Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 150/93Nález ÚS ze dne 03.11.1994Vztah zákonných zásad důkazního řízení dle o.s.ř. a ústavních principů nezávislosti a nestrannosti soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
důkazní břemeno
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 49/2 SbNU 87
EcliECLI:CZ:US:1994:3.US.150.93
Datum vyhlášení03.11.1994
Datum podání27.12.1993
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 18, § 120 odst.1, § 132, § 153 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994

N 49/2 SbNU 87

Vztah zákonných zásad důkazního řízení dle o.s.ř. a ústavních principů nezávislosti a nestrannosti soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl dne 3. listopadu 1994 v ústním

jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti proti Krajskému soudu

v Brně, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 1993, sp. zn.

21 Co 325/92, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu České republiky

podána včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), a která i jinak

splňovala zákonem stanovené podmínky pro její věcné projednání

(§§ 30 odst. 1, 34 odst. 1, 2, 72 odst. 1 lit. a) a odst. 4 zák.

č. 182/93 Sb.), napadla stěžovatelka pravomocné rozhodnutí

obecného soudu (rozsudek Krajského soudu v Brně ve věci 29

C 272/91 ze dne 15. 4. 1992 Městského soudu v Brně), jímž byla

zamítnuta její žaloba na určení vlastnického práva k nemovitostem,

v napadeném rozhodnutí blíže označeným a popsaným, a tvrdila, že

nepřipuštěním navrženého důkazu (označeného nesprávně jako

"jednání na místě samém", zřejmě ohledáním nemovitosti na místě

- § 120 odst. 2 o.s.ř.), případně dalších důkazů (svědeckými

výpověďmi), bylo jí znemožněno dokázati skutečnosti, které pro

právní posouzení svého návrhu pokládá za podstatné; s odkazem na

to, že obecný soud (Krajský soud v Brně jako soud odvolací) si

nesprávně vyložil smysl navržených důkazů, jakož i cíl, který byl

jimi sledován (mělo jít o prokázání skutečností dovolujících závěr

o vědomosti žalovaných, o jejím jednání v omylu), dovozovala, že

naznačeným postupem obecný soud nerespektoval zásady vyjádřené

v ust. § 18 o.s.ř., porušil jím zejména svou povinnost dbáti na

rovné postavení účastníků v řízení a zajistit jim stejné možnosti

k uplatnění jejich práv a své vývody uzavřela tak, že zmíněným

pochybením obecný soud, jako orgán veřejné moci (§ 72 odst. 1 lit.

a) zák. č. 182/93 Sb.), zasáhl současně do jejich ústavních práv

zaručených čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod; navrhla proto, aby Ústavní

soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil.

Zástupce účastníka - orgánu veřejné moci - předseda senátu

Krajského soudu v Brně (21 Co), po opakované výzvě Ústavního soudu

ČR, se ke stížnosti vyjádřil (§ 42 odst. 3 zák. č. 182/93 Sb.)

tak, že odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, popřel vývody

ústavní stížnosti a s důrazem na právo soudu volně hodnotit důkazy

(§ 132 o.s.ř.), a stejně tak na jeho právo rozhodnout o tom, které

důkazy provede (§ 120 odst. 1 al. 2 o.s.ř.), navrhl, když současně

omluvil svou neúčast u ústního jednání před Ústavním soudem ČR,

aby Ústavní soud ČR ústavní stížnost zamítl.

Vedlejší účastníci (v řízení před obecnými soudy žalovaní)

popřeli vývody ústavní stížnosti zejména s poukazem na to, že

v původním řízení šlo především o to učinit taková skutková

zjištění, aby na jejich základě bylo možné posoudit právní

důsledky pro projednanou věc z nich vyplývající; zdůraznili, že

rozsah dokazování, a tedy i posouzení potřebnosti provedení

navrhovaných důkazů (a stejně tak jejich hodnocení vyúsťující do

konečného závěru), je výlučným právem soudu; s odkazem k tomu, že

akceptování výtek ústavní stížnosti by ve svých důsledcích vedlo

k omezování soudu, především v oblasti volného hodnocení důkazů,

a založilo by nežádoucí precedens, také oni navrhli, aby Ústavní

soud ČR ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud - necítě se vázán skutkovými zjištěními,

učiněnými v předchozích řízeních (§ 81 zák. č. 182/93 Sb.)

- vyžádal si především spis posuzované věci se týkající (Městského

soudu v Brně, sp. zn. 29 C 272/91) a dále sám vyslechl

stěžovatelku a vedlejší účastníky, jakož i svědka (v původním

řízení znalce) O.M. a Ing. L.M., autora dalšího znaleckého

posudku, jímž byl - jako listinou - před odvolacím soudem proveden

důkaz; na základě těchto důkazů dospěl Ústavní soud ČR

k následujícím skutkovým zjištěním.

Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 4.

1992 (sp. zn. 29 C 272/91), ve znění rozsudku Krajského soudu

v Brně ze dne 31. 9. 1993 (sp. zn. 21 Co 325/92), byla zamítnuta

žaloba stěžovatelky na určení jejího vlastnictví k nemovitostem.

Svůj žalobní návrh stěžovatelka opřela o tvrzení, že při jednání

o kupní smlouvě se žalovanými jednala stran těchto nemovitostí

- zejména co do výše kupní ceny - v omylu, který musel být

žalovaným znám. S touto právní konstrukcí se obecné soudy (shodně

v obou stupních) neztotožnily, a protože v jednání stěžovatelky

neshledaly znaky jednání v omylu, s odkazem na tehdy platné

ustanovení občanského zákoníku (zák. č. 40/64 Sb., ve znění

pozdějších předpisů), rozhodly zamítavým výrokem.

Obecné soudy opřely své právní závěry o důkazy označené

v odůvodnění jejich rozhodnutí, odvolací soud též navíc o důkazy,

které sám provedl, a jimiž předchozí řízení doplnil (výslechem

stěžovatelky, druhého vedlejšího účastníka - rozumí se v nynějším

řízení), jakož i výslechem svědka (v řízení před Městským soudem

v Brně znalce) O.M., jakož i písemným znaleckým posudkem ing.

L.M. (zřejmě jako důkaz listinou - § 129 odst. 1 o.s.ř.). Již

v této souvislosti je třeba konstatovat, že mezi důkazem listinou

(tj. znaleckým posudkem ing. M.) a důkazem výpovědí svědka

(v řízení před soudem I. stupně znalce) O. M., případně dalšími

důkazy, jeví se výrazný a zásadní rozpor, a to nejen co výše

znaleckého ocenění posuzovaných nemovitostí, ale též co do užité

jeho systematiky, případně aplikace podzákonných norem a že tento

rozpor nepodařilo se odstranit ani v řízení o ústavní stížnosti.

Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl odvolací soud

k závěru, že jím zjištěný skutkový stav odpovídá skutkovému stavu

zjištěnému již soudem I. stupně a že vlastně je mezi účastníky

nesporný; z tohoto odůvodnění však již není patrno, zda a případně

jak soud zhodnotil znalecký posudek ing. L.M., který, jak již

řečeno, je s ostatními důkazy v příkrém rozporu.

Podle přesvědčení Ústavního soudu jde o natolik vážnou vadu

rozhodnutí, že ji v dalších úvahách Ústavního soudu nebylo možno

přehlédnout.

Bylo již řečeno, že ústavní stížnost vytýkala odvolacímu

soudu pochybení v tom, že tento soud neprovedl další důkazy, jichž

se stěžovatelka před tímto soudem domáhala a že právě v tom

spatřuje nejen porušení procesních předpisů platných pro obecné

soudy, ale současně též neoprávněný zásah do svých ústavně

zaručených práv; s tímto názorem se Ústavní soud neztotožnil,

neboť již dříve v předchozích rozhodnutích (kupř. Ústavní soud

České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. I, č. 5) dovodil,

že zásada volného hodnocení důkazů soudem (§ 132 o.s.ř.) je

důsledkem ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 úst. zák.

č. 1/93 Sb.) a že v důsledku toho nespadá do pravomoci Ústavního

soudu ČR "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy,

to ovšem za předpokladu, že obecné soudy při takovém svém

hodnocení respektují mimo jiné kautely dané ustanovením § 132

o.s.ř., resp. článku 36 Listiny základních práv a svobod.

Již zmíněný princip nezávislosti soudu je ovšem třeba

důsledně vztáhnout i k postupu soudu naznačenému v ustanovení §

120 odst. 1 al. 2 o.s.ř.; vycházeje z návrhového tvrzení (narace

návrhu či žaloby), obecný soud v každé fázi řízení váží, které

důkazy vzhledem k návrhovému žádání (petitu) je třeba provést,

případně, zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav

dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se

jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Rozhodnutí

o rozsahu dokazování (potřebného doplnění) spadá ovšem do jeho

výlučné pravomoci.

Zásada vyjádřená v ust. § 18 o.s.ř. (povinnost soudu dbát na

rovné postavení účastníků a z toho současně vyplývající povinnost

zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich

práv), neznamená však povinnost soudu vyhovět všem důkazním

návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené

z jejich podnětu (k jejich návrhům) byly v určitém (úměrném)

poměru.

Procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním

a hodnocením důkazů, upravuje občanský soudní řád; ten soudu

ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě,

tak i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o.s.ř.), a aby rozhodl

ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§ 153 odst. 1

o.s.ř.), přičemž jen jemu přísluší rozhodnout o tom, které

z důkazů navrhovaných účastníky provede, a které nikoli (§ 120

odst. 1 al. 2 o.s.ř.); nelze proto spatřovat porušení zásad

vyjádřených ust. § 18 o.s.ř. a také těch, které jsou dány

ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod v tom,

jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, a jestliže

z důkazů, do té doby provedených, lze na skutkový stav posuzované

věci (pod aspektem aplikace té které právní normy) bezpečně

usoudit.

Tím méně lze pak obecnému soudu vytknout, že zákonem

stanoveným postupem, jak shora bylo vyloženo, zasáhl do ústavně

zaručených práv účastníka řízení, jemuž, co do jeho důkazních

návrhů, nevyhověl; pod aspektem těchto úvah jeví se proto vývody

ústavní stížnosti jako neoprávněné.

Posuzovanou věc však bylo nutno uvážit z jiného hlediska než

z kterého vycházela projednávaná ústavní stížnost.

Jak z odůvodnění napadeného rozhodnutí, tak i z protokolu

o jednání před odvolacím soudem ze dne 30. 9. 1993 (č. l. 41 v.

spisu) je patrno, že odvolací soud znalecký posudek ing. M.,

předložený žalobkyní (v tomto řízení stěžovatelkou), přijal a jím

také - jako listinou - provedl důkaz. Byla již dříve zmínka o tom,

že obsah tohoto posudku je v příkrém rozporu s důkazy do té doby

ve věci provedenými. Bylo ovšem věcí odvolacího soudu, jak s tímto

zjevným rozporem naloží (zda se o jeho odstranění pokusí obvyklým

způsobem) nebo zda závěry tohoto posudku z těch či oněch důvodů

odmítne. Bylo však - podle přesvědčení Ústavního soudu - jeho

povinností i tento (provedený) důkaz ve smyslu § 120 odst. 1

o.s.ř. hodnotit (a zdůvodnit, proč jej případně odmítá či pokládá

za nevěrohodný) a v odůvodnění svého rozhodnutí své stanovisko

k tomuto důkazu přiměřeně vyložit (§§ 132 odst. 1, 157 odst. 2

o.s.ř.). Jestliže tak odvolací soud neučinil a naopak dospěl při

hodnocení důkazní a skutkové situace k zjevně nesprávnému závěru,

že "po doplnění dokazování v odvolacím řízení a po zhodnocení

všech důkazů (§ 211, 23 o.s.ř.) zjistil stejný skutkový stav, jaký

dovodil soud I. stupně", a že "...tento skutkový stav je nesporný

(§ 6, 120 odst. 4 o.s.ř.)", jemu zákonem uloženou povinnost

nesplnil.

Článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod obsahuje

svou povahou zásady nestranného a spravedlivého procesu; k nim

mimo jiné náleží právo každého, aby (nestranný a nezávislý) soud

při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu.

Takovýmto postupem lze ovšem rozumět jen zcela bezvýhradné

a bezvýjimečné respektování procesních předpisů a kautel z nich

vyplývajících. Jestliže obecný soud z nich (způsobem zmíněným již

dříve) vykročil a při hodnocení důkazů jeden z nich opomenul,

zatížil své rozhodnutí a řízení jemu předcházející nejen vážnou

vadou, ale současně jednal v rozporu s ústavně zaručeným právem

z již citovaného článku Listiny základních práv a svobod

vyplývajícím a ve svých důsledcích též v rozporu s povinnostmi

vyplývajícími z čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.

Ze všech těchto důvodů, byť jiných než na ně poukazovala

ústavní stížnost, proto nezbylo než rozhodnout - aniž by však byla

posuzována meritorní stránka věci - tak, jak ve výroku tohoto

nálezu se stalo (§ 82 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí Ústavníhosoudu ČR se

nelze odvolat (§ 54 zák. č. 182/93 Sb.).

V Brně dne 3. 11. 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru