Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1498/11 #1Usnesení ÚS ze dne 13.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkTrestní odpovědnost
interpretace
trestný čin/příprava/pokus
pobyt/cizinců na území České republiky
pobyt/trvalý
otcovství/určení
PoznámkaRozhodnutí ESLP z 30. 8. 20146 č. 4835/12: stížnosti týkající se porušení čl. 6 Úmluvy (spravedlivý proces) prohlášeny za nepřijatelné pro zjevnou neopodstatněnost.
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1498.11.1
Datum podání23.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 171d odst.1, § 8 odst.1

141/1961 Sb., § 125 odst.1

326/1999 Sb., § 87h odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1498/11 ze dne 13. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. S., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1295/2010, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 8 To 161/2010, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 92 T 86/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1, čl. 6 odst. 3 písm. d) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že obecné soudy porušily zásadu nulla poena sine lege tím, že nesprávně interpretovaly ustanovení § 171d odst. 1 tr. zákona, podle kterého se trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky dopustí, kdo v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch pomáhá jinému k neoprávněnému pobytu na území republiky.

V jednotlivostech stěžovatel namítá, že:

1. "Neoprávněnost pobytu" soudy dovodily z určení otcovství "účelově" prohlášeným souhlasem, avšak v době, kdy měl inkriminované jednání spáchat, se nejednalo o důvod pro zrušení a zánik povolení k trvalému pobytu [srov. § 87l odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 379/2007 Sb.].

Ani nabytím účinnosti zákona č. 379/2007 Sb. se jednání, za které byl odsouzen, nestalo trestným činem, neboť "následkem účelového prohlášení rodičů o otcovství dítěte" se pobyt cizince nestává "neoprávněným". Obecné soudy taktéž nevysvětlily, zda skutkovou podstatu uvedeného trestného činu naplňuje "zajištění trvalého pobytu" výše popsaným způsobem nebo až okolnost, že "cizinec na území republiky pobývá neoprávněně".

Dovolací soud poté neadekvátně vyvodil trestněprávní odpovědnost z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2007, č. j. 2 As 78/2006-64; jde tím v jeho trestní věci o "nežádoucí překvapivé rozhodnutí" využívající v trestním právu hmotném nepřípustné analogie legis tím, že pojem "neoprávněný pobyt" ve smyslu § 171d odst. 1 tr. zákona interpretuje s poukazem na pravomoc Ministerstva vnitra zrušit povolení k pobytu, jestliže držitel tohoto povolení závažným způsobem narušuje veřejný pořádek [§ 87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb.], což je podle uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu též situace, kdy k určení otcovství došlo souhlasným prohlášením učiněným za účelem získání povolení k trvalému pobytu.

Obecné soudy též nesprávně vyložily pojem "nepravdivé" určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů, neboť § 52 odst. 1 zákona o rodině právoplatnost tohoto prohlášení biologickým otcovstvím nepodmiňuje.

2. "Neoprávněný majetkový prospěch" obecné soudy, tvrdí dále stěžovatel, zaměnily s úplatou za právní služby, které poskytl v rámci správního řízení, jejichž "rozsah mnohokrát překročil" přijaté peněžní plnění.

3. Věrohodnost svědkyň A. T. a A. S., jejichž výpovědi představovaly "jediný a stěžejní důkaz" o jeho vině (svědectví M. L., který se účastnil "souhlasného prohlášení", soudy neuvěřily) je zpochybnitelná námitkou, že byly "v době jejich výslechu před policejním orgánem" ovlivněny hrozbou správního vyhoštění z území České republiky, resp. posléze udělením "pobytového oprávnění ve smyslu § 42e zákona o pobytu cizinců" a přiznáním "ubytování a dalších materiálních výhod" (včetně neodůvodněného zařazení do Programu podpory při potírání nelegální migrace) orgány Ministerstva vnitra. Obecné soudy se těmito okolnostmi při hodnocení důkazů nezabývaly.

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel byl výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným trestným činem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 171d odst. 1 tr. zákona ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 80 000 Kč, podle § 54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, uložen obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu tří let.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že s úpravou skutkové věty výroku odsoudil stěžovatele shodně jako soud prvního stupně.

Nejvyšší soud taktéž napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

K uvedenému je namístě připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).

V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.

Obecné soudy interpretaci vztahu § 171d odst. 1 tr. zákona a § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců adekvátně odůvodnily jak logicky, tak účelovým kontextem. Není přesvědčivého argumentu proti výkladovému východisku dovolacího soudu, které v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2007, č. j. 2 As 78/2006-64, připomíná, že ve výkladu § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je při hledání odpovědi na otázku, zda posuzované jednání může závažným způsobem narušit veřejný pořádek, potřeba souběžně zvažovat, do jaké míry je toto jednání obecně závažné ve smyslu společenské nebezpečnosti a do jaké míry narušuje právě zájmy chráněné zákonem o pobytu cizinců (tedy fungování takového režimu pobytu vstupu cizinců na české území a jejich pobytu, který bude jak v souladu se zájmy ČR jako celku, tak bude respektovat lidská práva těchto cizinců). V případě manželství uzavřeného za účelem získání povolení k trvalému pobytu je z těchto dvou kritérií, jež mají být při zvažování narušení veřejného pořádku brána v potaz, kritérium blízkosti porušené normy k zájmům chráněným zákonem o pobytu cizinců splněno v tak značné míře, že stěžovatelovo jednání spočívající v účelovém uzavření manželství je vskutku závažným porušením veřejného pořádku i přesto, že se nedopustil přímo jednání protizákonného.

K soukromoprávní rovině určení otcovství se dovolací soud vyjádřil též poukazem na komentářovou literaturu (Hrušáková, M.: Zákon o rodině / Zákon o registrovaném partnerství. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 252-259), ze které vyplývá, že určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů odvíjející se ze srovnatelných účelových pohnutek je neplatné pro obcházení zákona (§ 39 obč. zák.), a posléze i výstižně připomenul vlastní prejudikaturu týkající se překážky uložení trestu vyhoštění (srov. č. 55/2008 Sb. rozh. tr.).

Kritérium "neoprávněného majetkového prospěchu" uvedly obecné soudy do souvislosti s okolností, že poskytované plnění (za "úkony spojené s vyřizováním trvalého pobytu") směřovalo k protiprávnímu výsledku (podvodnému získání povolení k trvalému pobytu), a tudíž vycházelo ze smluvního základu neplatného ve smyslu § 39 obč. zák. (v širších souvislostech srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 6 Tdo 539/2008). Výše skutečně vyplacené peněžní částky přitom byla omezena tím, že trestná činnost stěžovatele zůstala ve stádiu pokusu (§ 8 odst. 1 tr. zákona).

Obecné soudy se na argumentované bázi vyjádřily též k věrohodnosti svědeckých výpovědí T. A. a S. A., přičemž úvahy soudu prvního stupně obsažené na str. 12-16 jeho rozsudku dále rozšířil soud odvolací poukazem na skutečnost, že stěžovatel "coby advokát poskytoval oběma svědkyním právní pomoc v souvislosti se získáním povolení k dlouhodobému pobytu, jejich sociální, jazykové a natožpak právní znalosti byly takřka nulové, a je jasné, že by samy nebyly vůbec schopny celou akci vymyslet, zorganizovat a prakticky realizovat". Z hlediska stěžovatelem vysloveného podezření týkajícího se přiznání "výhod" není bez významu ani okolnost, že S. A. dne 28. 4. 2009 vycestovala zpět do Mongolska na vlastní žádost.

Ústavněprávně relevantní nedostatek spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolával, by mohl být uvažován v jeho věci pouze za předpokladu, že obecné soudy pochybily (a to ústavněprávně významně - viz výše) při výkladu a aplikaci práva podústavního; jestliže bylo dovozeno, že tomu tak není, nemůže být o úspěchu ústavní stížnosti řeč.

Tím je doloženo, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a je tak i odůvodněn výše předznačený úsudek, že jeho ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru