Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 149/04Usnesení ÚS ze dne 20.10.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.149.04
Datum podání11.03.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 149/04 ze dne 20. 10. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti G. spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. K. advokátem na průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 198/2003, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Stěžovatelce se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem

nepřiznává.

Odůvodnění:

V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 11. 3. 2004, napadá stěžovatelka průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 198/2003, které měly u výše označeného soudu vzniknout poté, co se žalobou podanou dne 27. 6. 2002 u téhož soudu domáhala, aby označený soud uložil žalovaným 1) P. Z. a 2) J. K. (dále jen "žalovaní"), zaplatit stěžovatelce částku 60.901,19 Kč s příslušenstvím.

Okresní soud v Ústí nad Labem na základě této žaloby vydal dne 19. 3. 2003 platební rozkaz, který žalovaní napadli odporem. Podle názoru stěžovatelky se stal okresní soud "zcela nečinným", neboť od data 25. 4. 2003 nebyl "schopen" v předmětné věci nařídit soudní jednání.

Právní zástupce stěžovatelky zaslal dne 19. 11. 2003 předsedkyni Okresního soudu v Ústí nad Labem stížnost na průtahy v zahájeném řízení, která byla dne 25. 2. 2004 pod sp. zn. Spr. 1511/2004 vyřízena přípisem, v němž předsedkyně označeného soudu uvedla, že považuje předmětnou stížnost po jejím prošetření za nedůvodnou již proto, že v příslušném senátu je mnoho nevyřízených věci, které napadly dříve, a nelze měnit pořadí vyřizování těchto věcí.

Předsedkyně okresního soudu rovněž poukázala na obecně vysoké zatížení soudu na civilním úseku, způsobené dřívější personální neobsazeností tohoto soudu a vysokým nápadem věcí.

Stěžovatelka nesouhlasí se způsobem vyřízení své stížnosti a tvrdí, že předmětný spor je svým charakterem běžným civilním sporem, bez známek složitosti, a navíc ona sama si není vědoma toho, že by svým postupem zapříčinila průtahy v předmětné věci.

Za tohoto procesního stavu stěžovatelka tvrdí, že nečinností Okresního soudu v Ústí nad Labem v řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 14 C 198/2003 bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jež v sobě zahrnuje i právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě.

K důvodům, které uvádí předsedkyně okresního soudu, stěžovatelka poznamenává, že s ohledem na judikaturu Ústavního soudu v této otázce (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 55/94 a sp. zn. IV. ÚS 466/97), je tato argumentace irelevantní, neboť je věcí státu, aby případné nedostatky v tomto směru napravil tak, aby jejich tíže nedoléhala na ty subjekty, které od soudů očekávají ochranu svých práv (čl. 90 Ústavy).

Závěrem stěžovatelka požádala o přiznání nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s ústavní stížností.

Ústavní soud požádal ve smyslu ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.") o vyjádření k předmětné ústavní stížnosti a zapůjčení spisu sp. zn. 14 C 198/2003.

Vyjádření účastníka řízení nebylo ve stanovené lhůtě Ústavnímu soudu doručeno.

Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 14 C 198/2003 se zjišťuje, že dne 1. 7. 2002 obdržel Okresní soud v Ústí nad Labem žalobu stěžovatelky s návrhem na vydání platebního rozkazu.

Po písemné urgenci právního zástupce stěžovatelky vydal okresní soud dne 19. 3. 2003 pod sp. zn. 38 Ro 1803/2002 platební rozkaz (na č. l. 11), který napadli žalovaní odporem dne 24. 4. 2003.

Na č. l. 30 spisu je založena stížnost stěžovatelky adresovaná předsedovi Okresního soudu v Ústí nad Labem (doručená tomuto soudu dne 20. 11. 2003) na průtahy soudu při nařizování ústního jednání v předmětné věci, v němž se stěžovatelka dožaduje, "aby předseda soudu učinil takové organizační opatření, aby bylo v této věci nařízeno ústní jednání co nejdříve".

Tato stížnost stěžovatelky byla vyřízena neformálním přípisem soudkyně Mgr. V. K.ze dne 15. 12. 2003 mimo jiné s tím, že "jednání v této věci bude nařízené, jakmile přijde tato věc na řadu, tedy až po vyřízení věcí dříve napadených než Vámi podané".

Na č. l. 35 je založeno usnesení ze dne 17. 3. 2004 č. j. 14 C 198/23003-35, jímž okresní soud žalovaným uložil, aby se písemně vyjádřili k podané žalobě.

Na č. l. 39 je založeno vyjádření žalovaných a dále jsou připojeny jejich plné moci.

Z dalšího spisového materiálu vyplývá, že okresní soud činil v této věci zejména kroky směřující k ověření správné identity žalovaných. Nutnost provádět tyto kroky způsobila zčásti sama stěžovatelka, protože v návrhu na zahájení řízení uvedla chybné příjmení druhé žalované (č. l. 1, 33).

Z listinných dokladů přiložených stěžovatelkou ve fotokopii k ústavní stížnosti vyplývá, že právní zástupce stěžovatelky podal k předsedkyni Okresního soudu v Ústí nad Labem (odeslanou dne 23. 2. 2004) další stížnost na průtahy v řízení, která dne 25. 2. 2004 byla vyřízena předsedkyní označeného okresního soudu v tom smyslu, že soud eviduje v současné době na úseku civilním množství nevyřízených věcí, jejich počet dosahuje ke dni 31. 1. 2004 celkem 5.716. Předsedkyně okresního soudu dále zdůraznila, že přes poměrně značné časové odstupy od nápadu věci do nařízení jednání nelze tyto skutečnosti považovat za průtahy v řízení, neboť je vždy kladen důraz na vyřizování věcí podle posloupnosti jejich nápadu, a to s důrazem na vyřízení věcí starších.

S ohledem na skutečnost, že značný počet dosud nevyřízených věcí není zaviněn současnými soudci, a Mgr. K. důsledně při vyřizování věcí postupuje podle výše uvedeného pravidla, které mimo jiné vyplývá ze zásady rovnosti účastníků, hodnotí předsedkyně okresního soudu stížnost na průtahy jako nedůvodnou, byť je možné přiznat existenci určité časové prodlevy.

Ústavní soud posoudil obsah námitek stěžovatelky v kontextu s obsahem zapůjčeného spisového materiálu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 14 C 198/2003 a listinných příloh stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2004, tj. před novelou provedenou zákonem č. 83/2004 (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.") je možné ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje (§ 75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. je nutné k ústavní stížnosti přiložit kopii rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1).

Jak vyplývá z petitu ústavní stížnosti i z jejího obsahu, stěžovatelka tvrdí, že "jiným zásahem orgánu veřejné moci", v daném případě průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 14 C 198/2003, dochází k porušování jejích základních práv a svobod, přičemž jako důkaz o vyčerpání procesních prostředků k ochraně svého práva stěžovatelka předložila stížnost adresovanou předsedkyni Okresního soudu v Ústí nad Labem na průtahy soudu s nařízením ústního jednání a odpověď na tuto stížnost.

Ústavní soud považuje za nezbytné před projednáním merita věci vždy zkoumat, zda jsou naplněny procesní podmínky ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., neboť zákon č. 182/1993 Sb. přijetí ústavní stížnosti podmínil vyčerpáním všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovatelky poskytuje.

Platný právní řád České republiky umožňuje fyzickým a právnickým osobám obracet se na orgány státní správy soudů se stížnostmi rovněž v případě, že v řízení dochází k průtahům (§ 164 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon č. 6/2002 Sb."). Stěžovatelka využila své možnosti ve smyslu ustanovení § 171 zákona č. 6/2002 Sb. podat stížnost na průtahy v řízení k předsedkyni okresního soudu.

Pokud stěžovatelka nebyla spokojena se způsobem vyřízení své stížnosti na průtahy předsedkyní okresního soudu, měla využít dalšího procesního prostředku, který jí v té době umožňoval zmíněný zákon č. 6/2002 Sb., a sice požádat předsedu krajského soudu, aby přešetřil způsob vyřízení stížnosti vyřizované předsedkyní okresního soudu [§ 174 odst. 1 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb.].

Z obsahu připojeného spisu okresního soudu sp. zn. 14 C 198/2003 se však vyčerpání tohoto právního prostředku nepodává. Navíc je zřejmé, že stěžovatelka, ač po celou dobu řízení v této věci zastoupena advokátem, nevyužila rovněž možnost podat návrh na určení lhůty k provedení konkrétního procesního úkonu (§ 174a zákona č. 6/2002 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2004).

Stěžovatelka požaduje, aby účastníku řízení bylo uloženo nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem.

Rozhodování o nákladech řízení před Ústavním soudem upravuje § 62 zákona č. 182/1993 Sb. V ustanovení § 62 odst. 3 citovaného zákona je zakotvena zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu. Ústavní soud ústavní stížnost odmítá, a žádné důvody ve věci ani v poměrech stěžovatelky, které by mohly odůvodňovat přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce, se ze spisu nepodávají. Z tohoto důvodu Ústavní soud v předmětné ústavní stížnosti podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce neshledal a jejímu návrhu tedy nevyhověl.

Za tohoto stavu věci Ústavní soud po zjištění, že ve věci není nutné postupovat podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a), písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., jako nepřípustnou.

Obiter dictum Ústavní soud poznamenává, že tímto svým rozhodnutím se neodchyluje od stanoviska, vysloveného v nálezech sp. zn. I. ÚS 600/03 a sp. zn. II. ÚS 408/03, týkajících se jiných ústavních stížností téže stěžovatelky. Citované nálezy vycházely z poněkud odchylných skutkových okolností (delší doba průtahů, menší aktivita soudů v řízení) a byly vydány v době před nabytím účinnosti zákona č. 192/2003 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 6/2002 Sb.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2004

JUDr. Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru