Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 15/97Usnesení ÚS ze dne 14.07.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.15.97
Datum podání15.01.1997

přidejte vlastní popisek

III.ÚS 15/97 ze dne 14. 7. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 15/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele J.H., zastoupeného advokátem JUDr. B.K.,

t akt o

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 14. ledna 1997 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Ve stížnosti se domáhá zrušení rozsudků Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.10.1996, čj. 22 Ca 559/96-9 a čj. 22 Ca 83/96-13, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva.

I.

Ústavní stížnost směřovala jak již uvedeno do dvou zmíněných rozsudků Krajského soudu v Ostravě. Nedopatřením při práci uvedenými spisy však bylo Ústavním soudem rozhodnuto pouze o jednom ze dvou rozhodnutí, které ústavní stížnost napadá, a to v části týkající se rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 22 Ca 83/96-13, ze dne 15. 10. 1996. Ohledně tohoto rozhodnutí Ústavní soud rozhodl usnesením, č.j. III. ÚS 15/97-13, ze dne 14. 3. 1997, tak, že návrh podle § 43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako nepřípustný odmítl, když toto rozhodnutí se stalo vykonatelným dne 19. 3.1997.

1

II.

S ohledem na uvedené se Ústavní soud musel také zabývat i částí ústavní stížnosti, která směřovala do rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 22 Ca 559/96-9, ze dne 15. 10. 1996, jímž potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Š., č.j. 573, 785/3882/95-2, ze dne 22. 12. 1995. Z označeného spisu potom Ústavní soud zjistil, že v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl Krajský soud v Ostravě k závěru, že příslušný pozemkový úřad rozhodoval na základě přesně a úplně zjištěného skutkového stavu a svá zjištění posoudil v souladu se zákonem, když v konečném důsledku dovodil, že navrhovatel neprokázal, že je oprávněnou osobu podle zák. č. 229/1991 Sb. Proto také napadené rozhodnutí potvrdil.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 38 Ústavy ČR) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Navrhovatel ve své stížnosti tvrdí, že rozhodnutím Krajského soudu byla porušeno jeho základní právo na soudní ochranu, dané mu ust. čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K tomuto porušení mělo dojít tím, že soud (a předtím pozemkový úřad) se nezabýval tvrzením navrhovatele, že jeho podpis na prohlášení o vzdání se přídělu ze dne 11.11.1957 byl zfalšován a neprovedl důkaz znaleckým posudkem, jak navrhovatel k prokázání nepravosti podpisu požadoval.

Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem Krajského soudu v Ostravě nebylo porušeno žádné navrhovatelovo základní právo ani svoboda. Ze zmíněného spisu Krajského soudu v Ostravě zjevně vyplývá, že soud postupoval při svém jednání v intencích § 132 o.s.ř. a tedy i v intencích páté hlavy Listiny základních práv

2

III. ÚS 15/97

a svobod. Jestliže navrhovatel požadoval v řízení provedení důkazu znaleckým posudkem, soud se s jeho požadavkem v odůvodnění rozsudku řádně vypořádal, když uvedl skutečnosti, které jej vedly k závěru, že podpis na vzdání se přídělu vyjadřuje tehdejší vůli navrhovatele (viz str. 3 odůvodnění rozsudku, č.l. 15). Podle ust. § 132 o.s.t. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (zásada volného hodnocení důkazů). Tato zásada vyjadřuje, že závěr, který si soudce učiní o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem ke zprávám získaným z provedených důkazů, je věcí vnitřního soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového postupu. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. Své rozhodnutí však musí přesvědčivě odůvodnit. To se podle přesvědčení Ústavního soudu ČR v dané věci stalo. Z toho také zjevně plyne, že postupem soudu nebylo porušeno žádné navrhovatelovo základní právo nebo svoboda, dané mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle č1. 10 Ústavy.

Za dané situace Ústavnímu soudu nezbylo než návrh v části týkající se rozhodnutí, čj. 22 Ca 559/96-9, odmítnout podle § 43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 1997

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu ČR

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru