Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1509/20 #1Usnesení ÚS ze dne 23.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Domažlice
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Domažlice
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1509.20.1
Datum podání28.05.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1509/20 ze dne 23. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Bohdalecká obchodní, s. r. o., sídlem Tusarova 1548/39, Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou, sídlem Široká 25/6, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. dubna 2020 č. j. 56 Co 47/2020-97 a usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 30. prosince 2019 č. j. 7 C 262/2018-86, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníků řízení, a Města Domažlice, sídlem náměstí Míru 1, Domažlice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V řízení o zaplacení ušlého zisku ve výši 14 958 917 Kč s příslušenstvím Okresní soud v Domažlicích (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 30. 12. 2019 č. j. 7 C 262/2018-86 neosvobodil stěžovatelku (žalobkyni) od zaplacení soudního poplatku za podání návrhu.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 6. 4. 2020 č. j. 56 Co 47/2020-97 změnil usnesení okresního soudu tak, že žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků zamítl. Důvodem pro výše uvedený procesní postup (změnu usnesení okresního soudu a zamítnutí návrhu stěžovatelky) bylo, že okresní soud nerozhodl o celém stěžovatelčině návrhu, když stěžovatelka požadovala osvobození od všech soudních poplatků, nýbrž pouze o jeho části, a to, že se stěžovatelka neosvobozuje od soudního poplatku za podání návrhu. Krajský soud, obdobně jako okresní soud, dospěl k závěru, byť z částečně jiných důvodů, že stěžovatelku nelze osvobodit od soudních poplatků podle § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Konstatoval, že stěžovatelkou tvrzený důvod pro osvobození, že nemá žádný majetek ani žádné finanční prostředky na úhradu soudního poplatku, neboť společnost byla založena výhradně pro účely podnikatelského záměru, který se nemohl vinou vedlejšího účastníka řízení (žalovaného) realizovat, nemohl sám o sobě být důvodem pro vyhovění návrhu. Stěžovatelku totiž není možno zahrnout pod § 11 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka rovněž nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost s odůvodněním, že projekt, kvůli němuž byla společnost založena, nebyl realizován. Dále zdůraznil, že stěžovatelka se rozhodla podat žalobu s tím, že předpokládá svůj úspěch, tedy předpokládá, že povinnost hradit náklady řízení by byla uložena vedlejšímu účastníkovi řízení. V tíživé situaci se však neocitla z důvodu nepředvídaných okolností nemajících původ v podnikání. Naopak požaduje úlevu v podobě osvobození od soudních poplatků, přičemž skutkový stav, který v žalobě předestřela, se týká roku 2008, kdy jí měla být vedlejším účastníkem řízení způsobena škoda. Podle krajského soudu nelze v takovém případě přenášet povinnost platit soudní poplatky na stát.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Nesouhlasí s výkladem § 138 o. s. ř. provedeným obecnými soudy. Zdůrazňuje, že rozhodující pro posouzení možnosti osvobození od placení soudních poplatků je objektivní neschopnost zaplatit poplatek ve stanovené výši. Pakliže tato objektivní neschopnost existuje, je možné nepřiznání osvobození toliko v případě, že jde o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Poukazoval-li okresní soud na to, že její jiná žaloba vycházející ze stejného vztahu, byla zamítnuta, z čehož měla být dovozována zřejmá bezúspěšnost, přehlédl, že šlo o jiný nárok (založený kupní smlouvou), než jaký uplatňuje nyní. Stěžovatelka nesdílí ani názor krajského soudu, že jako podnikatelský subjekt je zodpovědná za to, že si dokáže obstarat prostředky pro případ nutnosti vést soudní spor. Vyslovuje přesvědčení, že neschopnost zaplatit soudní poplatek je důsledkem její podnikatelské činnosti, přičemž příčina jejího neúspěchu spočívá v jednání vedlejšího účastníka řízení, který podle stěžovatelky od uzavřené kupní smlouvy neplatně odstoupil. Odmítá názor krajského soudu, že si mohla opatřit finanční prostředky jinou podnikatelskou činností. Odmítnutí osvobození od soudních poplatků u osob, které se dostaly do nepříznivých majetkových poměrů z jiných důvodů, než v důsledku zásahu vyšší moci nebo nepředvídaných okolností nemajících původ v podnikání, znamená v podstatě odnětí možnosti přístupu k soudu, což je v rozporu i s judikaturou Ústavního soudu [např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 3112/17 (N 30/88 SbNU 431); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelka považuje napadené usnesení krajského soudu za nepředvídatelné a překvapivé. Rovněž namítá, že soudy nepřípustně a v rozporu s § 138 o. s. ř. hodnotily její majetkovou situaci za celou dobu její existence, a nikoliv pouze k okamžiku podání žaloby.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a shledal, že byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelka dovolává.

8. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry obecných soudů, a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel pouze v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)]. Žádné takové pochybení v napadených rozhodnutích však Ústavní soud neshledal.

9. Ústavní soud konstatuje, že konstrukce § 138 odst. 1 o. s. ř., podle něhož obecné soudy postupovaly, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu může účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození však může pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Z uvedeného jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy na úvaze předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a jednak, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z citovaného znění tohoto ustanovení se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, vzhledem k jeho postavení, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost rušit rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se proto týká pouze zjevných excesů. Jen mimořádné případy, kdy se poplatník ocitne nezaviněně, a nikoliv například v důsledku svého nezodpovědného podnikání či hospodaření, v celkově nepříznivé situaci, mohou vést k osvobození. Je povinností účastníka řízení zajistit si prostředky, aby mohl dosáhnout uspokojení svých nároků případně soudní cestou, jestliže jde o nároky dosud neprokázané. Nelze přenášet na stát tyto poplatkové povinnosti účastníka formou úlev z poplatkové povinnosti.

10. V posuzovaném případě bylo zamítnutí návrhu na osvobození od placení soudních poplatků odůvodněno obecnými soudy dostatečně, přičemž napadená rozhodnutí jsou jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Obecné soudy v nyní přezkoumávané věci přesvědčivě zdůvodnily, na základě jakých skutečností důvody pro osvobození od soudních poplatků neshledaly. Úkol Ústavního soudu nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky o soudních poplatcích v jednotlivých civilních sporech. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými právními předpisy, aplikovaly pouze podústavní právo a rozhodovaly odůvodněně v mezích své rozhodovací pravomoci, takže napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu či spravedlivý proces dojít nemohlo.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru