Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 150/03Nález ÚS ze dne 06.11.2003Náklady na odstranění vozidla za účelem zabezpečení provozu na pozemní komunikaci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
vyhověno
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
základní ústavní principy/demokratic... více
Věcný rejstříkodpovědnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 128/31 SbNU 149
EcliECLI:CZ:US:2003:3.US.150.03
Datum podání24.03.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

361/2000 Sb., § 45 odst.4

40/1964 Sb., § 428

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003

N 128/31 SbNU 149

Náklady na odstranění vozidla za účelem zabezpečení provozu na pozemní komunikaci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 6. listopadu 2003 sp. zn. III. ÚS 150/03 ve věci ústavní stížnosti Mgr. P. M. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 z 5. 2. 2003 sp. zn. 13 C 186/2002, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o částku 870 Kč, spojené s návrhem na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

I. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. února 2003 č. j. 13 C 186/2002-24 se zrušuje.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 20. 3. 2003 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 2. 2003 č. j. 13 C 186/2002-24. Uvedeným rozhodnutím se cítí být dotčen v základním právu na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v jím tvrzených základních právech plynoucích z čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, navrhuje zároveň zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.").

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 13 C 186/2002, z něhož zjistil, že dne 4. 4. 2002 byla uvedenému soudu doručena stěžovatelova žaloba o částku 870 Kč proti společnosti B. S., spol. s r. o. Žalobu stěžovatel odůvodňoval tím, že dne 29. 1. 2001 bylo z Václavského náměstí v Praze odpůrcem v řízení před obecným soudem odtaženo jeho vozidlo Volvo 460. Vozidlo bylo navrhovateli vydáno po uhrazení částky 870 Kč. Dle jeho přesvědčení bylo vozidlo odtaženo nesprávně, uvedenou částku uhradil pod nátlakem, pročež šlo o bezdůvodné obohacení na straně žalované společnosti.

Obvodní soud pro Prahu 10 vydal dne 22. 7. 2002 platební rozkaz č. j. 13 C 186/2002-7, kterým uložil žalované společnosti, aby do 15 dnů ode dne jeho doručení zaplatila žalobci předmětnou částku.

Žalovaný dne 19. 8. 2002 podal obvodnímu soudu odpor proti platebnímu rozkazu. Následně obvodní soud dne 5. 2. 2003 rozsudkem č. j. 13 C 186/2002-24 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že odtah vozidla byl proveden na základě pokynu Policie České republiky v souladu se smlouvou uzavřenou mezi žalovaným a hl. městem Prahou. Cena za odtažení vozidla byla stanovena podle vyhlášky hlavního města Prahy č. 12/97. K odtažení tedy došlo na základě právního důvodu a nemohlo se jednat o bezdůvodné obohacení.

Uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 napadl navrhovatel včas ústavní stížností. V ní uvedl, že v dané věci nebylo zahájeno žádné přestupkové ani jiné správní řízení, tedy žádný správní orgán nerozhodl, že došlo ke spáchání přestupku. Stěžovatel byl přesto donucen zaplatit náklady na odtah vozidla, které však mohou být účtovány jen jako součást uložené pokuty a parkovného. V ústavní stížnosti se dále konstatuje, že žalovaný v řízení před obecným soudem doručil soudu podání, ve kterém výslovně uvedl, že se jedná o odpor proti platebnímu rozkazu sp. zn. 13 C 351/2002, tedy proti platebnímu rozkazu vydanému ve zcela jiné věci. Ačkoli stěžovatel soud na tuto skutečnost upozornil a navrhl, aby byl platební rozkaz uznán pravomocným, soud se tímto návrhem vůbec nezabýval a v rozsudku se s ním nevypořádal. Podle stěžovatele tak tím došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, dále k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, podle kterého povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích, a konečně k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Protože napadený rozsudek nelze podle § 202 odst. 2 o. s. ř. napadnout odvoláním, navrhl stěžovatel Ústavnímu soudu, aby uvedené zákonné ustanovení zrušil.

Obvodní soud pro Prahu 10 jako účastník řízení ve vyjádření vyžádaném podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K návrhu na zrušení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu účastník řízení uvedl, že i v tzv. bagatelních věcech by v určitých případech bylo důvodné připustit odvolání, například v těch, v nichž výše nákladů řízení převýší žalovanou částku.

Dne 6. 11. 2003 bylo Ústavnímu soudu doručeno faxem podání obchodní společnosti B. S., spol. s r. o., jež obsahovalo jednak omluvu neúčasti na ústním jednání a jednak vyjádření k projednávané věci. K obsahu předmětného podání nebylo přihlédnuto, jelikož obchodní společnost B. S., spol. s r. o., nesplnila podmínky vedlejšího účastenství v řízení před Ústavním soudem (§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [sp. zn. III. ÚS 102/94, sp. zn. III. ÚS 114/94, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 142/98, sp. zn. III. ÚS 224/98 - viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 61; svazek 3, nálezy č. 9 a 34; svazek 11, nález č. 65; svazek 15, nález č. 98 - a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

Při posouzení věci Ústavní soud vycházel ze skutkových zjištění, jež jsou mezi účastníky řízení nesporná. Dle těchto zjištění bylo stěžovateli odtaženo vedlejším účastníkem dne 29. 1. 2001 z Václavského nám. v Praze vozidlo značky Volvo 460, a to na pokyn Policie České republiky (příkaz PČR DI-OŘD ze dne 29. ledna 2001 č. j. PSP-43/DI-I-2001). Nucený odtah byl proveden vedlejším účastníkem, jenž byl k tomu oprávněn na základě smlouvy uzavřené s hl. městem Prahou ze dne 30. 4. 1999, přičemž dle čl. 2.3 uvedené smlouvy za oprávněnost odtahu odpovídá ten, kdo k němu dá příkaz, tj. Policie České republiky, Technická správa komunikací hl. města Prahy apod. a cena odtahu, kterou je vedlejší účastník oprávněn účtovat provozovateli vozidla, byla stanovena vyhláškou hl. města Prahy č. 12/1997, o maximálních cenách za nucené odtahy silničních vozidel a vraků, nucené odtahy vozidel po dopravní nehodě a za střežení těchto vozidel na určených parkovištích. Nespornou je i skutečnost, že v předmětné věci nebylo vedeno vůči stěžovateli přestupkové řízení, jakož i okolnost, že stěžovatel uhradil příslušnou částku za nucený odtah vozidla vedlejšímu účastníkovi jako podmínku jeho vydání.

Na meritum posuzované věci v rovině práva jednoduchého dopadá ustanovení § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "zákon o provozu na pozemních komunikacích"), podle něhož "Je-li překážkou provozu na pozemní komunikaci vozidlo, rozhoduje o jeho odstranění policista nebo strážník obecní policie; vozidlo se odstraní na náklad jeho provozovatele."

Smyslem a účelem zákona o provozu na pozemních komunikacích je zejména stanovit pravidla zabezpečující ochranu veřejnému účelu, kterým je v daném kontextu provoz na pozemních komunikacích. V souladu s obecně platnou koncepcí objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků (§ 428 občanského zákoníku) i zákon o provozu na pozemních komunikacích v ustanovení § 45 odst. 1 koncipuje objektivní odpovědnost toho, kdo způsobil překážku provozu na pozemních komunikacích tak, že stanovuje tomuto subjektu povinnost tuto překážku neprodleně odstranit, a neučiní-li tak, povinnost uhradit náklady na její odstranění vlastníku pozemní komunikace. Ustanovení § 45 odst. 4 předmětného zákona je pak toliko ustanovením speciálním, jež určuje subjekty oprávněné k vydání příkazu k nucenému odtahu vozidla. Jakkoli může být důvodem takovéhoto pokynu buď deliktuální jednání (v případě porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích) anebo ochrana veřejného zájmu na průjezdnosti pozemní komunikace bez ohledu na zavinění (§ 19 odst. 5 a 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), uvedené odlišení pro aplikaci ustanovení § 45 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích není rozhodné, jelikož jím založený odpovědnostní vztah je budován na principu odpovědnosti objektivní.

Závazkový vztah je tudíž podle § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 489 a 420 občanského zákoníku založen způsobením škody, jež je dána náklady na odstranění vozidla za účelem zabezpečení provozu na pozemní komunikaci. Tento vztah přitom vzniká mezi provozovatelem vozidla a osobou, jež byla k nucenému odtahu vozidla oprávněna a jíž vznikla škoda, jejíž výše je dána výší nákladů vynaložených za účelem zabezpečení provozu na pozemní komunikaci. Touto osobou může být buď vlastník pozemní komunikace, anebo osoba, jež na základě smluvního vztahu s vlastníkem pozemní komunikace zabezpečuje nucený odtah vozidel, přičemž u obou je postavení oprávněného subjektu dáno pokynem policisty nebo strážníka obecní policie o odstranění vozidla. Uvedený pokyn má povahu správního rozhodnutí, případně zásahu správního orgánu (podle § 83 soudního řádu správního) a podléhá v tomto smyslu přezkumu, jenž je pak provozovateli vozidla procesní garancí vůči možné svévoli. Toliko dosažení zrušení předmětného rozhodnutí, případně rozhodnutí podle § 87 odst. 2 soudního řádu správního pak může založit důvod uplatnění žaloby ve věci odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem [podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů].

Z pohledu takto vyloženého smyslu a obsahu jednoduchého práva dopadajícího na posuzovanou věc Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

V předmětné věci pak nucený odtah byl proveden vedlejším účastníkem, jenž byl k tomu oprávněn na základě smlouvy uzavřené s hl. městem Prahou dne 30. 4. 1999, a na základě rozhodnutí policejního orgánu. Pro uvedené okolnosti se Ústavní soud ztotožňuje se závěry Obvodního soudu pro Prahu 10, že v předmětné věci nedošlo na straně vedlejšího účastníka k bezdůvodnému obohacení.

Namítá-li stěžovatel v uvedené souvislosti dotčení v základním právu plynoucím z čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny, Ústavní soud toliko odkazuje na konstantní judikaturu [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 12/94, sp. zn. III. ÚS 31/97, sp. zn. III. ÚS 593/99 (Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 20, vyhlášen pod č. 92/1995 Sb.; svazek 8, nález č. 66; svazek 19, nález č. 110), dle které čl. 4 odst. 1 Listiny neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny, Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") nebo mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení došlo. Shodné konstatování platí rovněž pro čl. 2 odst. 2 Listiny. Ustanovení čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy, jsou ustanoveními zjevně inspirovanými čl. 5 Deklarace práv člověka a občana z 26. 8. 1789, jež vymezují v návaznosti na čl. 1 Listiny prostor svobodného jednání jednotlivce, a patří mezi ty ústavní normy, které v reakci na zkušenosti totalitní minulosti stanoví principiální rámec vztahu jednotlivce a státu.

Dalším stížnostním bodem je námitka porušení čl. 36 Listiny spočívající ve skutečnosti, že obecný soud v odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí nijak nereagoval na stěžovatelovu argumentaci, dle níž bylo rozhodováno o odporu vedlejšího účastníka podaného proti jinému než předmětnému platebnímu rozkazu.

V uvedeném kontextu v rovině práva jednoduchého na rozhodovanou věc dopadají kautely plynoucí z § 157 odst. 2 o. s. ř.

V rozhodované věci ze spisového materiálu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 10 vydal dne 22. 7. 2002 platební rozkaz č. j. 13 C 186/2002-7. Dne 27. 8. 2002 byl uvedenému soudu doručen odpor žalovaného proti platebnímu rozkazu sp. zn. 13 C 351/2002. Dne 8. 1. 2003 se u Obvodního soudu pro Prahu 10 konalo jednání ve věci sp. zn. 13 C 186/2002, v jehož průběhu žalobce neuplatnil námitku nesprávného označení odporu podaného vedlejším účastníkem, přičemž jednání bylo odročeno za účelem doplnění dokazování (spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 13 C 186/2002). Dne 15. 1. 2003 bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 10 doručeno vyjádření vedlejšího účastníka, a to ve věci sp. zn. 13 C 186/2002. Dne 20. 1. 2003 bylo pokračováno v jednání, přičemž stěžovatel opět neuplatnil námitku nesprávného označení odporu a jednání bylo opětovně odročeno za účelem dalšího dokazování (spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 13 C 186/2002). Dne 3. 2. 2003 bylo soudu doručeno vyjádření stěžovatele obsahující závěrečný návrh, v jeho rámci i námitku nesprávného označení odporu, jakož i omluvu z jednání dne 5. 2. 2003. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 5. 2. 2003 č. j. 13 C 186/2002-24 stěžovatelovu žalobu zamítl, když v odůvodnění uvedeného rozhodnutí konstatoval, že žalobce ve svém závěrečném návrhu upozornil na skutečnost, že odpor podaný žalovaným byl označen nesprávnou spisovou značkou a byl tak podán k jiné věci, než která je předmětem žaloby, nicméně na tuto námitku nereagoval.

Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. K dopadu kautel obsažených v § 157 odst. 2 o. s. ř. do oblasti základních práv a svobod se Ústavní soud vyslovil zejména v nálezu sp. zn. IV. ÚS 304/98 (Sbírka rozhodnutí, svazek 12, nález č. 120), když konstatoval následující: "Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným, může představovat, a zpravidla také představuje, porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny."

Obvodnísoud pro Prahu 10 v souzené věci se v odůvodnění rozsudku nikterak nevypořádal s navrhovatelovou námitkou týkající se namítaného rozporu a ani se o uvedeném návrhu a námitce nezmínil, ačkoliv námitka byla řádně vznesena a namítaná skutečnost mohla mít zásadní vliv na rozhodnutí soudu. Uvedeným postupem tedy soud porušil zásadně ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., a tedy v konečném důsledku zasáhl do navrhovatelova práva na spravedlivý proces, daného čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pro uvedené okolnosti Ústavnímusoudu nezbylo, než napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 2. 2003 č. j. 13 C 186/2002-24 podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušit.

Navrhuje-li stěžovatel podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušení § 202 odst. 2 o. s. ř., odkazuje Ústavnísoud na maximu, kterou pro posuzování ústavnosti instančního soudního přezkumu vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 164; nález byl vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.): "Žádný právní řád není a nemůže být z pohledu soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z pohledu soustavy uspořádání přezkumných instancí budován ad infinitum. Každý právní řád generuje a nutně musí generovat i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoli bezezbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty." Ve vztahu k tzv. bagatelním věcem, jak Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 173/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 28, nález č. 127), tudíž jednoinstanční soudní přezkum není v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež v tomto kontextu vyplývají z čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud i v usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 22, usn. č. 22), v němž kromě argumentu proporcionalitou uvedl, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; z čl. 36 Listiny tudíž bez dalšího pro jiné než věci trestní neplyne nezbytnost dvojstupňového soudního řízení, pročež jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, nikterak nevybočuje z ústavních mezí.

Pro uvedené okolnosti shledal Ústavnísoud návrh na zrušení § 202 odst. 2 o. s. ř. zjevně neopodstatněným, pročež jej podle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru