst.1

120/1976 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 14 odst.1

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 40

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

101/1994 Sb.

123/1992 Sb., § 14 odst.1 písm.f, § 14 odst.4, § 15, § 16

13/1993 Sb.

326/1999 Sb., § 14 odst.1 písm.f, § 22 písm.a, § 24

71/1967 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 153/97 ze dne 22. 10. 1998

N 128/12 SbNU 227

K přiměřenosti omezení práva na osobní účast při soudním řízení z důvodu uložení zákazu pobytu na území České republiky

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu

(III. senátu) ze dne 22. října 1998 sp. zn.

III. ÚS 153/97 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. B. Q.

proti rozsudku Městského soudu v Praze z 3.2.1997 sp. zn. 28 Ca

202/96 o zamítnutí žaloby na odložení vykonatelnosti rozhodnutí

Policie ČR, Správy Západočeského kraje, oddělení cizinecká policie

a pasové služby, jímž byl stěžovateli zakázán pobytu na území

České republiky.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. února 1997 sp. zn.

28 Ca 202/96 se zrušuje.

Odůvodnění:

Dne 5.5.1997 podal ústavní stížnost T. B. Q., státní občan

Vietnamské republiky. V návrhu požadoval zrušení rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 3.2.1997 sp. zn. 28 Ca 202/96,

protože jím mělo být porušeno jeho základní právo. Zároveň

požadoval zrušení § 14 odst. 1 písmeno f), § 14 odst. 4, § 15

odst. 2 a § 16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na

území České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců").

Ústavní soud nejprve zjistil ze spisu sp. zn. Pl. ÚS 25/97,

že u Ústavního soudu je již od 22.7.1997 vedeno řízení o návrhu na

zrušení zde napadených ustanovení zákona o pobytu cizinců.

Usnesením ze dne 9. dubna 1998 č. j. III. ÚS 153/97 - 25 proto

řízení přerušil a návrh na zrušení některých částí zákona o pobytu

cizinců postoupil plénu Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že v

době podání návrhu navrhovatele již Ústavní soud o návrhu na

zrušení výše uvedených ustanovení citovaného zákona jednal, byla

část návrhu navrhovatele, týkající se uvedených ustanovení zákona

o pobytu cizinců, usnesením č. j. Pl. ÚS 10/98 ze dne 9. dubna

1998 podle § 43 odst. 1 písmeno f) zákona č. 182/1993 Sb., o

Ústavním soudu, odmítnuta. Navrhovateli zůstalo právo podle § 35

odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. účastnit se jednání ve věci vedené

pod sp. zn. Pl. ÚS 25/97 jako vedlejší účastník.

Ústavní soud dále proto rozhodoval jen o návrhu na zrušení

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 1997 sp. zn. 28

Ca 202/96.

Vyžádal si spis Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 202/96,

jakož i spis Policie ČR, Správy Západočeského kraje, oddělení

cizinecké policie, č. j. PZC-82/PCDO-C-96. Z uvedeného spisového

materiálu zjistil, že dne 9. února 1996 vydala Policie ČR - Správa

Západočeského kraje, oddělení cizinecké policie a pasové služby

(dále jen "Policie") rozhodnutí č. j. PZC-82/PCDO-C-96, kterým

zakázala navrhovateli podle § 14 odst. 1 písmeno f) zákona o

pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů, pobyt na území ČR do

9. února 1999. Své rozhodnutí zdůvodnila Policie tím, že

navrhovateli byla dne 16. května 1995 uložena rozhodnutím č. j.

391/95 pokuta ve výši 10 000 Kč a současně bylo rozhodnuto o

propadnutí zboží, pro spáchání celního deliktu, ke kterému došlo

dne 14. března 1995. Téhož dne bylo vydáno další rozhodnutí č. j.

531/95 o uložení pokuty, a to ve výši 3000 Kč a o propadnutí

zboží, pro spáchání celního deliktu dne 11. dubna 1995. Jednalo se

o dva celní delikty stejného charakteru (prodej textilního zboží

v hodnotě 50 410 Kč a prodej videokazet v hodnotě 8800 Kč, ke

kterým nemohl navrhovatel prokázat tzv. celní statut). Obě

rozhodnutí nabyla právní moci dne 16. května 1995 a uvádí se v

nich, že svým jednáním se navrhovatel dopustil porušení § 22 písm.

a) zákona o pobytu cizinců. Proto mu byl v souladu s ust. § 14

odst. 1 písmeno f) tohoto zákona zakázán pobyt na území ČR.

Proti rozhodnutí podal navrhovatel dne 28.5.1996 Městskému

soudu v Praze žalobu. V ní uvedl, že uznává spáchání zmíněných

celních deliktů, avšak uložené pokuty zaplatil, a tím bylo správní

řízení skončeno. Jestliže je za tato porušení právních předpisů

znovu trestán zákazem pobytu, je tím porušena zásada ne bis in

idem, což je v rozporu s čl. 4 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7

k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

"Úmluva"). Dále namítal, že § 51 odst. 6 zákona č. 13/1993 Sb.,

celní zákon, zakazuje celním orgánům sdělovat informace a údaje

jiným osobám bez souhlasu příslušné osoby, s výjimkou případů, kdy

to mohou učinit podle zvláštních předpisů. Celní orgány však bez

zákonného zmocnění a bez souhlasu navrhovatele sdělily informace o

uložení pokuty orgánům cizinecké policie, čímž porušily zákonem

uloženou povinnost mlčenlivosti. Rozhodnutí Policie v části

týkající se odejmutí odkladného účinku odvolání odporuje článku 1

odst. 1 Úmluvy, ve znění Dodatkového protokolu č. 7, podle kterého

musí mít cizinec před vyhoštěním možnost uplatnit námitky proti

vyhoštění, dát přezkoumat svůj případ a dát se za tím účelem

zastupovat před příslušným úřadem nebo soudem. Podle odstavce 2

citovaného ustanovení může být cizinec vyhoštěn před výkonem

těchto práv pouze tehdy, je-li takové vyhoštění nutné v zájmu

veřejného pořádku, nebo je-li odůvodněno zájmy národní

bezpečnosti. V daném případě takové důvody neexistovaly.

Navrhovatel dále v žalobě namítal, že uvedené skutečnosti uvedl

již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí orgánu Policie,

odvolací orgán se však jimi nikterak nezabýval, právně je

nezhodnotil a ani se k nim nevyjádřil, čímž vlastně své rozhodnutí

řádně nezdůvodnil.Navrhovatel proto v žalobě požadoval, aby

Městský soud v Praze odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí

Policie, přerušil řízení a předložil věc k posouzení Ústavnímu

soudu a konečně aby napadené rozhodnutí zrušil.

Městský soud v Praze dne 3.2.1997 usnesením č.j. 28 Co 202/96

- 30 nevyhověl žádosti o odklad vykonatelnosti napadeného

rozhodnutí a žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že

orgán, rozhodující o zákazu pobytu, měl správně za prokázané, že

navrhovatel spáchal celní delikt, neboť o jeho přestupku bylo

pravomocně rozhodnuto. Řízení o přestupku či o správním deliktu,

vedené před příslušným orgánem, a řízení o zákazu pobytu podle

zákona o pobytu cizinců jsou dva zcela odlišné a samostatné právní

instituty. Vyslovení zákazu podle podle § 14 odst. 1 písmeno f)

zákona o pobytu cizinců z důvodů nedodržení povinnosti cizince

dle § 22 písm. a) téhož zákona v žádném případě neznamená, že

jednání, pro které byla cizinci uložena pokuta ve správním řízení,

je opětovně projednáváno orgánem rozhodujícím o zákazu pobytu. Dle

čl. 4 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě, na který

žalobce v této souvislosti poukazuje, nikdo nemůže být stíhán nebo

potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za

trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným

rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Řízení o

zákazu pobytu není řízením trestním, nejde o řízení o trestném

činu, ani o řízení podle trestního řádu. Není ani řízením o jiném

deliktuálním jednání cizince a uložený zákaz pobytu není sankcí za

toto konkrétní deliktuální jednání. V řízení o zákazu pobytu totiž

správní orgán neprojednává určité konkrétní jednání, nezjišťuje,

zda se cizinec jednání v rozporu se zákonem dopustil či nikoliv,

a neukládá za toto jednání sankci. Ve zmíněném řízení je v

kompetenci správního orgánu pouze posoudit, zda ta skutečnost, že

cizinec již byl, a to pravomocně a orgánem k tomu příslušným,

uznán vinným, že se dopustil trestného činu, přestupku či

správního deliktu, znamená porušení povinností cizince dle § 22

písm. a) zákona o pobytu cizinců, a zda jde o porušení takové

intenzity, že je na místě vyslovení zákazu pobytu podle § 14 odst.

1 písmeno f) tohoto zákona. Pokud jde o tvrzené neoprávněné

použití údajů o osobě navrhovatele, dle § 51 odst. 6 celního

zákona celní orgány nesmějí předávat doklady a sdělovat údaje a

informace jiným osobám bez souhlasu příslušné osoby, s výjimkou

případů, kdy tak mohou učinit podle zvláštních předpisů. Tímto

zvláštním předpisem je zákon o pobytu cizinců, který v § 24 ukládá

státním orgánům nebo územním orgánům správy povinnost neprodleně

oznámit vznik skutečnosti, která může být důvodem pro zákaz

pobytu cizince na území ČR. Městský soud v Praze byl dále toho

názoru, že byl naplněn i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to tím, že

navrhovateli byla dána možnost soudního přezkumu podle části páté

hlavy druhé občanského soudního řádu, kterou využil tím, že podal

předmětnou žalobu. Pokud jde o čl. 1 odst. 1 a 2 Dodatkového

protokolu, toto ustanovení se týká vyhoštění cizince, který má na

území státu povolen pobyt. Napadené rozhodnutí je však rozhodnutím

o zákazu pobytu vydaným podle § 14 zákona o pobytu cizinců, o

vyhoštění se tedy nejedná. Podle § 18 odst. 2 správního řádu,

pokud se řízení zahajuje z podnětu správního orgánu, je zahájeno

dnem, kdy tento orgán učinil vůči účastníkům řízení první úkon. V

daném případě došlo k zahájení řízení předvoláním navrhovatele

prvoinstančním orgánem, který pak s ním sepsal zápis o podání

vysvětlení. Z obsahu zápisu je zřejmé, že navrhovatel byl před

vlastním podáním vysvětlení řádně poučen podle § 18 a § 33

správního řádu a že se k podkladům k rozhodnutí vyjádřil sám,

nežádal poskytnutí lhůty pro zvolení právního zástupce a ve

správním řízení ani zastoupen být nemusel. Za této situace nelze

podle Městského soudu v Praze správním orgánům vytýkat, že ve věci

nenařídily ústní jednání, neboť toto ústní jednání dle § 21

správního řádu správní orgán nařídí jen tehdy, vyžaduje-li to

povaha věci, zejména přispěje-li to k jejímu objasnění, nebo

stanoví-li to zvláštní předpis. Navrhovatel jako jediný účastník

nenavrhl doplnění dokazování a k podkladům pro rozhodnutí se

vyjádřil do protokolu dne 6. února 1996. Nařízení ústního jednání

tedy nebylo nezbytné. Podle názoru soudu nebyl takto zvoleným

postupem správního orgánu krácen na svých právech, když věc byla

projednána v přítomnosti navrhovatele a ten se mohl vyjádřit ke

všem prováděným důkazům [čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a

svobod (dále jen "Listiny")]. Soud shledal "do jisté míry

důvodnou" námitku navrhovatele, že žalovaný správní orgán se

nevypořádal se všemi jeho námitkami, které uplatnil v odvolání

proti prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí, tím, že nereagoval na

podané odvolání z hlediska namítaného rozporu s Ústavou České

republiky (dále jen "Ústava"), Listinou a Úmluvou. V odůvodnění

svého rozhodnutí však nepochybně uvedl důvody, které jej k

rozhodnutí vedly, jakož i právní předpisy, na základě kterých

rozhodoval, i úvahy, kterými byl při rozhodování veden. Přestože

se žalovaný správní orgán nevypořádal s uvedenými námitkami

podaného odvolání, neměla tato skutečnost dle názoru soudu vliv na

zákonnost rozhodnutí, a není proto důvodem pro zrušení napadeného

rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel včas ústavní

stížnost. V ní namítal, že rozhodnutím Městského soudu v Praze

byla porušena zásada "ne bis in idem". Navrhovatel se dopustil

méně závažného přestupku, pro který byl potrestán pokutou, kterou

ihned zaplatil, a tím bylo správní řízení skončeno. Podle čl. 4

odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě "nikdo nemůže být

potrestán... za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo

odsouzen konečným rozhodnutím podle zákona tohoto státu". Ačkoliv

český překlad Úmluvy obsahuje výraz "trestný čin", originální text

Úmluvy obsahuje výrazy "offence" (anglický) a "infraction"

(francouzský), jejichž význam je širší a znamená jakékoliv

protiprávní, resp. deliktuální jednání. V této souvislosti se

navrhovatel odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/94,

vyhlášený pod č. 101/1994 Sb., podle kterého má originální text

Úmluvy přednost před jeho českým překladem.

Navrhovatel dále uvedl, že Městský soud v Praze zaujal

stanovisko, že právní úprava řízení o zákazu pobytu údajně nemá

nic společného s řízením o vyhoštění. Podle navrhovatele však

přitom přehlédl, že vlastní vyhoštění je již pouhým výkonem

rozhodnutí o zákazu pobytu, které je již nepřezkoumatelné a ve

kterém nikdo žádná práva uplatnit nemůže. To mu patrně zabránilo

posuzovat právní úpravu provedenou zákonem o pobytu cizinců ve

všech souvislostech. Rozhodnutí o zákazu pobytu je proto v rozporu

s článkem 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě. Bez ohledu na to,

zda Městský soud v Praze považoval účast navrhovatele při jednání

za nutnou, byl povinen respektovat základní právo navrhovatele na

to, aby byl vyslechnut nezávislým a nestranným soudem,

rozhodujícím o jeho právech a povinnostech. Tím, že soud tato

práva nerespektoval, porušil čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o

občanských a politických právech č. 120/1976 Sb. a čl. 38 odst. 2

Listiny, jakož i čl. 10 Ústavy.

Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření

ze dne 6. června 1997 uvedl, že navrhovatel ve stížnosti opakuje

skutečnosti namítané již v podané žalobě, se kterými se soud

vypořádal v odůvodnění rozsudku. V daném případě správní orgán

odůvodnil vyslovení zákazu pobytu skutečností, že se navrhovatel v

rámci svých podnikatelských aktivit opakovaně dopustil celního

deliktu. Soud proto nepovažuje vyslovení zákazu pobytu za

nepřiměřené a nedomnívá se, že by správní orgán vybočil z mezí

správního uvážení při aplikaci ust. § 14 odst. 1 písmeno f) zákona

o pobytu cizinců.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom

skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.

90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy

ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny

základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo

porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem

nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Senát Ústavního soudu při posuzování návrhu vycházel z nálezu

pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/97, vyhlášeného pod č.

159/1998 Sb., ve kterém se v souvislosti s posuzováním napadených

ustanovení zákona o pobytu cizinců konstatuje, že jedním z

esenciálních znaků právního státu je princip přiměřenosti, který

předpokládá, že opatření, omezující základní lidská práva a

svobody, nesmějí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva,

která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních. Posouzení

proporcionality mezi veřejným zájmem na zákazu pobytu cizince na

straně jedné a zájmem na ochraně základních práv a svobod na

straně druhé proto musí vycházet z výše uvedeného principu.

Navrhovatel sám přiznává, že se dopustil celních deliktů, za které

byl podle zákona postižen. Ze skutečnosti, že mu následně podle

§ 14 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců byl zakázán pobyt na

území ČR do 9. února 1999 a že zmíněné ustanovení zákona bylo

nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/97 pro rozpor s

čl. 1 Ústavy a čl. 14 odst. 1 Listiny zrušeno, lze dovodit, že

uplatnění citovaného ustanovení bylo nepřípustným zásahem do jeho

základních práv a svobod. Projednávaná věc navrhovatele svým shora

zjištěným skutkovým stavem plně zapadá do již uvedených úvah

Ústavního soudu, tedy do těch, které ho vedly při rozhodování v

již zmíněné plenární věci sp. zn. Pl. ÚS 25/97. Navíc je třeba

konstatovat, že podle přesvědčení Ústavního soudu intenzita

porušení celních předpisů nebyla (zejména ve druhém případě, kdy

se jednalo o cca 40 videokazet) taková, aby opravňovala vyslovení

zákazu pobytu na území ČR. Navrhovatel nebyl schopen předložit

příslušné doklady o nabytí zboží. To samo o sobě sice je porušením

celních předpisů, avšak s ohledem na princip presumpce neviny,

zakotvené v čl. 40 Listiny, tato skutečnost nemůže být vykládána

bez důkazu tak, že dotčené zboží bylo získáno trestným činem, nebo

že bylo do ČR dopraveno způsobem, který je v rozporu s právem. Ani

skutečnost, že vyměřenou sankci (pokutu) zaplatil a proti

rozhodnutí se neodvolával, není možné vykládat v neprospěch

navrhovatele.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu

nezbylo, než napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3.

února 1997 s. zn. 28 Ca 202/96 podle § 82 odst. 3 písmeno a) č.

182/1993 Sb. zrušit. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo

zrušeno pro rozpor s čl. 14 Listiny, Ústavní soud se již nezabýval

tvrzeným rozporem s čl. 4 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k

Úmluvě.

Účastníci řízení vyslovili v souladu s § 44 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb. souhlas s upuštěním od ústního jednání, nález byl

proto pouze po neveřejném jednání veřejně vyhlášen.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru