Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 150/99Nález ÚS ze dne 20.01.2000Ke znárodnění majetku v rozporu s platnými předpisy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Vlastnictví
rozhodné období
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 9/17 SbNU 73
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.150.99
Datum podání23.03.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

100/1945 Sb.

108/1945 Sb.

114/1948 Sb.

8/1928 Sb.

87/1991 Sb., § 2 odst.1 písm.c, § 6 odst.1 písm.k, § 6 odst.2

99/1963 Sb., § 135


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000

N 9/17 SbNU 73

Ke znárodnění majetku v rozporu s platnými předpisy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 20. ledna 2000

v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. M. Č., Ing. M. Č., Ing. V.

J., všech zastoupených JUDr. L. C., advokátem, za účasti

vedlejšího účastníka T. H., a. s., zastoupeného Mgr. D. R.,

advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne

28. prosince 1998, č. j. 11 Co 158/98-75, jímž byl potvrzen

rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 5. prosince 1997, č. j.

7 C 214/92-45, o zamítnutí návrhu na vydání nemovitostí, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. prosince

1998, č. j. 11 Co 158/98-75, a rozsudek Okresního soudu v Lounech

ze dne 5. prosince 1997, č. j. 7 C 214/92-45, se zrušují.

Odůvodnění:

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 22. března

1999, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení

rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. prosince

1998, č. j. 11 Co 158/98-75, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního

soudu v Lounech ze dne 5. prosince 1997, č. j. 7 C 214/92-45,

o zamítnutí návrhu na vydání nemovitostí. Uvedenými rozhodnutími

soudů se cítí být dotčeni v základních právech a svobodách,

plynoucích z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod (dále Listina), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 7 C 214/92

a správního spisu Okresního úřadu v Lounech, referátu finančního,

Fin.2/97/Kr, jež si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno

následující:

Stěžovatelé se žalobou před obecnými soudy domáhali vydání

přesně určených nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, přičemž v části vzali svůj návrh zpět, pročež

bylo v této části řízení Okresním soudem v Lounech zastaveno.

Žalobní návrh stěžovatelé opírají o práva plynoucí ze zákona

č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž z podané

argumentace lze pouze dovodit, že titulem pro vydání nemovitostí

mělo být znárodnění vykonané v rozporu s tehdy platnými zákonnými

předpisy dle § 6 odst. 1 písm. k) uvedeného zákona.

Okresní soud v Lounech v rozsudku ze dne 5. prosince 1997, č.

j. 7 C 214/92-45, návrh na vydání nemovitostí zamítl. Po

provedeném dokazování dospěl totiž k závěru, že předmětné

nemovitosti přešly na stát konfiskací dle dekretu prezidenta

republiky č. 108/1945 Sb., a to na základě konečného rozhodnutí

Ústředního národního výboru hl. města Prahy ze dne 26. ledna

1956, č. j. Fin./3-221-56, přičemž přechod majetku právního

předchůdce stěžovatelů na stát měl nastat dnem 30. října 1945,

čili vyhlášením uvedeného dekretu prezidenta republiky, a tudíž

v době mimo rozhodné období ve smyslu zákona o mimosoudních

rehabilitacích.

V odvolání stěžovatelé polemizují se závěrem soudu prvního

stupně o přechodu předmětného majetku na stát konfiskací a tvrdí,

že k uvedenému přechodu došlo znárodněním, a to v rozporu s tehdy

platnými právními předpisy. Odkazuje na konstantní judikaturu

Ústavního soudu (III. ÚS 114/93), poukazují na porušení povinnosti

ministra rozhodnout osobně o rozsahu znárodnění, a dále namítají

porušení ustanovení, určujícího minimální hranici počtu

zaměstnanců pro znárodnění. Pokud by přechod daného majetku na

stát byl posuzován dle konfiskačních výměrů, argumentují

v odvolání judikaturou obecných soudů, dle nichž nutno konfiskace

majetku dle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb. posuzovat v režimu

zákona o mimosoudních rehabilitacích, pokud konfiskační výměry

byly vydány v rozhodné době.

Krajský soud rozsudkem ze dne 28. prosince 1998, č. j. 11 Co

158/98-75, rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 5. prosince

1997, č. j. 7 C 214/92-45, potvrdil, když odvolání stěžovatelů

neshledal důvodným. Nad rámec argumentace soudu prvního stupně se

zabýval rozsahem možné aplikace zákona o mimosoudních

rehabilitacích i na případy přechodu majetku oprávněných osob dle

dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., když poukázal na

nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 28/94, dle něhož je na základě

zákona o mimosoudních rehabilitacích přípustné vydání majetku

toliko za podmínek § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) tohoto

zákona, pokud správní orgán rozhodoval o splnění podmínek podle

dekretu č. 108/1945 Sb. až po 25. únoru 1948, tedy v rozhodném

období ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů. Soud odvolací přitom dospěl k závěru, dle

něhož na posuzovanou věc ani jeden z obou možných důvodů aplikace

zákona o mimosoudních rehabilitacích nedopadá. Z pohledu

ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, dovodil, že v případě právního předchůdce

stěžovatele ke konfiskaci majetku nedošlo v důsledku politické

persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva

a svobody, když nepřipustil oprávnění soudu přezkoumávat věcnou

správnost správního rozhodnutí (s odvoláním na ustanovení § 135 o.

s. ř.) z pohledu adekvátnosti aplikace podmínek obsažených v § 1

dekretu. Aplikaci restitučního titulu dle § 6 odst. 2 zákona

o mimosoudních rehabilitacích připouští odvolací soud v případě

konfiskace pouze tehdy, pakliže by o tom nebyl vydán příslušný

výměr, popřípadě by nenabylo takové rozhodnutí právní moci, nebo

bylo zrušeno, což rovněž, dle jeho přesvědčení, na předmětnou věc

nedopadá. Za této situace Krajský soud v Ústí nad Labem považoval

za správné rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud tento návrh

stěžovatelů zamítl, aniž by se zabýval dalšími skutečnostmi,

vyžadujícími případného bližšího objasnění (tj. otázkou případného

znárodnění či otázkou, zda přestavbou ztratily nemovitosti svůj

stavebně technický charakter, což tvořilo součást argumentace

odpůrce v řízení před obecnými soudy).

Ústavní stížnost vytýká rozhodnutím obecných soudů zejména

extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a přijatými právními

závěry. Poukazuje zejména na datum úmrtí právního předchůdce

stěžovatelů dne 5. listopadu 1954, jež předcházelo datu konečného

rozhodnutí o konfiskaci dne 26. ledna 1956. Jelikož úmrtí

účastníka správního řízení v průběhu řízení o odvolání proti dosud

nepravomocnému rozhodnutí o konfiskaci mělo, dle přesvědčení

stěžovatelů, za následek nutnost zastavení řízení ex lege, a pokud

se tak nestalo a rozhodnutí bylo vydáno proti zemřelému bez účasti

jeho dědiců, pak takový postup správního orgánu měl za následek

nicotnost správního rozhodnutí, k němuž z úřední povinnosti nelze

přihlížet. V této souvislosti stěžovatelé poukazují i na výměr

Magistrátu hl. města Prahy, referátu pro správu majetku, ze dne

17. prosince 1947, č. j. 80185-NS-47- živ.-Ka, kterým bylo

rozhodnuto, že v dané věci nejsou dány podmínky pro konfiskaci

majetku dle dekretu č. 108/1945 Sb., a dále poukazují i na

osvědčení o národní a politické spolehlivosti právního předchůdce

stěžovatelů ze dne 31. srpna 1945. Z uvedeného dovozují závěr, dle

něhož v případě, že v řízení o konfiskaci majetku dle dekretu č.

108/1945 Sb. byla vydána dvě zcela protichůdná rozhodnutí, musí

soud zvlášť pečlivě zkoumat, zda rozhodnutí vydaná po 25. únoru

1948 nebyla postupem uvedeným v ustanovení § 2 odst. 1 písm. c)

zákona č. 87/1991 Sb., tj. jaké důkazy vedly správní orgány

v rozhodném období ke zcela jiným právním závěrům, než v době

existence právního státu.

V ústavní stížnosti je dále vyjádřen názor, dle něhož

v případě, když k přechodu majetku na stát mohlo dojít podle dvou

různých skutečností uvedených v ustanovení § 6 zákona č. 87/1991

Sb., ve znění pozdějších předpisů, je rozhodující ten titul, podle

kterého stát věci skutečně převzal, tj. v případě nemovitostí ten

důvod, který byl zapsán do pozemkové knihy, evidence nemovitostí

apod. Uvedený právní názor je podepřen i odkazem na ustanovení §

3 odst. 3 zákona č. 231/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

které umožňuje prokázání důvodu převzetí znárodněných nemovitostí

státem výpisem z pozemkové knihy. V předmětné věci přitom k vkladu

vlastnického práva k dané nemovitosti pro Spojené smaltovny

a závody na kovové zboží, n. p., došlo dne 10. května 1950 (tj.

ještě za účinnosti o. z. o.), přičemž vyvlastňovací výměr

ministerstva průmyslu byl vydán dne 2. prosince 1949.

Jak bylo již uvedeno, v naznačeném, dle jejich přesvědčení

extrémním, rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry

obecných soudů, jakož i v neakceptování judikatury Ústavního

soudu, spatřují stěžovatelé dotčení v základních právech

a svobodách, plynoucích z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny,

dále čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 12. listopadu 1999 Krajský soud v Ústí nad Labem

k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu

11 Co ve věci samé odkazuje na obsah odůvodnění stížností

napadeného rozsudku krajského soudu. Vycházeje z nesporných

skutkových okolností případu, ve vyjádření zvláště poukazuje na

skutečnost, že soud odvolací v dané věci zkoumal i rozsah možné

aplikace zákona o mimosoudních rehabilitacích na případy přechodu

majetku oprávněných osob dle dekretu prezidenta republiky č.

108/1945 Sb., a to s ohledem na právní názor, obsažený v nálezu

Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 28/94, přičemž dospěl k závěru, dle

něhož žádná z těchto možností na předmětnou věc nedopadá.

Za podstatnou námitku stěžovatele účastník řízení považuje

poukaz na nicotnost výměru o konfiskaci majetku ze dne 7. prosince

1949. Krajský soud ve svém rozhodování nicotnost konfiskačního

správního aktu neuvažoval, když tato nebyla ze strany stěžovatelů

namítána, takže soud považoval za nesporné, že příslušný

konfiskační výměr se stal po rozhodnutí příslušného orgánu

pravomocným. V této souvislosti se ve vyjádření poukazuje na

protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 17. prosince

1998, dle něhož zástupce stěžovatelů výslovně prohlásil, že

vadnost konfiskačních výměrů nenamítá a že v tomto ohledu zmíněné

námitky vztahuje na znárodňovací dekrety.

Účastník řízení závěrem svého vyjádření namítá nekonkrétnost

výtky nerespektování nálezů Ústavního soudu, když se v ústavní

stížnosti jedná pouze o zcela všeobecné tvrzení bez označení

příslušných dotčených nálezů.

III.

III/a

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

III/b

Skutková zjištění, provedená obecnými soudy v dané věci, jsou

mezi účastníky řízení nesporná a lze je seřadit a doplnit do

následující posloupnosti:

- dne 4. října 1946 podal Místní národní výbor v Lenešicích návrh

na konfiskaci majetku právního předchůdce stěžovatelů (správní

spis Okresního úřadu v Lounech, referátu finančního, sp.zn.

Fin.2/97/Kr),

- výměrem ze dne 17. prosince 1947, č. j. 80185-NS-47-Živ.-Ka

Magistrát hl. města Prahy rozhodl tak, že v dané věci nejsou dány

podmínky pro konfiskaci (správní spis Okresního úřadu v Lounech,

referátu finančního, sp. zn. Fin.2/97/Kr),

- výměrem Magistrátu hl. města Prahy ze dne 28. února 1948, č. j.

13990-NS-48.Živ.Ka., byla na předmětný majetek zavedena národní

správa podle § 3 a 7 dekretu č. 5/1945 Sb., jejíž důvodem bylo

označeno připravované znárodnění předmětného podniku a hrozba

nebezpečí zásahů hospodářsky neodůvodněných a ohrožujících plynulý

chod výroby a hospodářského života, přičemž národním správcem byly

určeny Československé smaltovny, továrny na kovové zboží, n. p.,

(uvedený výměr byl výměrem Magistrátu hl. města Prahy ze dne 30.

dubna 1948, č. j. 20601 NS/48-Živ.-Ka, zrušen, a to z důvodu

vydání výměru Ministerstva průmyslu o zavedení národní správy

(správní spis Okresního úřadu v Lounech, referátu finančního,

sp.zn. Fin.2/97/Kr),

- výměrem Ministerstva průmyslu ze dne 1. března 1948, č. j.

V/7-89878/48, zavedena na předmětný majetek národní správa dle

dekretu č. 5/1945 Sb., přičemž prozatímním národním správcem byly

určeny Spojené smaltovny a závody na kovové zboží, n. p., (správní

spis Okresního úřadu v Lounech, referátu finančního, sp. zn.

Fin.2/97/Kr),

- na základě odvolání Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy

v Praze dne 7. prosince 1949 rozhodl Obvodní národní výbor v Praze

2 pod č. j. 562-7/12-49/Vít., o konfiskaci veškerého předmětného

majetku (čl. 63b spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 7

C 214/92),

- k odvolání právního předchůdce stěžovatelů bylo dané rozhodnutí

rozhodnutím Ústředního národního výboru hl. města Prahy ze dne

22. února 1950, č. j. 562-20.II.1950- VIII/4 Dr. Sa/L., zrušeno

pro vadnost po stránce materiální i formální a vráceno Obvodnímu

národnímu výboru v Praze 2 k dalšímu řízení (správní spis

Okresního úřadu v Lounech, referátu finančního, sp. zn.

Fin.2/97/Kr),

- výměrem Obvodního národního výboru v Praze 2 ze dne 31. března

1950, č. j. 562-6/3- 50-2-Vít, bylo opětovně rozhodnuto

o konfiskaci veškerého majetku právního předchůdce stěžovatelů,

a to dle § 1 odst. 2 dekretu č. 108/1945 Sb. (č. l. 63 spisu

Okresního soudu v Lounech sp. zn. 7 C 214/92),

- dne 5. listopadu 1954 právní předchůdce stěžovatelů zemřel

(přílohy k č. l. 18 spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 7

C 214/92 - potvrzení Státního notářství Praha východ ze dne 1.

října 1991),

- dne 26. ledna 1956 finační odbor rady Ústředního národního

výboru hl. města Prahy rozhodnutím č. j. Fin./3-221-56 odvolání do

předchozího konfiskačního rozhodnutí zamítl (č. l. 63 spisu

Okresního soudu v Lounech sp. zn. 7 C 214/92),

- vyhláškou ministra průmyslu č. 1254/1948 Ú. l. I v bodě B. 56

byly ke dni 1. ledna 1948 znárodněny dle § 1 odst. 4 zákona č.

114/1948 Sb., ze dne 28. dubna 1948, předmětné nemovitosti s tím,

že dle § 4 odst. 7 dekretu č. 100/1945 Sb. rozsah znárodnění

vymezí ministr průmyslu,

- dílčím výměrem Ministerstva průmyslu ze dne 2. prosince 1949 č.

j. 182.252/1949-V-IV- 2, byly předmětné nemovitosti znárodněny dle

§ 4 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., ve znění čl. II

zákona č. 114/1948 Sb. (č. l. 31 spisu Okresního soudu v Lounech

sp. zn. 7 C 214/92),

- dne 10. května 1950 byl proveden na základě předchozího výměru

vklad vlastnického práva k dané nemovitosti pro Spojené smaltovny

a závody na kovové zboží, n. p. (č. l. 34 spisu Okresního soudu

v Lounech sp. zn. 7 C 214/92).

Obecné soudy z daných skutkových zjištění dovodily k závěr,

dle něhož na posuzovanou věc ani jeden z obou možných důvodů

aplikace zákona o mimosoudních rehabilitacích nedopadá. Z pohledu

ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, dle jejich názoru, v případě právního

předchůdce stěžovatele ke konfiskaci majetku nedošlo v důsledku

politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná

lidská práva a svobody, když nepřipustily oprávnění soudu

přezkoumávat věcnou správnost správního rozhodnutí (s odvoláním na

ustanovení § 135 o. s. ř.) z pohledu adekvátnosti aplikace

podmínek obsažených v § 1 dekretu. Bezvýjimečná aplikace

ustanovení § 135 o. s. ř. v oblasti působnosti zákona

o mimosoudních rehabilitacích činí pak první z důsledků nálezu

Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 28/94 neuplatnitelným (jedná

se o sofistikovanější analogii známého principu, obsaženého ve

slavném románu Josepha Hellera, Hlava 22). Ustanovení § 2 odst.

1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích je tudíž ve vztahu

k § 135 o. s. ř. ustanovením speciálním a umožňuje v daném rozsahu

přezkoumat a posoudit i pravomocná konfiskační rozhodnutí.

Aplikaci restitučního titulu dle § 6 odst. 2 zákona

o mimosoudních rehabilitacích připouští odvolací soud v případě

konfiskace pouze tehdy, pakliže by o tom nebyl vydán příslušný

výměr, popřípadě by nenabylo takové rozhodnutí právní moci, nebo

bylo zrušeno, což rovněž, dle jeho přesvědčení, na předmětnou věc

nedopadá.

Dle judikatury Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí ze dne

31. prosince 1946, Boh. A 1512/46) se i na konfiskační řízení

(v dané věci dle dekretu 12/1945 Sb.) vztahují ustanovení

správního řádu (vládní nařízení č. 8/1928 Sb.). Uvedený závěr

nepochybně platil i pro řízení konfiskační dle dekretu č.

108/1945 Sb., když tento toliko pro řízení před Fondy národní

obnovy stanovil přiměřené použití vládního nařízení č. 8/1928 Sb.

(nikoliv však pro řízení konfiskační). Dle ustanovení § 72 odst.

2 vládního nařízení č. 8/1928 Sb. je rozhodnutí vydáno, pokud ve

správních předpisech není ustanoveno jinak a nebylo-li prohlášeno

v přítomnosti stran ústním prohlášením, doručením písemného jeho

vyhotovení. Jelikož v dané věci není ustanoveno dekretem č.

108/1945 Sb. jinak a jelikož, jak plyne ze správního spisu

Okresního úřadu v Lounech, referátu finančního, sp. zn.

Fin.2/97/Kr, nebylo předmětné konfiskační rozhodnutí prohlášeno

v přítomnosti stran ústním prohlášením, a jelikož je toto

rozhodnutí adresováno právnímu předchůdci stěžovatelů a jeho otci,

kteří v dané době již nežili, a nikoli právním sukcesorům,

a jelikož ve správním spise není obsaženo potvrzení o jeho

doručení, lze z toho oprávněně dovodit, že na konfiskační výměr

finančního odboru rady Ústředního národního výboru hl. města Prahy

rozhodnutím dne 26. ledna 1956, č. j. Fin./3-221-56, nutno

nahlížet jako kdyby nebyl vydán (podrobně k procesní sukcesi dle

vládního nařízení č. 8/1928 Sb. viz J. Hoetzel, Československé

správní právo, část všeobecná, Praha 1937, s. 328 a násl.).

Podmínkou sukcese procesní by byla sukcese hmotněprávní, jež byla

podmíněna provedením dědického řízení, jeho obsahem by musely být

i předmětné nemovitosti. K takovému dědickému řízení nedošlo (viz

potvrzení Státního notářství Praha-východ ze dne 1. října 1991

- příloha k č. l. 18 spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 7

C 214/92), a ani dojít nemohlo, protože jeho podmínkou by muselo

být zrušení výše uvedené znárodňovací vyhlášky a na ni

navazujícího znárodňovacího výměru.

Z uvedeného plyne, a to i z pohledu odůvodnění rozhodnutí

krajského soudu, jelikož konfiskační výměr nenabyl právní moci

(a ani jí nabýt nemohl), že v daném případě jsou dány rovněž

podmínky pro posouzení aplikace § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních

rehabilitacích. Na tomto závěru nemění nic ani námitka účastníka

řízení, dle níž na uvedenou skutečnost stěžovatelé neupozornili

v řízení před obecnými soudy: Zkoumání podmínek obsažených

v ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je věcí soudu, tj. věcí soudu

je učinit závěr, zda v rozhodované věci bylo vydáno rozhodnutí,

z něhož v dalším pak soud vychází. K nenaplnění podmínek právní

moci individuálního právního aktu, z něhož soud v dalším řízení

vychází, se nepřihlíží k námitce účastníků řízení, nýbrž z úřední

povinnosti.

Z uvedených důvodů nelze přijmout závěry obecných soudů,

potvrzující zákonnost konfiskace předmětného majetku.

Ústavní soud se dále neztotožňuje s postupem soudů obou

instancí, když se nezabývaly dalšími skutečnostmi, vyžadujícími

případné bližší objasnění, a to zejména otázkou případného

znárodnění majetku právního předchůdce stěžovatelů. Ústavní soud

v dnes již konstantní judikatuře (III. ÚS 232/96 a další) se

ztotožnil s právním názorem Ústavního soudu ČSFR, vyjádřeném

v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 597/92 (č. 16 Sbírky

usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, ročník 1992). Jádro tohoto

názoru spočívá v odmítnutí akceptace retroaktivních důsledků

znárodňovacích zákonů, přijatých po komunistickém převratu 25.

února 1948 (mezi něž patří i zákon č. 114/1948 Sb.), a vztažení

jím upraveného postupu znárodnění i z hlediska rozhodné doby pod

režim restitučních zákonů, tj. i zákona o mimosoudních

rehabilitacích.

Ústavní soud se v této souvislosti opakovaně vyjádřil

i k naplnění podmínek, vyžadovaných v ustanovení § 6 odst. 1 písm.

k) zákona o mimosoudních rehabilitacích (nálezy sp. zn. III. ÚS

114/93, III. ÚS 232/96 a další), když dospěl ke stanovisku, podle

něhož rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění, ať již šlo

o znárodnění samotné či o jeho rozsah nebo o náhradové otázky se

znárodněním spojené, byla svěřena výlučně do rukou ministra. Tato

právní konstrukce byla spjata s předpokladem, dle něhož nemá-li

se, alespoň v obecné poloze, připustit, že znárodňovací režim

založený dekrety č. 100/1945 Sb. a č. 101/1945 Sb., ve znění

zákonů č. 114/1948 Sb. a č. 115/1948 Sb., byl výrazem pouze

"třídní vůle", čili pouhé libovůle, pak nelze usoudit jinak, než

že samotný proces znárodnění, jeho rozsah, jakož i důsledky z něj

vyplývající, dály se pod politickou odpovědností příslušného

ministra. Osobu ministra a jeho ústavní a politickou odpovědnost

nelze tudíž zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo, příp. za

jeho podřízeného úředníka bez ústavní odpovědnosti. Jak plyne

z výše uvedených zjištění, uvedený závěr se plně vztahuje i na

posuzovanou věc.

III/c

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění

kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za

následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje

tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva

a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní

ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého

práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole

(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku

interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti

(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním

právu a svobodě.

V posuzované věci obecné soudy nesprávně aplikovaly

ustanovení § 2 odst. 1 písm. c), § 6 odst. 1 písm. k) a § 6 odst.

2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to ve

vztahu k ustanovení § 135 o. s. ř., ustanovením dekretu 100/1945

Sb., ve znění zákona č. 114/1948 Sb., vládního nařízení č. 8/1928

Sb., jakož i dekretu č. 108/1945 Sb. Ústavním soudem vytýkaná

nesprávnost aplikace uvedených ustanovení jednoduchého práva

spočívá v porušení principu zákazu svévole. Jak Ústavní soud

opakovaně zdůraznil (III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a další),

jedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces

(čl. 36 odst. 1 Listiny) a vylučujícím libovůli při rozhodování,

je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při

hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně

druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním

nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné

možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají,

nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36

odst. 1 Listiny. Tímto způsobené nevydání věci, ačkoli pro ně byly

dány zákonné důvody ve smyslu zákona o mimosoudních

rehabilitacích, představuje pak porušení čl. 11 odst. 3 Listiny,

dle něhož vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých,

v daném případě na újmu práva osoby oprávněné na vydání věci.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud rozsudek

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne ze dne 28. prosince 1998,

č. j. 11 Co 158/98-75, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu

v Lounech ze dne 5. prosince 1997, č. j. 7 C 214/92-45,

o zamítnutí návrhu na vydání nemovitosti, zrušil. Jelikož důvody

zrušení rozsudku soudu odvolacího byly založeny v rozhodující míře

již rozhodnutím soudu prvního stupně, jakož i z důvodu procesní

ekonomie, Ústavní soud rozhodl i o zrušení rozhodnutí Okresního

soudu v Lounech ze dne 5. prosince 1997, č. j. 7 C 214/92-45 [§

82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. ledna 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru