Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 15/04Usnesení ÚS ze dne 03.03.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.15.04
Datum podání09.01.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 104b

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3, čl. 40 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 15/04 ze dne 3. 3. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 15/04

Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele J. O., zastoupeného JUDr. A. U., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. srpna 2003 sp. zn. 4 To 394/2003 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. června 2003 sp. zn. 2 T 57/2003, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních kritérií formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel brojil proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání směřující proti tamtéž uvedenému rozsudku Okresního soudu v Třebíči, jímž byl shledán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byla tímto rozsudkem uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 21. 000,- Kč. Rovněž toto rozhodnutí předcházejí vydání usnesení odvolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností, neboť tvrdí, že skutek, tak jak je popsán v jeho výroku, nespáchal.

Své výhrady stěžovatel soustředil především do zpochybnění výpovědi poškozené, v předmětné trestní věci klíčové svědkyně, na jejíchž výpovědích soudy založily ustálení skutkového základu stíhaného trestného činu. Stěžovatel namítal, že na čerpací stanici, kde měl být inkriminovaný skutek spáchán, nikdy nebyl, svědkyni nikdy neviděl a ani s ní nijak nepřišel do styku. Ve shodě s námitkami uplatněnými již v řízení před obecnými soudy opakovaně poukazoval na to, že mezi skutečnostmi uváděnými v protokolu o trestním oznámení a při výsleších této svědkyně dne 20. února 2003 a 30. června 2003 jsou četné rozpory. Stěžovatel dále namítal, že při rekognici dne 18. března 2003 došlo k porušení § 104b tr. řádu, když byl jediný mezi za účelem identifikace shromážděnými osobami Rom. Nalézacímu soudu také vytkl, že se nevypořádal s jeho důkazními návrhy spočívajícími ve výslechu svědků, jejichž jména i adresy výslovně uvedl a nepřipustil ani jím navrhovaný důkaz provedením rekonstrukce. Stěžovatel tak má za to, že soudy pochybily, neboť svá rozhodnutí založily nikoliv na jednoznačně a bezpečně prokázaných faktech, nýbrž na pouhé pravděpodobnosti. Domnívá se, že z provedeného dokazování nelze bezpečně určit, která z možných variant v úvahu přicházejících skutkových verzí odpovídá skutečnosti a mělo být proto postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Konečně poukázal i na to, že v řízení před nalézacím soudem se mu nedostalo možnosti uplatnit právo posledního slova, čímž byl rovněž výrazně zkrácen ve svých právech. Uložený trest potom považuje za nepřiměřeně přísný, když je přesvědčen o tom, že v dané věci nebyly pro jeho uložení splněny příslušné podmínky. S ohledem na tato svá tvrzení je přesvědčen o tom, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 24, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod, z čehož dovozuje, že v jeho trestní věci nebyl respektován čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Proto se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, přičemž důvod k ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů neshledal.

S výhradami stěžovatele se obecné soudy přiměřeným způsobem řádně vypořádaly (§ 125 odst. 1, § 134 odst. 2 tr. řádu). Již nalézací soud uvedl, proč nevyhověl návrhu stěžovatele na provedení označených důkazů (str. 5 a 6 rozsudku). Ohledně rekognice potom námitky stěžovatele vyvrátil i odvolací soud s tím, že všechny čtyři další osoby, které byly vedle něj postaveny, byly tmavých vlasů a snědé pleti, když žádná z nich se od stěžovatele výrazně neodlišovala. Zdůraznil, že stěžovatel by mohl při svém zevnějšku obecně pokládán spíše za osobu balkánského původu. Došlo tedy ke splnění podmínek uvedených v § 104b odst. 3 tr. řádu.

Pokud se jedná o nemožnost uplatnění posledního slova před nalézacím soudem (§ 217 tr. řádu), tato námitka je důvodná, což připustil i soud druhého stupně rozhodující o podaném odvolání. Ústavní soud vycházeje z této nesporné skutečnosti tedy přistoupil k posouzení otázky, zda v dané věci uvedeným porušením stanoveného postupu vymezeného trestním řádem došlo současně k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a zda charakter této vady má za následek nespravedlnost procesu jako celku. Ústavní soud je toho názoru, že povaha porušení předmětné procesní normy ve vazbě na následně vydaná rozhodnutí, jež jsou předmětem ústavní stížnosti a samy o sobě nevykazují ústavních vad, není způsobilá založit protiústavnost těchto řádně odůvodněných rozhodnutí a vést k jejich kasaci. Stěžovateli byl poskytnut prostor pro uplatnění jeho práva řádně se obhajovat, a to i v rámci závěrečné řeči a posléze i v řízení před odvolacím soudem. Je však třeba říci, že ač sama o sobě bez dalšího důvodnost této námitky nesprávnost konečného rozhodnutí nezakládá, přesto se jedná o pochybení, ke kterému by nemělo pod aspektem důsledného respektování ústavně zaručených kautel docházet.

V ostatním jsou výhrady stěžovatele polemikou s vyvozením skutkového základu věci ze strany obecnýchsoudů. V tomto ohledu Ústavní soud ve své praktické jurisdikci opakovaně vyložil, za jakých podmínek spatřuje místo pro svou ingerenci do důkazního řízení před nimi vedeného, přičemž ve věci stěžovatele k jejich naplnění nedošlo (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34; sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, sv. 4, č. 79, a další). Obecné soudy po vyhodnocení důkazní situace, kdy proti sobě co do přímých důkazů stály dvě odlišné, resp. zcela protichůdné výpovědi stěžovatele a poškozené, dospěly k závěru, že výpověď poškozené ve spojení s jí coby poznávající osobou učiněnou rekognicí provedenou fotografiemi a posléze in natura se jim jeví jako pravdivá, zpochybnění její věrohodnosti potom neshledaly a úvahy vedoucí jej k tomuto náhledu na věc zahrnuly, byť stručně, leč výslovně (zejména pak přirozeně nalézací soud), do odůvodnění svých rozhodnutí. Pro absenci svých pochybností tedy neměly důvod postupovat v souladu se stěžovatelem ke zvážení předkládanou zásadou in dubio pro reo (k tomuto srov. např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 154/02, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 28, č. 37).

Pakliže Ústavnísoud s ohledem na uvedené neshledal důvod ke kasaci napadených rozhodnutí, rozhodl, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2004

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru