Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 15/06Usnesení ÚS ze dne 17.05.2006K nepřípustnosti ústavní stížnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na s... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
dítě
soudce/podjatost
rodiče
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 7/41 SbNU 609
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.15.06
Datum podání03.01.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 75 odst.1, § 75 odst.2 písm.a, § 72 odst.1 písm.a, § 72 odst.3

94/1963 Sb., § 27 odst.3

99/1963 Sb., § 14, § 229 odst.1 písm.e, § 120


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 15/06 ze dne 17. 5. 2006

U 7/41 SbNU 609

K nepřípustnosti ústavní stížnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 17. května 2006 sp. zn. III. ÚS 15/06 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. F. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2005 č. j. 29 Co 255/2005-1330 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 4. 2005 č. j. 41 P 74/2000-1266, jímž.obvodní soud zakázal stěžovateli styk s jeho nezletilými syny, zamítl stěžovatelův návrh na omezení rodičovské zodpovědnosti matky k dětem, na změnu jejich výchovy, na snížení výživného, na nařízení výkonu označených rozhodnutí o výchově nezletilých dětí, zastavil řízení o návrhu matky na zvýšení výživného, zamítl návrh matky nezletilých na zbavení stěžovatele rodičovské zodpovědnosti, uložil stěžovateli povinnost zaplatit státu náklady řízení, upravil nákladový vztah mezi matkou dětí a státem a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 8. 4. 2005 č. j. 41 P 74/2000-1266 zakázal stěžovateli styk s jeho nezletilými syny (výrok I.), zamítl stěžovatelův návrh na omezení rodičovské zodpovědnosti matky k těmto dětem (výrok II.), na změnu jejich výchovy (výrok III.), na snížení výživného (výrok IV.), na nařízení výkonu označených rozhodnutí o výchově nezletilých dětí (výroky V. až VIII.), zastavil řízení o návrhu matky na zvýšení výživného (výrok IX.), zamítl návrh matky nezletilých na zbavení stěžovatele rodičovské zodpovědnosti (výrok X.), uložil stěžovateli povinnost zaplatit státu náklady řízení, určení jejichž výše vyhradil samostatnému usnesení (výrok XI.), upravil nákladový vztah mezi matkou dětí a státem (výrok XII.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok XIII.).

O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2005 č. j. 29 Co 255/2005-1330 tak, že rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. až VIII. a XI. až XIII. potvrdil. Stěžovatelovu námitku, že soudkyně, jež ve věci rozhodovala v prvním stupni (Mgr. L. K.), byla podjatou, odmítl jako nedůvodnou, a poté, co rozsudek přezkoumal také "z důvodů, jež nebyly uplatněny", uzavřel, že skutkové a právní závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně, jsou správné.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá, aby nálezem bylo vysloveno, že rozsudkem odvolacího soudu a soudu prvního stupně ve výrocích sub. I. až VIII. a XI. až XIII. byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva (jakož i jeho nezletilých dětí) "na vykonávání a přijímání výchovy a péče obou rodičů, na soudní a jinou právní ochranu, na rovné postavení manželů za trvání manželství ve vztazích ke svým dětem, upravená v čl. 32 a 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 7 a 29 Úmluvy o právech dítěte a čl. 5 dodatkového Protokolu č. 7 evropské Úmluvy o ochraně základních práv a svobod", a v důsledku toho aby bylo rozhodnuto tak, že se uvedená rozhodnutí (ve vymezeném rozsahu) zrušují.

Právo na spravedlivý proces bylo podle stěžovatele porušeno tím, že odvolací soud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně a nerozhodl, že soudkyně Mgr. L. K. je z projednání a rozhodování ve věci vyloučena, byť "pro to bylo hned několik kvalifikovaných důvodů" (které podrobně rozvedl), a nerozhodl o odvolání "do zbývajících výroků rozsudku", ačkoli tak učinit měl. Výrokem o zákazu styku pak byla porušena jeho ústavně garantovaná práva proto, že "nastal ... extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů ... a (jejich) závěry... ztělesněnými v napadeném rozhodnutí"; oba obecné soudy totiž ignorovaly zásady vyslovené v Úmluvě o právech dítěte, jakož i závěry rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, vyjádřené i v dřívějších nálezech Ústavního soudu (zvláštní pozornost stěžovatel věnuje odmítavému postoji nezletilých dětí, jejž vysvětluje jako důsledek "patologického smýšlení a jednání jejich matky" na straně jedné a nečinnosti soudů na straně druhé). Za nesprávný pokládá stěžovatel i výrok, jímž byl zamítnut jeho návrh na snížení výživného k nezletilým dětem, jestliže nedostatek adekvátních příjmů soudy vysvětlily jeho "nedobrou pracovní morálkou"; podle jeho názoru však "vůbec nezkoumaly a nepochopily, že jeho bývalí zaměstnavatelé tím rozuměli i "plnění zákonné povinnosti dostavovat se v průběhu zkušební doby k nařízeným ústním jednáním k soudům, k podávání vysvětlení, event. k výslechům na Policii ČR a k orgánům státní i místní správy, a to vždy v pracovní době". A konečně také výroky, jimiž byly zamítnuty jeho návrhy na nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty matce a odebráním dětí, jsou podle stěžovatele nesprávné, neboť "pro to nebyl zákonný ani rozumný důvod".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

Podstatou ústavní stížnosti je však kritika nesprávných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.

O nepřípustné ústavněprávní konsekvence - zejména z hlediska stěžovatelem dovolávaných ústavně zaručených práv - by však mohlo jít až v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování [§ 120 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")] nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je pak protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Nic takového dovodit nelze, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci. Ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to zásadně uplatněním námitek, jež jim adresoval, resp. mohl adresovat již dříve (v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Ústavnímu soudu - oproti tomu - přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů zde zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.

Nemá rozumnou oporu ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle, resp. že výkladem rozhodného hmotného práva mohlo být porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Právní názory, které ve prospěch jednotlivých dílčích výroků soudy uplatnily, za excesivní (svévolné) pokládat nelze.

Není důvod především pochybovat, že právní institut omezení, resp. zákazu styku rodiče s dítětem ve smyslu ustanovení § 27 odst. 3 zákona o rodině, k němuž se soudy uchýlily, není sám o sobě ústavně nekonformní, a k že k jeho aplikaci vůči stěžovateli soudy přistoupily po obsáhlém dokazování (včetně revizním znaleckým posudkem).

Obecné soudy přiléhavě vyjádřily, proč není žádného důvodu, aby matka nezletilých dětí stěžovatele byla omezena ve své rodičovské zodpovědnosti.

Nelze ani vznést efektivní námitku proti soudy užitému vůdčímu principu rozhodnutí o návrhu stěžovatele na snížení vyživovací povinnosti, který - co do určení stěžovatelovy povinnosti - vychází nikoli z fakticity, nýbrž potenciality jeho příjmových (potažmo celkově hospodářských) poměrů.

Oba soudy dospěly konečně i k odůvodněnému závěru, že není namístě vyhovět návrhům na nařízení výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí.

Tvrzení, že odvolací soud nerozhodl o všech stěžovatelem napadených výrocích rozhodnutí soudu prvního stupně, v jeho rozsudku podklad nemá.

Lze tedy uzavřít, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; ve vztahu k výše vyloženým podmínkám ústavněprávního přezkumu vede řečené k posouzení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, stejně jako v odvolání, především podjatost soudkyně obvodního soudu, která v dané věci rozhodovala.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavnímsoudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost tím představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků ostatních.

Podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je důvodem žaloby pro zmatečnost skutečnost, že v řízení, které bylo pravomocně skončeno, rozhodoval vyloučenýsoudce nebo přísedící. Tento důvod není nikterak závislý na tom, zda v řízení bylo (a jak) rozhodováno o účastníkem vznesené námitce podjatosti (§ 14 a násl. o. s. ř.).

Ústavní stížnost, obsahující argument podjatostisoudce, aniž předcházelo řízení o žalobě pro zmatečnost, je tedy ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Nepřípustnost ústavní stížnosti je pak důvodem jejího odmítnutí i podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímsoudu; o situaci podle § 75 odst. 2 písm. a) téhož předpisu zjevně nejde.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru