Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 149/97Nález ÚS ze dne 04.12.1997K právu svědka odepřít výpověď

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo odepřít výpověď, zákaz nucení k sebeobviňování
Věcný rejstříkDůkaz
Svědek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 150/9 SbNU 319
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.149.97
Datum podání30.04.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 100 odst.2

99/1963 Sb., § 126 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 149/97 ze dne 4. 12. 1997

N 150/9 SbNU 319

K právu svědka odepřít výpověď

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v ústním jednání a v senátě ve věci

ústavní stížnosti stěžovatele P. M. proti usnesení Krajského soudu

v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 3. 3. 1997, sp. zn. 2 To

172/97, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 2. 1997,

sp. zn. 6 T 150/96, takto:

Usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 2. 1997, sp.

zn. 6 T 150/96, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky

v Olomouci, ze dne 3. 3. 1997, sp. zn. 2 To 172/97, se

zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala

formální náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72

odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb.], napadl

stěžovatel usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. února

1997 (ve věci 6 T 150/96) a jeho stížnost zamítající usnesení

Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 3. března

1997 (ve věci 2 To 172/97), a tvrdil, že těmito rozhodnutími oba

obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně

zaručené právo plynoucí z čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, a to tím, že pro důvodné odepření svědecké výpovědi

v trestní věci proti T. K. a spol. (sp. zn. 6 T 150/96 Okresního

soudu v Olomouci) mu uložily pořádkovou pokutu (ve výši 3 000,-

Kč); navrhl proto, aby Ústavní soud obě ústavní stížností napadená

rozhodnutí zrušil.

Účastník řízení, Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci,

Ústavním soudem vyžádaným vyjádřením předsedy senátu 2 To (§ 76

odst. 1, § 30 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.), tvrzení ústavní

stížnosti odmítl, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí

a zdůraznil, že v případě předvídaném ustanovením § 100 odst. 2

tr. ř. je "svědek zásadně povinen vypovídat a právo odepřít

výpověď může uplatnit jen potud, pokud je dán důvod spočívající ve

způsobení nebezpečí trestního stíhání jemu nebo osobám

vyjmenovaným", přičemž o důvodnosti odepření výpovědi "následně

rozhodne příslušný vyslýchající orgán"; jestliže v posuzované věci

předseda senátu soudu I. stupně neshledal stěžovatelovo odepření

svědecké výpovědi důvodné a zvolil pro neústupnost stěžovatele

postup dle § 66 odst. 1 tr. ř., rozhodl zcela ve shodě se zákonem.

Aniž by předseda senátu obecného soudu II. stupně ve svém

vyjádření učinil konečný návrh, označil ústavní stížnost za

nedůvodnou.

Vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti (§ 76 odst. 2

al. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), Okresní státní zastupitelství

v Olomouci, vyjádřením okresního státního zástupce, rovněž tvrzení

a vývody ústavní stížnosti odmítl a dovodil, že v případech

odepření výpovědi ve smyslu ust. § 100 odst. 2 tr. ř. je svědek

povinen "uvést důvod, pro který tak činí, tak, aby orgán činný

v trestním řízení mohl o oprávněnosti takového odepření

rozhodnout"; ze skutkových okolností pak dovodil, že ve

stěžovatelově případě šlo o jednání motivované "nikoli obavami

před vlastním trestním stíháním, ale z loajality vůči svým

zaměstnavatelům"; navrhl proto, aby "ústavní stížnosti nebylo

vyhověno". Ostatní vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti

se k jejímu obsahu ve stanovené lhůtě nevyjádřili a svých

procesních práv z vedlejšího účastenství tak nevyužili, a proto

s nimi Ústavní soud jako s vedlejšími účastníky dále nejednal.

Ústavní stížnost je důvodná.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti a stejně tak podle obsahu

rozhodující části spisu obecného soudu I. stupně, kterou si

Ústavní soud vyžádal, stěžovatel v rozhodné době pracoval

v nakladatelství V. (jde o nakladatelství, v němž vyšla

inkriminovaná kniha "Vaříme s konopím") jako šéfredaktor a jako

takový byl v trestní věci vedené před Okresním soudem v Olomouci

proti T. K. a spol. (odpovědným osobám označeného nakladatelství)

pro podezření z trestného činu šíření toxikománie (§ 188a odst.

1 tr. z.) vyzván ke složení svědecké výpovědi, kterou však

s odkazem na ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. odepřel, maje za to,

že pravdivá svědecká výpověď by mu mohla přivodit nebezpečí

trestního stíhání.

Orgány činné v přípravném řízení toto rozhodnutí stěžovatele

vzaly na vědomí a snahu přimět stěžovatele ke složení svědecké

výpovědi neprojevily, zatímco obecný soud I. stupně v hlavním

líčení "zvažoval, zda odepření výpovědi svědka je odůvodněné,

avšak dospěl k závěru, že svědek není . oprávněn odepřít

vypovídat." a (s přihlédnutím k ustanovení § 66 odst. 1 tr. ř.)

uložil mu pořádkovou pokutu; podle odůvodnění tohoto rozhodnutí

měl být stěžovatel vyslechnut "ohledně náplně své práce, svých

pracovních povinností a organizace práce".

Odvolací soud projednávající stížnost stěžovatele do

rozhodnutí soudu I. stupně se se závěry napadeného rozhodnutí

ztotožnil a s odkazem na již zmíněné ustanovení trestního řádu

posoudil ji jako nedůvodnou a jako takovou ji také zamítl

v přesvědčení, že skutečnosti, o nichž měl stěžovatel vypovídat

"jsou strohé a jejich okruh je velmi úzce ohraničen".

Naznačené závěry obecných soudů však co do jejich ústavnosti

budí krajní pochybnost.

Trestného činu šíření toxikománie se dopustí ten, kdo svádí

jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho

v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje

nebo šíří (§ 188a odst. 1 tr. z.). Nadto týmž trestem (trestní

vazbou) je ohrožen ten - mimo jiné - kdo poskytl jinému pomoc

k trestnému činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním

překážek radou, utužováním v předsevzetí (§ 10 odst. 1 tr. z.)

a stal se tak účastníkem dokonaného trestného činu, případně kdo

se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které

bezprostředně směřuje k dokončení trestného činu a jehož se

pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže

k dokonání trestného činu nedošlo (§ 8 odst. 1 tr. z.).

Přihlédne-li se ke všem posléze vyjmenovaným skutkovým podstatám

trestně ohroženého jednání (uvažuje-li se jen o nich), je zřejmé,

že jimi je potenciálně ohrožen poměrně široký okruh osob jako

možných trestně odpovědných pachatelů.

Podle vyjádření okresního státního zástupce (č. l. 13)

v trestní věci proti obž. T. K. a spol. byly při provedené domovní

prohlídce zajištěny listinné důkazy jako pracovní smlouvy,

společenské a nakladatelské smlouvy, z nichž podle přesvědčení

Ústavního soudu posléze skutkové okolnosti mohou být dostatečně

objasněny, a to včetně té, v jaké funkci a pracovním zařazení

stěžovatel vlastně v nakladatelství V. v rozhodné době pracoval

(v tomto směru se osobní údaje stěžovatele liší: podle tvrzení

ústavní stížnosti pracoval jako šéfredaktor, podle údajů získaných

v přípravném řízení a posléze i v hlavním líčení, vykonával

stěžovatel v rozhodné době toliko funkci redaktora). I když, jak

podle ustálené praxe obecných soudů, tak i podle nauky, je

v řízení před soudy dokazování výpovědí svědka založeno na obecné

svědecké povinnosti, jejíž splnění lze i postupem v zákoně

upraveným (lhostejno, zda jde o řízení trestní či občanskoprávní)

vynucovat, nelze opomenout, že právo svědka odepřít výpověď (za

podmínek stanovených zákonem) je důsledkem ústavní ochrany proti

sebeobviňování (čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod),

která má hluboký historický základ, a jíž je přirozené v právním

státě dát přednost před účelem toho kterého řízení (§ 1 odst. 1,

2 tr. ř., § 1 o. s. ř.), a to i tehdy, jestliže by v tom kterém

případě mohla vést k důkazní nouzi. Jde o zcela subjektivní

ústavně zaručené právo svědka, který v uvažovaných případech, po

poučení poskytnutém mu orgánem veřejné moci, sám váží a rozhoduje,

zda svého práva odepřít výpověď využije či nikoli, a to téměř

výlučně podle okolností (důvodů), jak sám je cítí a vnímá; v tomto

smyslu nemůže a nesmí být potenciálně ohrožený svědek ve svém

rozhodování omezován či dokonce ke složení svědecké výpovědi

nucen.

V případech odepření svědecké výpovědi pro nebezpečí

trestního stíhání (§ 101 odst. 2 tr. ř., § 126 odst. 1 al. 3 o. s.

ř.) jde o krajně subtilní problematiku, zejména jestliže zákon

(v řízení občanskoprávním) nebo ustálená praxe (v řízení trestním)

svěřují soudům (jiným orgánům veřejné moci) právo o důvodnosti

odepření výpovědi rozhodnout (§ 126 odst. 1 al. 2 za středníkem o.

s. ř.); má-li totiž jít vskutku o rozhodovací proces (orgánů

veřejné moci), musí být k dispozici alespoň v nezbytné míře

dostatečné informace, na nichž by bylo toto rozhodnutí

(o důvodnosti odepření výpovědi) založit, což však na druhé straně

snadno může vést k nebezpečí prolomení práv ústavně daných

zákonem, přičemž na straně svědka je vždy přítomno nebezpečí

zneužití tohoto práva.

Podle přesvědčení Ústavního soudu ústavně chráněné právo

svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho

nebo osob v zákoně vyjmenovaných není (na rozdíl od důvodů

spočívajících v příbuzenském či obdobném vztahu) absolutní;

absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo

vztahovat k výpovědi jako celku (svědkovo právo odepřít výpověď

a contr. oprávnění odepřít vypovídat). Jestliže zákon (§ 101 odst.

2 al. 2 tr. ř., § 126 odst. 3 al. 1 o. s. ř.) vyžaduje, aby na

počátku výslechu byla dána svědkovi možnost, aby spontánně

a souvisle vylíčil, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby

ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu)

pokládá pro sebe (pro zákonem vyjmenované osoby) za nebezpečné;

teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky,

přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout; jakými okolnostmi

odepření odpovědi svědek zdůvodní, záleží přirozeně zcela na něm

samotném, z hlediska soudu půjde však (s ohledem na následné

rozhodnutí) vždy o kvalitu informací, kterých se mu od svědka

dostane. I zde však platí, že svědek (kupř. následnými otázkami

apod.) nesmí být veden, tím méně pak donucován, aby odepření

výpovědi zdůvodnil způsobem, jímž by se sám ve svém ústavně

chráněném zájmu ohrozil. Z povahy věci tak vyplývá, že kritéria

důvodnosti odepření výpovědi jsou výrazně flexibilní

a v rozhodovací praxi se mohou vzájemně významně lišit, takže je

dostatečně vyčerpávajícím způsobem nelze vtěsnat do obecného

pravidla (výkladu); vždy však musí platit, že při úvaze nad

důvodností odepření výpovědi (ve smyslu vyloženém dříve) nelze

výpověď od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by ve

své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by

byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1

Listiny základních práv a svobod) zkrácen nebo jen ohrožen.

Nadto nebezpečí trestního stíhání u svědka jako zákonný znak

(zákonný důvod) pro odepření svědecké výpovědi neznamená, že by

muselo jít jen o nebezpečí plynoucí toliko z okolností daných

projednávanou trestní věcí, příp. ze spojení s právní kvalifikací,

jíž je projednávaný trestný čin ohrožen, ale může se vztahovat

k okolnostem orgánům trestního řízení dosud zcela neznámým.

Základní otázkou proto je, jaké informace je svědek

odpírající složení svědecké výpovědi povinen soudu (jinému orgánu

činnému v trestním řízení) poskytnout a v souvislosti s tím, jaká

jsou procesní oprávnění soudu, má-li za to, že poskytnuté

informace se jeví jako nevěrohodné nebo neúplné.

Právní řády demokratických států upravují posuzovanou otázku

různě; tak kupř. právní úprava platná v SRN sice vyžaduje (§ 56

tr. ř.), aby svědek, který zamýšlí využít práva odepřít výpověď,

podložil své rozhodnutí věrohodným vysvětlením, nicméně za

dostatečné pokládá přísežné ujištění (dtto al. 2), k němuž je

vyzván zpravidla předsedou senátu (případné návrhy stran na takový

postup mohou být bez odůvodnění odmítnuty). Jiný způsob

"přinucení" odpírajícího svědka k výpovědi než přísahou je

nepřípustný, platí však, že samotná přísaha podléhá obvyklým

zásadám volného hodnocení důkazů.

Rakouská jurisprudence v uvažovaném problému vychází ze

skutečnosti, že byť se v poslední době prosazovalo zřetelné napětí

mezi zájmy státu a zájmy (trestním stíháním) ohroženého svědka,

případně též obžalovaného, v intencích judikatury Nejvyššího soudu

(k § 153 rak. tr. ř.) je na místě procesní prostředky k vymezení

svědecké výpovědi zmírnit, nikoli však zcela odstranit.

Lze tedy uzavřít, že ani judikatura, případně nauka jiných

právních řádů, obdobně jako je tomu v totožné oblasti českého

právního řádu (srov. Šámal a spol.: Trestní řád - Komentář),

bližší a zejména jednoznačná kriteria neobsahuje; nezbývá proto

než zákaz sebeobvinění (nebezpečí trestního stíhání) v každé

jednotlivé věci vyložit z jejich individuálních režimů a podmínek,

za nichž k odepření výpovědi (její části) dochází, a to pod

zřetelným důrazem ústavně chráněného jeho zákazu, jemuž při

případné kolizi s jinými zájmy je třeba dát přednost. Jestliže

stěžovatel měl být vyslýchán stran náplně své práce jako

šéfredaktor, jímž jak tvrdí v ústavní stížnosti v rozhodné době

byl, stran svých pracovních povinností, případně stran organizace

práce (obecný soud I. stupně neuvádí, zda práce své či

v nakladatelství vůbec) dostává se téma probandi jeho výpovědi

- alespoň zatím - do až příliš těsné blízkosti posléze

vyjmenovaných skutkových podstat, neboť - z obecného pohledu

- význam a postavení šéfredaktora v redakci (nakladatelství) jsou

pro danou či jinou linii redakce (nakladatelství) nepochybně

významné, ne-li rozhodující, a v důsledku toho jsou spojeny

i s nemalou mírou odpovědnosti (v širším slova smyslu), neboť je

to právě šéfredaktor, kdo práci redakce organizuje a řídí

a vydavateli na základě své profesní odbornosti a rozhodujícím

postavení v redakci dává odborná doporučení či návrhy, pokud ovšem

v důsledku individuálně upravených vztahů mezi ním a vydavatelem

nerozhoduje zcela samostatně.

Za této situace a pod aspektem dříve naznačených úvah jeví se

podle přesvědčení Ústavního soudu nezbytné, aby obecné soudy ve

stěžovatelově věci si opatřily z jiných důkazních pramenů (kupř.

označených ve vyjádření okresního státního zástupce) dostatečně

spolehlivý skutkový podklad o stěžovatelově skutečném pracovním

i jiném postavení v inkriminovaném nakladatelství, vyžádaly si od

něj - za respektování již dříve zmíněných kautel - osvětlení

důvodů, které jej k odepření výpovědi vedou, a teprve pak, ve

smyslu již naznačených zásad, o důvodnosti stěžovatelova odepření

složit úplnou svědeckou výpověď, rozhodly. Ústavní soud ve svých

úvahách nepřehlédl vývody předsedy senátu Krajského soudu

v Ostravě, pobočky v Olomouci, u ústního jednání dne 4. 12. 1997

co do možné variability procesního vývoje v konkrétní věci

a s těmito vývody souhlasí; konstatuje však, že postupem především

obecného soudu I. stupně právě vyložený náhled na posuzovaný

problém nebyl uplatněn.

Z takto rozvedených důvodů proto Ústavní soud shledal

posuzovanou ústavní stížnost jako důvodnou (§ 82 odst. 1 zák. č.

182/1993 Sb.) a v důsledku toho napadená rozhodnutí obecných soudů

zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 4. 12. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru