Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1496/13 #1Usnesení ÚS ze dne 20.05.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1496.13.1
Datum podání10.05.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

36/1967 Sb., § 22, § 24

99/1963 Sb., § 132, § 127, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1496/13 ze dne 20. 5. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Marka Hájka, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem AK Brož & Sokol & Novák s.r.o., se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 434/2011-450 ze dne 27. 2. 2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2010, č. j. 3 Cmo 348/2009-399 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, č. j. 2 Cm 176/2006-276, ve znění usnesení ze dne 1. 10. 2009, č. j. 2 Cm 176/2006-328, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel v procesní pozici žalobce se ve sporu o ochranu práv vlastníka vynálezu domáhal na žalované společnosti Telefonica O2 Czech Republic, a.s., aby 1) se zdržela používání v žalobě specifikovaných služeb, 2) zaplatila žalobci na náhradě škody částku odpovídající výši licenčního poplatku za období od 1. 1. 2004 do doby právní moci zdržovacího výroku uvedeného výše pod bodem 1, přičemž cena měla být stanovena znaleckým posudkem na podkladě ocenění patentu, 3) zaplatila žalobci na vydání bezdůvodného obohacení částku odpovídající zisku žalované společnosti z provozování v žalobě specifikovaných technologií za období od 1. 1. 2004 do doby právní moci zdržovacího výroku uvedeného pod bodem 1, přičemž částka měla být stanovena znaleckým posudkem na podkladě hospodářských výsledků žalované společnosti za rozhodné období a 4) poskytla žalobci v žalobě specifikované informace. Žalobce tvrdil, že je jediným autorem a majitelem patentu zapsaného u Úřadu průmyslového vlastnictví pod č. 286163 s názvem "Způsob přenosu dat mezi prvním účastníkem a druhým účastníkem a/nebo Internetem a zařízení k provádění tohoto způsobu". Podstatou vynálezu mělo být řešení řízeného datového spojení poskytovatelem služby prostřednictvím koncentrování datových spojení uživatelů.

Nalézací soud všechny žalobní nároky stěžovatele zamítl. Po provedeném dokazování měl nalézací soud za prokázané, že stěžovatel je majitelem výše uvedeného patentu, zároveň však uzavřel, že technologie používaná žalovanou společností není shodná s technologií patentovanou stěžovatelem. Klíčovým důkazem byl posudek Vysokého učení technického v Brně, Fakulty elektrotechniky a telekomunikačních technologií.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

Podle stěžovatele nebyly v jeho případě splněny ústavní garance práva na spravedlivý proces, zejména pak soudy nesplnily svou povinnost soudní rozhodnutí řádně a přesvědčivým způsobem zdůvodnit, resp. se vypořádat se všemi právně relevantními tvrzeními uplatněnými stěžovatelem v průběhu řízení. Konkrétně pak stěžovatel napadá zejména vady či formální nedostatky znaleckého posudku, zvláště pak zadání posudku před slyšením účastníků řízení v rozporu s dikcí v rozhodné době účinného § 127 občanského soudního řádu (o. s. ř.), jakož i nedostatečné zdůvodnění závěrů odvolacího soudu, pokud jde o vypořádání se s tvrzeními stěžovatele uvedené v odvolání.

Ústavní soud připomíná, že nepřehodnocuje skutková zjištění obecných soudů ani nepřehodnocuje hodnocení důkazů. Jako ústavně relevantní námitka se může jevit tvrzení stěžovatele o porušení práva být slyšen před soudem. Jak zjistil Ústavní soud z vyžádaného spisového materiálu, nalézací soud opravdu zadal vypracování znaleckého posudku ještě před prvním jednáním ve věci, ačkoli ustanovení § 127 o. s. ř. účinné v rozhodné době stanovilo, že "závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce". Nalézací soud zadání znaleckého posudku ještě před prvním jednáním ve věci zdůvodnil tak, že již z žaloby samotné a písemného vyjádření žalované strany bylo zřejmé, že jádrem sporu je otázka odborná vyžadující znalecké posouzení. Tento závěr akceptoval též odvolací soud.

Ze spisového materiálu vyplývá, že ve věci proběhlo několik jednání, v rámci kterých se mohl žalobce vyjádřit, tedy uplatnit své ústavní procesní právo být slyšen, a to mj. též ke znaleckému posudku, což ostatně též učinil. Pokud obecný soud shledal závěry znaleckého posudku jako relevantní i po slyšení účastníků, jde již o otázku hodnocení důkazů, do které Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší zasahovat (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255, sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, N 130/31 SbNU 165 a řadu dalších).

Nalézací soud taktéž při ústním jednání znalce vyslechl (s. 177-183 soudního spisu). Z hlediska ústavního subjektivního práva stěžovatele být slyšen před soudem tak nedošlo k pochybení, které by mohlo být ústavně relevantní. Tzv. předčasné zadání posudku tedy nelze považovat za protiústavní vadu, která by vedla k procesní nepoužitelnosti závěrů uvedeného posudku. Nad rámec uvedeného Ústavní soud jen připomíná, že zákonem č. 218/2011 Sb. došlo mj. k novelizaci o. s. ř., přičemž nová dikce § 127 již nevyžaduje, aby byl znalecký posudek zadán "po slyšení účastníků".

Z hlediska tvrzených namítaných formálních vad znaleckého posudku Ústavní soud uvádí, že na výhrady stěžovatele vůči znaleckému posudku reagoval již soud prvého stupně při jednání 28. 4. 2009 s tím, že vyzval znalecký ústav k odstranění formálních nedostatků posudku, což znalecký ústav učinil, přičemž dále konstatoval, že formální nedostatky nemají vliv na obsah a věcnou správnost posudku (s. 227 spisu). Ústavní soud neshledal, že by tvrzené formální nedostatky mohly mít vliv na nepoužitelnost znaleckého posudku jako důkazu před soudem a že by tedy došlo v tomto ohledu k porušení spravedlivého procesu stěžovatele.

Pokud jde o polemiku stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů v rovině podústavního práva, opět Ústavní soud připomíná, že nepřehodnocuje hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a jeho možnost výkladu podústavního práva je výrazně limitována. Stěžovatel zdůvodňuje porušení práva na spravedlivý proces mj. právě tím, že právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. že jimi podaný výklad je "natolik extenzivní či svévolný, že se dostává do extrémního rozporu se smyslem a účelem interpretovaných ustanovení jednoduchého práva". Po seznámení se se spisovým materiálem má však Ústavní soud za to, že uvedená výhrada je založena na odlišném pohledu na hodnocení důkazů provedenou nalézacím soudem a fakticky jde o věcnou polemiku se závěry nalézacího soudu.

Pokud jde o výhrady vůči odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, lze přisvědčit stěžovateli, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k rozsahu podaného odvolání velmi lakonické. Na základě spisového materiálu i po seznámení se s širšími okolnostmi případu však Ústavní soud dospěl k závěru, že ingerence v daném případě není na místě a nebyla by účelná.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2014

Jan Filip, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru