Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1497/16 #1Usnesení ÚS ze dne 25.10.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS Prachatice
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
důkazní břemeno
advokát/odměna
dlužník
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.1497.16.1
Datum podání10.05.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 3

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2, § 120


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1497/16 ze dne 25. 10. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti Nad hladinou s. r. o., sídlem Říčanská 585, Říčany, zastoupené Mgr. Danielou Hnídkovou, advokátkou, sídlem Podhorská 434/6, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. února 2016 č. j. 22 Co 1930/2015-269 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 30. července 2015 č. j. 20 C 595/2012-185, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a Marty Schönbauerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, právo získávat prostředky svobodně zvolenou prací podle čl. 26 Listiny a čl. 1 bod 2 Evropské sociální charty, právo na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny, čl. 23 odst. 2 a 3 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 7 písm. a) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 4 bod 1 Evropské sociální charty, právo na rovnost účastníků soudního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i práva vyplývající z čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 10, čl. 15 odst. 1, čl. 81, čl. 82 odst. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, dále práva vyplývající z čl. 1, čl. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4, čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, z čl. 8, čl. 13, čl. 14, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy a čl. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba právní předchůdkyně stěžovatelky, advokátky JUDr. Pavly Martínkové, jíž se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 21 359 Kč s příslušenstvím, jež představuje odměnu za zastupování vedlejší účastnice v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 5 C 82/2009. Mezi účastníky řízení se spornou stala skutečnost, zda vedlejší účastnice požadovanou odměnu již zaplatila či nikoliv. V řízení byla provedena řada důkazů, zejména výpovědí svědků a listinných důkazů, pro jejichž zhodnocení dospěl okresní soud k závěru, že právní předchůdkyni stěžovatelky se nepodařilo prokázat, že k úhradě dlužné částky nedošlo. Její výpověď zůstala v tomto směru osamocena a zcela rozporná s výpověďmi vedlejší účastnice a jejího syna, jež soud shledal bezrozporné v podstatných aspektech. Naopak svědkyně, vypovídající ve prospěch právní předchůdkyně stěžovatelky, vypovídala dle okresního soudu nevěrohodně a z výpovědi dalšího svědka nemohl pak soud dovodit žádné podstatné skutečnosti pro spornou okolnost případu. Jednání právní předchůdkyně stěžovatelky označil navíc okresní soud jako rozporné s dobrými mravy, neboť vedlejší účastnici nepoučila dopředu o výši odměny, nevystavila jí řádný doklad při převzetí částečné úhrady, jejíž zaplacení pak před soudem po určitý čas zapírala, a své služby vyúčtovala až po téměř třech letech. Jako advokátka měla postupovat transparentně a své klientce, jako slabší straně právního vztahu, poskytnout úplné a srozumitelné informace.

3. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka, jako procesní nástupkyně, odvolání. O něm rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") tak, že rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Ztotožnil se přitom v podstatě s hodnocením okresního soudu. Jeho závěry s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu pouze doplnil v tom směru, že bylo na stěžovatelce, aby prokázala pravdivost údajů na jí předkládaných listinách, resp. měla povinnost vyvrátit pochybnosti namítané v tomto směru vedlejší účastnicí. Postup právní předchůdkyně stěžovatelky, který oba soudy vyhodnotily jako rozporný s dobrými mravy, navíc nebyl dle odvolacího soudu ojedinělý.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. V napadených rozhodnutích existuje dle stěžovatelky extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, mezi právním hodnocením a provedenými důkazy a mezi skutkovými zjištěními navzájem. Stěžovatelčiným právům byla nepřípustně odepřena soudní ochrana, a to na základě falešného svědectví syna vedlejší účastnice. Jeho výpověď vykazuje zásadní rozpory, zejména ve spojení s výpovědí vedlejší účastnice. Některé jeho odpovědi před soudem nebyly vůbec zaneseny do protokolu. V tomto směru jde zejména o první odpověď na otázku, zda viděl předání peněz právní předchůdkyni stěžovatelky. Při druhé výpovědi přitom vypovídal zcela odlišně. Dále stěžovatelka uvádí celou řadu dílčích rozporů v jeho výpovědi. To dle stěžovatelky prokazuje, že obě výpovědi jsou lživé. Dále se soudy opomněly vypořádat s výpovědí, která uvedené lživé výpovědi vyvracela. Dle stěžovatelky je rovněž nesprávný právní názor, dle něhož musí nést důkazní břemeno ohledně správnosti soukromé listiny pouze stěžovatelka. Konečně, soudy dle stěžovatelky porušily zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, neboť žádným způsobem neseznámily účastníky řízení se svým stanoviskem. Z uvedených důvodů tak stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Těžiště stěžovatelčiny argumentace spočívá v jejím nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, může do této jejich pravomoci zasáhnout zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].

8. První skupinou takových kvalifikovaných vad (pochybení) jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V tomto směru stěžovatelka žádné konkrétní relevantní námitky nevznesla.

9. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Ani v tomto případě žádné takové námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti nevznesla.

10. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a je možno vždy seznat, z jakého provedeného důkazu soudy odvozují každý konkrétní závěr. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi vypovídajícími svědky, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení soudních rozhodnutí. Z hlediska dodržení ústavních práv je podstatné pouze to, že se soudy nedopustily svévole a každý dílčí závěr dokázaly podepřít konkrétním důkazem, jehož obsah nedeformují. Soudy rovněž nepřehlédly stěžovatelkou předložené důkazy, avšak posoudily je odlišně. V tomto směru jde zejména o věrohodnost stěžovatelčiných tvrzení a předložených listin, jakož i výpovědi některých svědků. Toto hodnocení věrohodnosti nemůže pak Ústavní soud hodnotit jako svévolné, neboť je opřeno o přesvědčivá zjištění a velmi logické úvahy obou soudů. Případnými dílčími rozpory v klíčových svědeckých výpovědích se pak Ústavní soud dopodrobna nezabýval, neboť ty nejsou dle jeho názoru z hlediska předmětu řízení klíčové, a nadto je soudy přesvědčivě vysvětlily. Z hlediska předmětu řízení je totiž podstatné, že stěžovatelka (resp. její právní předchůdkyně) jako žalobkyně neunesla důkazní břemeno a nevyvrátila v dostatečné míře vyvstalé pochybnosti stran oprávněnosti jejího nároku. Tato pro stěžovatelku nepříznivá důkazní situace je navíc spojena s ústavně konformním závěrem soudů o rozporu postupu právní předchůdkyně stěžovatelky s dobrými mravy. Ústavní soud tedy uzavírá, že v hodnocení obecných soudů nelze shledat žádný extrémní rozpor. Vzhledem k tomu, že soudy založily svá rozhodnutí především na skutkových závěrech, není dle Ústavního soudu v rozporu s principy spravedlivého procesu, pokud účastníkům předem nesdělily své stanovisko ve věci.

11. Za ústavně nepřípustný nemůže pak Ústavní soud hodnotit ani závěr soudů, dle nějž břemeno prokázání pravdivosti předložené soukromé listiny tížilo stěžovatelku. Takový závěr odpovídá dle Ústavního soudu ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. 29 Cdo 4088/2009 nebo judikaturu uvedenou v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu). Dle ní má soud vyzvat strany k předložení možných důkazů stran (ne)pravdivosti sporné listiny, ty pak zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny, zejména pak k tomu, jde-li o listinu v neprospěch vystavitele nebo v jeho prospěch. V tomto směru nelze za svévolný či ústavně nekonformní označit závěr odvolacího soudu, dle nějž důkazní břemeno tížilo zejména stěžovatelku, jako stranu jednoznačně silnější v daném soukromoprávním vztahu.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru