Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1501/11 #1Usnesení ÚS ze dne 16.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkodůvodnění
žaloba/na určení
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1501.11.1
Datum podání23.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 74, § 75a odst.1, § 102 odst.1, § 169 odst.2, § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1501/11 ze dne 16. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti TEMPLUM-společenské hry s. r. o., se sídlem Radlická 49, 150 00 Praha 5, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Černým, advokátem AK Chodská 1281/30, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2011 č. j. 8 Cmo 33/2011-54 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2010 č. j. 36 Cm 196/2010-42, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 5. 2011, napadá stěžovatelka v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, odst. 2, odst. 3 a odst. 4, čl. 36 odst. 1, odst. 2, odst. 3, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro porušení čl. 13, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen´"Úmluva").

Ústavní soud z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2011 č. j. 8 Cmo 33/2011-54 zjistil, že stěžovatelka (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobkyně) se proti žalované Pražské energetice, a. s., v řízení o určení neplatnosti a neúčinnosti výpovědí, domáhala nařízení předběžného opatření, jímž by byla žalované soudem uložena povinnost instalovat v odběrném místě č. 811 0116895 v Radlické ulici 49, Praha 5, elektroměr a obnovit do tohoto odběrného místa dodávky elektřiny a současně rovněž toho, aby soud žalované zakázal přerušovat dodávku elektřiny či odebrat elektroměr. Tento návrh byl výrokem I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2010 č. j. 36 Cm 196/2010-42 zamítnut. Důvodem zamítavého výroku byla absence předpokladů pro nařízení předběžného opatření (§ 74 a násl. o. s. ř.), jímž by byly zatímně upraveny poměry účastníků řízení. Soud nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky o vzniku smlouvy mezi ní a žalovanou a dospěl k závěru, že stěžovatelka uplatněný nárok neosvědčila. Ohledně zbývající části návrhu na nařízení předběžného opatření se soud rozhodl pro postup podle ustanovení § 75a odst. 1 o. s. ř. a výrokem pod bodem II ho odmítl.

Vrchní soud v Praze při svém rozhodování o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Městského soudu v Praze vycházel z ustanovení § 102 odst. 1 o. s. ř. a § 74 a násl. o. s. ř., přičemž dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky tak, jak byl formulován pod body I a II návrhu, neodůvodňuje potřebu zatímně upravit poměry účastníků, jak bylo navrženo, přičemž stěžovatelku tuto potřebu neprokázala. V souladu s názorem Městského soudu v Praze dospěl odvolací soud k závěru, že formulace petitu návrhu uvedeného pod body III a IV není dostatečně jasná, určitá a srozumitelná, není opřena o dostatečná skutková tvrzení. Proto odvolací soud uzavřel, že jsou dány podmínky pro zamítnutí a odmítnutí návrhu.

II.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou "závadná" a ve značné části i nepřezkoumatelná pro chybějící odůvodnění. Podle názoru stěžovatelky totiž není zřejmé, z čeho odvolací soud usoudil, že stěžovatelka neprokázala, že je třeba zatímně upravit poměry účastníků. Ona sama prý tento předpoklad nařízení předběžného opatření splnila, neboť předložila soudu "více než 177 důkazů", což prý mělo vést soud k závěru zcela opačnému. Stěžovatelka dále oponuje závěru odvolacího soudu o nejasnosti, neurčitosti a nesrozumitelnosti jí formulovaného petitu návrhu pod body III a IV. Rovněž tvrdí, že její odvolací námitky byly důvodné, přičemž se odvolací soud s nimi ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal. Svým rozhodnutím údajně nepřípustně předjímá rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud uvádí, že stěžovatelka v řízení o určení neplatnosti výpovědi žalované z 9. 9. 2010 neosvědčila (.....), "že jsou zde skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením". V další části stěžovatelka zpochybňuje správnost závěrů soudu o neprokázání potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků řízení, přičemž dovozuje podjatost soudců jak Městského soudu v Praze, tak i Vrchního soudu v Praze, neboť údajně v řízení "získali poměr k věci".

Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud spolu se zrušením předmětných rozhodnutí rozhodl o nákladech řízení tak, že náklady právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem zaplatí stát, přičemž požaduje "poskytnutí adekvátních lhůt k doplňování předmětné ústavní stížnosti".

III.

Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že pravomocným rozhodnutím těchto orgánů byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníků řízení. Protože řízení před Ústavním soudem zpravidla nemá povahu nalézacího řízení (viz: Filip/Holländer/Šimíček Zákon o Ústavním soudu komentář. vydání 2. C. H. BECK 2007, str. 278), ale řízení přezkumného, podle něhož jde tedy v rozhodující části o řešení právních, nikoli skutkových otázek, je dokazování v řízení před Ústavním soudem spíše výjimkou. Není tedy žádný relevantní důvod k tomu, aby stěžovatelce byla v tomto smyslu poskytována "adekvátní lhůta k doplňování ústavní stížnosti".

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a protože mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

V souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") i s konstantní judikaturou je třeba připomenout, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skočených, u nichž nelze případnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním systémem České republiky.

Výše uvedený předpoklad přezkumu Ústavním soudem je podstatný se zřetelem k tomu, že Ústavní soud posuzuje soulad řízení před obecnými soudy se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") teprve poté, co bylo řízení jako celek skončeno. Pouze výjimečně Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů, která pravomocnému rozhodnutí ve věci samé předcházejí; označený postup je však možný pouze za situace, že vydáním takového rozhodnutí bylo zásadním způsobem s neodčinitelnými důsledky zasaženo do některého základního práva či svobody.

Pod zorným úhlem výše uvedeného názoru jsou rozhodnutí o nařízení předběžného opatření podrobována přezkumu ze strany Ústavního soudu jen s určitým omezením a při vědomí toho, že jde o rozhodnutí, která do práv a povinností zasahují nikoli konečným způsobem. Podstatou naznačeného přezkumu může být jen posouzení ústavnosti těchto rozhodnutí, nikoli však již posouzení podmínek pro jejich nařízení; to je zásadně věcí obecných soudů. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření jsou rozhodnutími, které mají jen dočasný dosah, přičemž řízení, které následuje, umožňuje poskytnout ochranu práv účastníka řízení (a to bez zásahu Ústavního soudu).

Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346).

K takovému názoru však Ústavní soud nedospěl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí.

Ústavní soud v argumentaci krajského soudu, která je dostatečně jasná a přehledná, neshledal ani porušení relevantních zákonných procesních ustanovení. Krajský soud přiléhavě vysvětlil smysl, okolnosti a podmínky, za nichž soud k nařízení předběžného opatření přistupuje. O těchto podmínkách je shoda nejen v judikatuře obecných soudů, podle níž zatímní úprava právních poměrů účastníků má místo jen tehdy, je-li potřeba (prozatímně) upravit před rozhodnutím ve věci samé poměry účastníků, přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (srov. např. sp. zn. 10 Cm 474/94 In: SoRo. 98, 7: 173, sp. zn. 10 Co 526/2002 ObP. 97, 4: 25), ale i v judikatuře Ústavního soudu (srov. sp. zn. IV. ÚS 189/01 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 24. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 2002, str. 327). Krajský soud přesvědčivě dovodil, že v této konkrétní souzené věci nebyly žalobkyní tvrzené skutečnosti dostatečně osvědčeny, přičemž k nařízení předběžného opatření lze přistoupit, jde-li alespoň o pravděpodobně existující nárok.

Krajský soud v napadeném usnesení rovněž srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu jsou formulace bodů III a IV návrhu neurčité a nesrozumitelné, takže pro tyto nedostatky není možné pokračovat v řízení (§ 75a odst. 1 o. s. ř.) a návrh bylo nutné v tomto rozsahu odmítnout. Ústavní soud není oprávněn v dosud pravomocně neskončeném řízení ve věci samé přehodnocovat důkazy překládané stěžovatelkou v řízení o určení neplatnosti výpovědi.

V krátkosti či kusosti odůvodnění napadených usnesení (ve smyslu ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř.) nelze shledat tvrzenou protiústavnost.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Protože je ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, hradí náklady řízení před Ústavním soudem, které stěžovatelce v souvislosti s tímto řízením vznikly, stěžovatelka sama (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2011

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru