Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 151/04Usnesení ÚS ze dne 12.08.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
vlastnické právo/přechod/převod
pravomoc
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.151.04
Datum podání11.03.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 65, § 46

229/1991 Sb., § 9

99/1963 Sb., § 244, § 7


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 151/04 ze dne 12. 8. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 151/04

Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. RNDr. F. Š.2. MUDr. A. Š., 3. J. Š.,4.P.Š.,

5. V. Š., 6. E. Š., všech zastoupených Mgr. L. T., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 3 As 28/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální podmínky zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon, napadli stěžovatelé pravomocný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2003 (3 As 28/2003-42) a tvrdili, že jím, jakož i v řízení mu předcházejícím, byla porušena jejich ústavně zaručená práva obsažená v čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2003 (3 As 28/2003-42) byla zamítnuta kasační stížnost podaná stěžovateli proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. června 2003 (10 Ca 89/2003-16), kterým byl odmítnut návrh na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Táboře ze dne 28. března 2003 [PÚ/421/0/03-Ma (UZ 2910/5)], jímž bylo určeno, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí ve výroku rozhodnutí přesně specifikovaných, nacházejících se v areálu letiště v Bechyni, k. ú. Bežerovice, obec Sudoměřice u Bechyně.

Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění svého usnesení poukázal na to, že 1. ledna 2003 nabyl účinnosti zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (s. ř. s.), dle kterého poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob, a to způsobem stanoveným v zákoně. Krajský soud dále uvedl, že pozemkovým úřadům byla svěřena pravomoc rozhodování o věcech vyplývajících z občanskoprávních vztahů, o otázkách spojených s úpravou vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Dále pak krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že postupem podle § 68 písm. b) a § 46 odst. 2 s. ř. s. nebudou dotčena práva stěžovatelů a tito se mohou obrátit se svým návrhem na obecný soud dle § 244 o. s. ř.

Stěžovatelé s tímto postupem nesouhlasili a uvedli, že právní názor Nejvyššího správního soudu spočívá na nesprávném výkladu hmotného práva, který byl obecnými soudy proveden v rozporu s výše uvedenými ustanoveními Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé se domnívají, že zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, veřejnoprávním způsobem vymezuje právní režim užívání půdy, která má zemědělský charakter. S ohledem na datum jeho vzniku do něj byla zařazena i úprava některých restitučních nároků. O těchto nárocích rozhoduje autoritativním způsobem správní orgán. S ohledem na uvedené se proto stěžovatelé domnívají, že jde o veřejnoprávní předpis. V daném případě proto nešlo o soukromoprávní věc, kterou mají pravomoc projednávat okresní soudy podle § 244 a násl. o. s. ř., nýbrž o věc, ohledně které je dána pravomoc krajského soudu podle § 65 s. ř. s.

Stěžovatelé proto závěrem navrhli, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu, jak je vpředu označen, zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Ústavní stížnost stěžovatelů je polemikou s právním názorem Nejvyššího správního soudu o povaze projednávané věci, tedy zda správní orgán rozhodl o věci soukromoprávní nebo veřejnoprávní, což je kritériem toho, zda v dané věci je příslušný k přezkumu správního rozhodnutí obecný soud či správní soud. Odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je v tomto směru přiléhavé a přesvědčivé a rovněž tak se v něm tento soud vypořádal řádným způsobem se všemi tvrzeními stěžovatelů (§ 64 o. s. ř., § 157

odst. 2 o. s. ř.), která následně v obdobném rozsahu uplatnili i v ústavní stížnosti; pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto tomuto soudu nic vytknout.

Pro úplnost se sluší konstatovat, že v důsledku právního názoru Nejvyššího správního soudu o tom, že v dané věci rozhodl správní orgán soukromoprávní věc, nebyli stěžovatelé zkráceni na svých základních právech a nedošlo ani k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), neboť mohou podat žalobu k místně příslušnému okresnímu soudu (§ 46

odst. 2 s. ř. s., § 249 odst. 1 a § 250 o. s. ř.). Účinky procesních úkonů učiněných v dosavadním řízení zůstávají přitom zachovány (§ 129 odst. 2 s. ř. s.).

Ústavnísoud proto uzavírá, že v této věci nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelů; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavnísoud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 12. srpna 2004

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru