Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1526/12 #1Nález ÚS ze dne 19.02.2013Náležité odůvodnění výroku o nákladech řízení při aplikaci moderačního práva soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNA - Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
Exekuce
Náklady řízení
pobyt/trvalý
doručování/fikce doručení
zdravotní pojišťovny
Zdravotní pojištění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 31/68 SbNU 335
EcliECLI:CZ:US:2013:3.US.1526.12.1
Datum vyhlášení28.02.2013
Datum podání23.04.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

48/1997 Sb., § 10, § 12 odst.1 písm.k

99/1963 Sb., § 142 odst.2, § 150


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Zdůrazňuje-li § 150 o. s. ř. výjimečnost nepřiznání náhrady nákladů řízení, pak absence či nedostatečné odůvodnění aplikace této výjimky obecným soudem představuje extrémní pochybení, které má za následek porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Volodymyra Ukhala zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 19. února 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2012 č. j. 64 Co 457/2011-44 v té části výroku, v níž se povinnému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Narativní část

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojil proti rozhodnutí městského soudu, resp. proti nákladovému výroku, kterým nebyla stěžovateli jakožto povinnému v exekuční věci přiznána náhrada nákladů řízení. Městský soud měl dle názoru stěžovatele rozhodnout o nákladech řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť stěžovatel řádně hájil svá práva v nedůvodně zahájeném exekučním řízení a měl ve věci plný úspěch.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud primárně uvedl, že k otázce ústavněprávního přezkumu soudních rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se ve své konstantní judikatuře opakovaně vyjadřuje rezervovaně v tom smyslu, že takové rozhodnutí, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.

V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatoval, že zdůrazňuje-li § 150 o. s. ř. výjimečnost nepřiznání náhrady nákladů řízení, pak absence odůvodnění použití této výjimky je extrémním pochybením, které přesahuje rovinu podústavního práva. Klasická právní zásada (exceptiones non sunt extendendae) totiž vyžaduje, aby výjimky nebyly interpretovány rozšiřujícím způsobem a aby jejich použití bylo vždy náležitě odůvodněno. V této souvislosti Ústavní soud odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci Garda Ruiz proti Španělsku, který konstatoval, že soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založená.

Podle názoru Ústavního soudu městský (odvolací) soud ve svém rozhodnutí nedostál požadavkům práva na spravedlivý proces v tom, že nepovažoval za nutné přesvědčivě vyložit mimo jiné to, v čem spočívala nutnost výjimečného nepřiznání nákladů řízení, čímž došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený výrok usnesení městského soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Musil. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 1526/12 ze dne 19. 2. 2013

N 31/68 SbNU 335

Náležité odůvodnění výroku o nákladech řízení při aplikaci moderačního práva soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaj) a Pavla Rychetského - ze dne 19. února 2013 sp. zn. III. ÚS 1526/12 ve věci ústavní stížnosti Volodymyra Ukhala, zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem Jandova 8, 190 00 Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2012 č. j. 64 Co 457/2011-44 vydanému ve stěžovatelově exekuční věci, jímž nebylo stěžovateli přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3, za kterou jedná JUDr. Jitka Teclová, jako vedlejší účastnice řízení.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2012 č. j. 64 Co 457/2011-44 v té části výroku, v níž se povinnému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, se zrušuje.

Odůvodnění:

I. Argumentace stěžovatele

1. Dne 23. 4. 2012 obdržel Ústavní soud návrh, ve kterém se stěžovatel domáhá zrušení třetí části výroku v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Toto druhoinstanční rozhodnutí bylo vydáno v exekuční věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 80 EXE 158/2011, v níž stěžovatel figuroval jako povinný vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky jako oprávněné. Tímto rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 80 EXE 158/2011-7 ze dne 11. 4. 2011, kterým byla proti stěžovateli nařízena exekuce dle (údajně) pravomocného a vykonatelného výkazu nedoplatků Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 13. 9. 2010 č. 1941018602 k uspokojení její pohledávky ve výši 34 756 Kč. Odvolací soud toto prvoinstanční rozhodnutí změnil tak, že nařízenou exekuci na majetek stěžovatele zamítnul a dále oprávněné nařídil, aby uhradila náhradu nákladů exekuce. Tyto dva body výroku nejsou ústavní stížností napadeny. Stěžovatel brojí proti třetí části výroku, ve které mu odvolací soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Předmětem nynějšího řízení je pouze tato otázka.

2. Současně stěžovatel k návrhu přiložil rozhodnutí rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 1911700249, kterým bylo k odvolání stěžovatele v tomto řízení zrušeno rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny, Krajské pobočky pro hlavní město Prahu, ze dne 15. 8. 2011 č. j. 45722/2011/OPSP-PIP2/Sm, kterým byly námitky plátce proti výkazu nedoplatků odmítnuty jako opožděné. Stejně tak bylo téhož dne rozhodnutím č. j. 45723/2011/OPSP-PIP2/Sm zrušeno rozhodnutí o zamítnutí jeho žádost o prominutí penále z důvodu opožděného podání. Z rozhodnutí o odvolání vyplývá, že rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny rozhodl tak, že v důsledku pochybení při doručování nemohla nastat fikce doručení a na výkaz nedoplatků je třeba pohlížet jako na neexistující.

3. Stěžovatel má za to, že odvolací soud pochybil, když při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel z toho, že vedlejší účastnice podala návrh na nařízení exekuce v dobré víře, že disponuje vykonatelným exekučním titulem. Až v exekučním řízení však vyšlo najevo, že exekuční titul nebyl řádně doručen. Mělo to podle odvolacího soudu být částečně i z viny stěžovatele, neboť ten prý nesplnil svou zákonnou povinnost ohlásit Všeobecné zdravotní pojišťovně v zákonné lhůtě 30 dnů změnu svého trvalého bydliště. K tomu stěžovatel uvádí, že v době doručování se nacházel z rodinných a pracovních důvodů na Ukrajině v době od 23. 8. 2010 do návratu dne 30. 12. 2010. To podle něj znamená, že za této situace mu nebylo možno řádně doručit na jakoukoli adresu v České republice. S touto skutečností se podle něj odvolací soud vůbec nevypořádal.

4. Podle stěžovatele neobstojí ani strohý a nedůvodný závěr soudu, že výkaz nedoplatků nebyl řádně doručen částečně i z viny stěžovatele, neboť ten nesplnil svou zákonnou povinnost ohlásit oprávněné v zákonné lhůtě 30 dnů změnu svého trvalého bydliště. K tomu stěžovatel uvádí, že výkaz byl doručován v období září 2010, doručeno fikcí ke dni 27. 9. 2010. Ke změně trvalého bydliště došlo ke dni 1. 9. 2010. Zákonná lhůta 30 dnů pro ohlášení změny trvalého bydliště v době doručování exekučního titulu tedy marně neuplynula a z jeho strany v době doručování nedošlo k porušení žádné povinnosti ve vztahu k oprávněné. Navíc zákon s nesplněním této oznamovací povinnosti nesplňuje (zřejmě má být "nespojuje") fikci doručení.

5. Dále stěžovatel uvedl, že Městský soud v Praze se vůbec nezabýval otázkou viny na zahájení a zastavení exekučního řízení, k němuž došlo na základě jednání oprávněné. Soud měl rozhodnout o nákladech řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť stěžovatel řádně hájil svá práva v nedůvodně zahájeném exekučním řízení a měl ve věci plný úspěch. Ustanovení o důvodech hodných zvláštního zřetele dle § 150 o. s. ř. je přitom nutno brát jako výjimku z principu zakotveného v § 142 odst. 1 o. s. ř. Městský soud v Praze však rozhodl pouze mechanicky, nikoliv tedy s přihlédnutím k dalším rozhodujícím okolnostem, majícím podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, kterou je skutečnost nezavinění nevykonatelnosti exekučního titulu ze strany povinného. Odvolací soud odkázal (bez jakéhokoli odůvodnění a věcně skutkového podkladu) na dobrou víru oprávněné, aniž přihlédl k tomu, že stěžovatel zaviněně nezpůsobil nevykonatelnost výkazu. Naopak účelným bráněním svých práv mu vznikly jednak náklady právního zastoupení a jednak náklady spojené se zajišťováním důkazů k prokázání úhrady předmětných částek. K tomu byl ještě poškozen v tom směru, že exekutor na dobu několika měsíců zablokoval jeho účet, došlo k vyznačení exekuce v katastru nemovitostí a stěžovatel byl zařazen na seznam dlužníků.

6. Proto stěžovatel tvrdí, že napadený výrok v bodu III usnesení je věcně nesprávný, především však hrubě zasahující do jeho ústavních práv. Došlo proto k nesprávnému výkladu a aplikaci jednoduchého práva v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, které porušují jeho ústavní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva"). Meze práva na spravedlivý proces stanoví jednotlivé procesní řády, při jejich výkladu je však v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny nezbytné šetřit podstatu a smysl tohoto práva a nezneužívat je k jiným účelům, než pro které byly stanoveny. Napadeným rozhodnutím bylo porušeno i právo na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť mělo dojít k zásahu do majetkové sféry stěžovatele. Každý, kdo se rozhodne bránit svá práva v soudním řízení a očekává svůj úspěch ve věci, současně legitimně očekává, že soudní řízení nezasáhne do jeho majetkové sféry. Stěžovatel účelně uplatňoval svá práva, a měl by proto mít nárok, aby mu vedlejší účastnice nahradila jejich poměrnou část, kterou za tímto účelem vynaložil. Proto navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že došlo k porušení výše uvedených základních práv stěžovatele, a aby předmětný výrok usnesení Městského soudu v Praze o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení zrušil.

II. Formální předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná.

III. Vyjádření účastníků řízení

8. Ústavní soud si též s ohledem na rozdíly v tvrzení stěžovatele a v odůvodnění usnesení odvolacího soudu připojil ke svému spisu soudní spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 80 EXE 158/2011 a vyžádal si vyjádření účastníků řízení.

9. K výzvě soudce zpravodaje se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze, za který jedná předsedkyně jeho senátu 64 Co JUDr. Anisja Pillerová. Ta uvedla, že soud náležitě odůvodnil použití § 150 o. s. ř., přičemž upřednostnil skutečnost, že oprávněná disponovala titulem, o němž byla přesvědčena, že je formálně vykonatelný. K dodržení 30denní lhůty pro ohlášení změny trvalého pobytu uvedla, že plátce může v průběhu této lhůty změnu oprávněné oznámit, což neučinil, když tvrdil, že se o nedoplatku na pojistném dověděl až z nařízení exekuce. V podrobnostech odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Současně městský soud vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

10. K výzvě soudce zpravodaje se k ústavní stížnosti vyjádřila Všeobecná zdravotní pojišťovna, která uvedla, že v době podání návrhu nebyl dluh stěžovatelem uhrazen a výkaz nedoplatků byl stěžovateli sice doručen fikcí, ale řádně. Oprávněné nebylo známo, že stěžovatel se v uvedené době nacházel mimo území České republiky, protože to včas neohlásil. Stejně tak neohlásil změnu místa trvalého pobytu. Tvrdí-li, že ke změně místa trvalého pobytu došlo dne 1. 9. 2010, jde o účelové tvrzení, neboť sám dokládá, že byl v té době mimo území České republiky. Adresu tak musel změnit buď před 23. 8. 2010 nebo po návratu 30. 12. 2010. Proto došlo k doručení výkazu nedoplatků ve smyslu platných právních předpisů. K exekučnímu řízení prý došlo částečně i z viny stěžovatele.

11. S ohledem na okolnosti případu již nebylo třeba zasílat vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení k replice, neboť jde o námitky, ke kterým stěžovatel jednak již zaujal stanovisko v průběhu předchozího soudního řízení, jednak následně v ústavní stížnosti.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Na tomto základě posoudil Ústavní soud ústavní stížnost a dospěl k závěru, že tato je důvodná. Byl přitom veden těmito úvahami.

13. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje se závěry odvolacího soudu, které tento soud učinil ve vztahu k náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., který stanoví, že účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. To je obecné pravidlo, z něhož stanoví § 150 o. s. ř. možnou výjimku tehdy, jsou-li dány důvody hodné zvláštního zřetele. V takovém případě nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Zde je třeba poukázat na výslovnou směrnici § 150 o. s. ř., podle níž má být nepřiznání náhrady nákladů řízení jen výjimečné. Z toho potom vyplývá povinnost soudu jasně, zřetelně a přesvědčivě zdůvodnit, proč tuto výjimku využil a v čem spatřuje ony důvody hodné zvláštního zřetele. Konkrétně soud ve svém rozhodnutí uvedl, že "důvody zvláštního zřetele hodné spatřuje ve skutečnosti, že oprávněná podala návrh na nařízení exekuce v dobré víře, že disponuje vykonatelným rozhodnutím, které správní orgán doručoval na adresu uvedenou v registru pojištěnce, a to za stavu, kdy zásilka byla na doručující poště uložena; až v exekučním řízení vyšlo najevo, že ,titul' nebyl řádně doručen. Jistá míra zavinění spočívá i na povinném, který nesplnil svou zákonnou povinnost ohlásit příslušné zdravotní pojišťovně do třiceti dnů změnu trvalého bydliště, s jejímž nesplněním sice zákon nespojuje fikci doručení, nicméně porušení této povinnosti ve svém důsledku způsobilo, že návrh musel být zamítnut." Z toho je patrné, že odvolací soud pouze shrnul poznatky, ke kterým dospěl v celém řízení, které se týkalo právě okolností, za kterých k nařízení exekuce došlo.

14. K otázce ústavněprávního přezkumu soudních rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že takové rozhodnutí, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. IV. ÚS 131/08 ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3574/11 ze dne 1. 11. 2012 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V tomto případě však musí Ústavní soud konstatovat, že zdůrazňuje-li ustanovení § 150 o. s. ř. výjimečnost nepřiznání náhrady nákladů řízení, okolnosti zvláštního zřetele hodné a možnost nepřiznat náhradu i z části, pak absence odůvodnění použití výjimky je extrémním pochybením, které přesahuje rovinu podústavního práva vzhledem k výše uvedeným okolnostem případu. Klasická právní zásada (exceptiones non sunt extendendae) vyžaduje, aby výjimky nebyly interpretovány rozšiřujícím způsobem a aby jejich použití bylo vždy náležitě odůvodněno. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz v. Španělsko, stížnost č. 30544/96, § 26, konstatoval, že podle ustálené judikatury soudu musí soudní rozhodnutí uvádět důvody, na nichž jsou založená, v dostatečné míře. Podle Ústavního soudu v tomto případě požadavek čl. 6 Evropské úmluvy nebyl naplněn.

15. Odvolací soud ve svém rozhodnutí nedostál požadavkům práva na spravedlivý proces v tom, že nepovažoval za nutné přesvědčivě vyložit:

- v čem spočívá nutnost výjimečného nepřiznání nákladů řízení, a to dokonce ani z části,

- proč nebylo přihlédnuto k nicotnosti výkazu nedoplatků (způsobené jeho nedoručením) a s tím souvisejícího právního základu exekučního řízení,

- proč, když povinnost nahlásit změnu bydliště pojištěnce do 30 dnů podle § 12 odst. 1 písm. k) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, (s přihlédnutím k úpravě povinností v § 10 téhož zákona podle právního stavu v době zaslání výzvy k zaplacení tvrzených nedoplatků, tedy v září 2010) mohla být splněna až do 1. 10. 2010, bylo její nesplnění významné jen pro otázku exekuce, nikoli pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Námitka pojišťovny stran odjezdu stěžovatele z České republiky 23. 8. 2010, a tudíž jeho nemožnosti nahlásit 1. 9. 2010 nové místo trvalého pobytu, přitom neodpovídá vyžádanému zjištění z Centrální evidence obyvatel (č. l. 22soudního spisu - výpis z technologického centra),

- proč nebylo zaujato stanovisko k tvrzení stěžovatele o způsobu, jakým byly v rozhodné době od 1. 2. 2006 do 31. 8. 2010 údajně dlužné částky pojistného uhrazovány zaměstnavatelem a následně trvalým příkazem z jeho bankovního účtu, je-li to v rozporu s tvrzením stěžovatele, ke kterémusoud nezaujal stanovisko,

- proč, uvádí-li odůvodnění, že "jistá míra zavinění spočívá i na povinném", nebylo přihlédnuto i k míře zavinění oprávněné a proč nebyla tato "jistá" míra, tedy nikoli výlučná míra, vyjádřena podílem na úhradě nákladů řízení.

16. Tímto postupem odvolacísoud zatížil odůvodnění rozhodnutí vadou neústavnosti, kterou je možné s ohledem na okolnosti případu zhojit jen novým projednáním věci v části týkající se aplikace § 142 odst. 2 a § 150 o. s. ř. Proto Ústavní soud podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený výrok usnesení odvolacího soudu zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy. Tím není nikterak předjímáno budoucí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na straně stěžovatele.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru