Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1521/07 #1Usnesení ÚS ze dne 20.03.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - soudní exekutor
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
Výkon rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.1521.07.1
Datum podání15.06.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1 odst.1, čl. 82 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87, § 89

99/1963 Sb., § 268, § 271


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1521/07 ze dne 20. 3. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vytejčka, soudního exekutora, se sídlem Praha 10, Hostivařská 1109, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem v Benešově, Hráského 406, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2007 č. j. 9 Co 1882/2006-29 a výroku III usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. 6. 2005 č. j. 53 Nc 1089/2003-16, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 8. 6. 2006 napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2007 č. j. 9 Co 1882/2006-29, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. 6. 2005 č. j. 53 Nc 1089/2003-16, a to pouze ve výroku III, přičemž se kromě zrušení uvedených rozhodnutí domáhal toho, aby Ústavní soud konstatoval, že uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce, a proto je takovéto rozhodnutí zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 53 Nc 1089/2003, uvedený soud usnesením ze dne 29. 6. 2005 č. j. 53 Nc 1089/2003-16 podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil exekuci nařízenou rozhodnutím téhož soudu ze dne 15. 12. 2004 č. j. 53 Nc 1089/2003-5 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; dále uložil povinnému (KOVO - TRUCK, s. r. o.), aby nahradil stěžovateli jako soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 4 273,30 Kč (napadený výrok III) s odůvodněním, že oprávněný (Česká agentura na podporu obchodu/Czech Trade) se v daném řízení nedopustil žádného pochybení, a proto je podle § 271 o. s. ř. za použití § 87 exekučního řádu povinností povinného nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce v plné výši. Proti posledně uvedenému výroku podal stěžovatel odvolání, avšak Krajský soud v Ostravě je podle § 218 písm. b) o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem druhého stupně. Vycházel přitom z toho, že soudnímu exekutorovi nepřísluší oprávnění podat odvolání do rozhodnutí soudu, který z účastníků má soudnímu exekutorovi hradit náklady exekuce; toto právo náleží účastníkům exekučního řízení. Uložením předmětné povinnosti povinnému nemohla být soudnímu exekutorovi způsobena žádná majetková újma; tuto skutečnost stěžovatel ani netvrdil.

V ústavní stížnosti se stěžovatel zabývá výkladem specifických znaků postavení soudního exekutora, který při výkonu exekuční činnosti má obdobné postavení jako soudce, takže i v případě soudních exekutorů je zapotřebí zajistit obdobné (materiální) podmínky nezávislosti. Takovému požadavku obecné soudy nevyhověly, když v případě zastavení exekuce pro "nemajetnost" povinného právě jemu uložily povinnost k náhradě nákladů exekuce. Podle stěžovatele by stejně jako soudci měla být i exekutorovi zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení; jinak je jedna skupina osob vykonávající státní moc zvýhodněna oproti druhé. Stěžovatel tvrdí, že otázkou materiální nezávislosti se Ústavní soud nezabýval, a dále poukazuje na to, že takováto soudní rozhodnutí mohou mít na soudní exekutory závažné ekonomické dopady, jež mohou vést k ohrožení jejich nezávislosti, a dokonce i k jejich ekonomické likvidaci.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

(Nejen) III. senát Ústavního soudu se obsahově shodnými ústavními stížnostmi stěžovatele opakovaně zabýval, přičemž je jako zjevně neopodstatněné odmítl, např. usnesením ze dne 25. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 1996/07. V těchto rozhodnutích se Ústavní soud plně vypořádal s námitkami stěžovatele, které jsou uplatněny i v této ústavní stížnosti, takže na jejich odůvodnění lze stěžovatele pro stručnost odkázat. Pokud se tedy soud prvního stupně zabýval - v souvislosti s náhradou nákladů exekuce - otázkou procesního zavinění oprávněného stran zastavení exekuce, nelze mu nic vytknout; jde-li o samotné posouzení této otázky, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, žádné pochybení nebylo stěžovatelem namítáno. Nutno dodat, že v dané věci byla exekuce zastavena podle § 268 odst. 1 písm. h), a nikoliv tedy podle písm. e) o. s. ř., jak se uvádí v ústavní stížnosti. Jde však o obdobnou situaci, takže lze předchozí závěry Ústavního soudu vztáhnout i na tuto věc (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2007 sp. zn. I. ÚS 2233/07). Dále pak v nyní posuzované věci bylo odvolání stěžovatele oproti dřívějším případům odmítnuto, nicméně stěžovatel proti procesnímu postupu odvolacího soudu žádné námitky v ústavní stížnosti nevznesl.

Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru