Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1489/13 #1Nález ÚS ze dne 27.03.2014K ukládání pořádkové pokuty

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuzamítnuto
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkodůvodnění
soudce/podjatost
soudce/vyloučení
pokuta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 45/72 SbNU 515
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1489.13.1
Datum vyhlášení01.04.2014
Datum podání09.05.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 36a odst.4, § 36a odst.5

99/1963 Sb., § 53, § 157 odst.2, § 15a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Z logiky věci a obecné spravedlnosti vyplývá, že obecný soud nemůže hodnotit dosažení účinku uložené sankce, pořádkové pokuty podle § 53 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve vazbě na chování, jehož se trestaná osoba dopustila ještě před jejím uložením. Takové rozhodnutí obecného soudu postrádá logicky přesvědčivé odůvodnění, čímž porušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a zároveň princip zákazu libovůle při výkonu veřejné moci (čl. 2 odst. 2 Listiny). Potřeba kasačního zásahu Ústavního soudu však nastává teprve tehdy, vede-li takový vadný postup odvolacího soudu ke změně jinak nezávadného rozhodnutí soudu nalézacího.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele A. Ž. rozhodl III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 27. března 2014 tak, že jeho ústavní stížnost co do části směřující proti výroku III usnesení Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 38/2013-139 ze dne 22. února 2013 zamítl a co do části směřující proti výroku II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 22 C 207/2007-129 ze dne 17. prosince 2012 odmítnul pro zjevnou neopodstatněnost.

Narativní část

Usnesením obvodního soudu bylo rozhodnuto o námitce podjatosti, podané stěžovatelem dne 24. dubna 2012, tak, že tato nebyla shledána důvodnou a zároveň byla stěžovateli uložena pořádková pokuta za bezdůvodné opakování hrubě urážlivých výroků na adresu soudních úředníků obsažených v předmětné námitce podjatosti. Městský soud odvolání stěžovatele proti uložené pořádkové pokutě zamítl a závěry nalézacího soudu potvrdil. Rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal zejména to, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je částečně shodné s odůvodněním jiného rozhodnutí vydaným týmž soudem, z čehož dovozuje, že pokutu mu v rozporu se zákonem uložil asistent soudce a nikoli předseda senátu. Stěžovatel dále zpochybnil závěr odvolacího soudu o přiměřenosti uložené pořádkové pokuty, který byl učiněn s ohledem na neefektivnost pořádkové pokuty uložené mu dne 20. srpna 2012 v jiném řízení u téhož soudu. Toto odůvodnění podle názoru stěžovatele neobstojí, neboť městský soud posuzoval pořádkovou pokutu uloženou za výroky učiněné v podání ze dne 24. dubna 2012, a tudíž jeho argumentace, poukazující na neefektivnost jiné pořádkové pokuty uložené stěžovateli 20. srpna 2012, postrádá logiku.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, poukazující na nelogičnost odůvodnění rozhodnutí městského soudu při posouzení přiměřenosti pořádkové pokuty, a dospěl k závěru, že má racionální základ. Z logiky věci a obecné spravedlnosti vyplývá, že obecný soud nemůže hodnotit dosažení účinku uložené sankce, tj. pořádkové pokuty podle § 53 odst. 1 o. s. ř., ve vazbě na chování, jehož se trestaná osoba dopustila ještě před jejím uložením. Takové rozhodnutí obecného soudu postrádá logicky přesvědčivé odůvodnění, čímž porušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a zároveň princip zákazu libovůle při výkonu veřejné moci (čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní soud však v projednávaném případě, ačkoli v řízení před odvolacím soudem došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, neshledal potřebu přikročit ke kasačnímu zásahu a ústavní stížnost co do této části zamítl, neboť vadou odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo ke změně jinak nezávadného rozhodnutí nalézacího soudu.

V části směřující proti rozhodnutí obvodního soudu byla stížnost Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť námitky stěžovatele postrádaly ústavněprávní relevanci. K námitce stěžovatele o částečné shodnosti rozhodnutí obvodního soudu s jiným rozhodnutím téhož soudu Ústavní soud uvedl, že takový postup lze akceptovat (není v rozporu s právem na spravedlivý proces), pokud neohrožuje srozumitelnost, přesvědčivost a věcnou správnost odůvodnění rozhodnutí. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku, že pokutu stěžovateli fakticky uložil asistent soudce a nikoliv předseda senátu, neboť neshledal žádný důvod nasvědčující tomu, že by rozhodnutí neodpovídalo vůli předsedy senátu, přičemž je zcela nerozhodné, zda byl text tohoto rozhodnutí sepsán přímo předsedou senátu, nebo někým jiným. Je třeba odlišovat "koncipování" textu právního aktu (např. textu zákona nebo vyhlášky legislativcem, rozsudku či správního aktu úředníkem) a uplatnění zákonem či ústavou svěřené pravomoci takový právní akt vydat s účinky, které s tím právo spojuje.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 1489/13 ze dne 27. 3. 2014

N 45/72 SbNU 515

K ukládání pořádkové pokuty

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 27. března 2014 sp. zn. III. ÚS 1489/13 ve věci ústavní stížnosti A. Ž., zastoupeného Mgr. Petrou Hruškovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Hybernská 24, proti výroku III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2013 č. j. 20 Co 38/2013-139 a výroku II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. prosince 2012 č. j. 22 C 207/2007-129, jimiž byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč za bezdůvodné opakování hrubě urážlivých výroků na adresu některých soudních úředníků, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení.

Výrok

I. Ústavní stížnost se v části, ve které směřuje proti výroku III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2013 č. j. 20 Co 38/2013-139, zamítá.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 9. května 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv vyplývajících z čl. 4, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal pro posouzení opodstatněnosti podané ústavní stížnosti, vyplývá, že stěžovatel podal v rámci řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 22 C 207/2007 dne 24. dubna 2012 písemné vyjádření (viz č. l. 115 soudního spisu), v němž namítal podjatost všech "úředníků - tzv. asistentů soudců", přičemž některé z nich jmenovitě v demonstrativním výčtu uvedl a označil je mimo jiné jako "prokazatelné lháře" a "státem zkorumpované úředníky". Obvodní soud neshledal napadeným usnesením námitku podjatosti odůvodněnou (výrok I) a uložil stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč (výrok II) za bezdůvodné opakování hrubě urážlivých výroků na adresu některých soudních úředníků. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl, přičemž ve výroku III svého rozhodnutí potvrdil závěry obvodního soudu v otázce uložené pořádkové pokuty jako správné. Přitom mimo jiné zdůraznil, že stanovená výše pokuty je přiměřená s ohledem na to, že za podobný delikt byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. srpna 2012 č. j. 22 C 220/2011-53, která tak nesplnila předvídaný účinek spočívající v odrazení stěžovatele od dalších urážek zaměstnanců soudu.

II. Argumentace stěžovatele a vyjádření ostatních účastníků řízení

3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je v některých odstavcích částečně shodné s jiným usnesením téhož soudu, a očividně jej tedy psal asistent soudce JUDr. Trojánek, a nikoliv podepsaný soudce. V důsledku této skutečnosti stěžovatel namítá, že odůvodnění takového rozhodnutí postrádá přesvědčivost ve smyslu § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel rovněž upozorňuje na skutečnost, že dle ustanovení § 53 o. s. ř. může pořádkovou pokutu uložit pouze předseda senátu, a nikoliv asistent soudce. V tomto ohledu stěžovatel odkazuje na argumentaci v jiné ústavní stížnosti, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. srpna 2012 č. j. 22 C 220/2011-53, které vydal zmíněný asistent soudce a kterým byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč. Dále stěžovatel namítá, že předmětné výroky, za které mu byla uložena pořádková pokuta, jsou pravdivé, což dokládá obsáhlým popisem předchozího průběhu řízení. Na závěr ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o přiměřenosti uložené pořádkové pokuty. Ta má podle obecných soudů plnit preventivní charakter, a předejít tak budoucímu opakování nežádoucího chování ze strany účastníků řízení. Stěžovatel v tomto ohledu namítá, že pokuta byla shledána přiměřenou s ohledem na neefektivnost pořádkové pokuty uložené dne 20. srpna 2012 v jiném řízení u téhož soudu. Nicméně časová kontinuita dle stěžovatele vylučuje úvahy městského soudu o přiměřenosti uložené pokuty, neboť městský soud posuzoval pořádkovou pokutu uloženou za výroky učiněné v podání ze dne 24. dubna 2012, a tudíž jeho argumentace, poukazující na neefektivnost jiné pořádkové pokuty uložené 20. srpna 2012, postrádá logiku. To potvrzuje i skutečnost, že stěžovatel se od uložení první pořádkové pokuty žádných dalších urážlivých výroků vůči soudu nedopustil. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů v záhlaví uvedených výrocích.

4. Na výzvu Ústavního soudu se k podané stížnosti vyjádřil městský soud, který uvedl, že argumentaci stěžovatele neshledal významnou, neboť jde o spekulativní domněnky a směšování pořádkových pokut z různých řízení. Z důvodu absence ústavněprávního rozměru stěžovatelovy argumentace navrhl městský soud odmítnutí, příp. zamítnutí ústavní stížnosti. Stěžovatel pak svého práva repliky nevyužil.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

6. Po posouzení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná v části, ve které směřuje proti výroku III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2013 č. j. 20 Co 38/2013-139, neboť Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že výrok a jeho odůvodnění (které může být různě argumentačně založeno) jsou vzájemně provázané části soudního rozhodnutí, teprve ze kterých lze dojít k závěru o správnosti či férovosti soudního řízení. Proto vady v odůvodnění jinak bezvadného výroku nemohou zůstat stranou pozornosti hodnocení rozhodnutí jako celku.

7. Z uvedených skutečností a ze spisového materiálu je zřejmé, že námitka stěžovatele poukazující na zásadní nedostatek odůvodnění městského soudu při posouzení přiměřenosti pořádkové pokuty má racionální základ a v této části by nemohl výrok v bodě III obstát, to ovšem za podmínky, že by byl založen výlučně na námitkách stěžovatele. Dle spisového materiálu zjištěný skutkový stav v této části odpovídá tvrzení stěžovatele. Citované stěžovatelovy výroky (např. v podáních na č. l. 115, 121, 123 směřujících jak k obvodnímu soudu, tak Nejvyššímu soudu) jsou z podání, která předcházela uložení první pořádkové pokuty usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. srpna 2012 č. j. 22 C 220/2011-53, které bylo předmětem ústavní stížnosti stěžovatele v řízení vedeném před Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 136/13 (obsah odmítavého usnesení je stěžovateli znám). Odůvodnění v usnesení Městského soudu je v této části založeno na tvrzení, že uložení pořádkové pokuty 5 000 Kč usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 8. 2012 č. j. 22 C 220/2011-53 "nemělo předvídaný účinek" a nezabránilo spáchání stejného deliktu ze dne 24. 4. 2012. Rozhodnutí odvolacího soudu zde postrádá logicky přesvědčivé odůvodnění, což v této souvislosti představuje libovůli, která je v právním státě nepřípustná. Ze spisového materiálu přitom nijak zjevně nevyplývá, že by stěžovatel pokračoval ve vulgárním a hrubě urážlivém tónu i po 20. 8. 2012 (srov. podání stěžovatele ze dne 26. 4. 2013 na č. l. 169), kdy mu byla uložena první ze zmíněných pořádkových pokut. Z napadeného usnesení není rovněž patrno, zda odvolací soud přihlížel k dalším, následným stěžovatelovým podáním, jako např. úkon nazvaný "Odvolání proti zmatečnému usnesení ze dne 17. 12. 2012". V každém případě takové rozhodnutí nesplňuje požadavky čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení se zákazem libovůle při vrchnostenském vystupování veřejné moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny. Z logiky věci a obecné spravedlnosti vyplývá, že obecný soud nemůže hodnotit dosažení účinku uložené sankce, tj. pořádkové pokuty podle § 53 odst. 1 o. s. ř., ve vazbě na chování, jehož se trestaná osoba dopustila ještě před jejím uložením. Třeba však poznamenat, že ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít teprve tehdy, kdyby takový vadný postup vedl ke změně jinak nezávadného rozhodnutí nalézacího soudu, které bylo předmětem odvolacího řízení.

8. Nicméně, jak bylo již shora naznačeno, stěžovatelovy vývody směřují pouze vůči určité pasáži odůvodnění odvolacíhosoudu. Odvolací soud jen pořádkovou pokutu potvrdil, což značí, že nezměnil hodnocení urážlivého jednání stěžovatele a důvod pro její uložení, kterým byly podle obvodního soudu bezdůvodně opakované hrubě urážlivé výroky na adresu některých soudních úředníků. Tato napadená část rozhodnutí byla jen nadbytečným a excesivním pokusem podložit potvrzovaný závěr obvodního soudu, a nemohla proto zpochybnit uložení pořádkové pokuty obvodním soudem. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že k zásahu do práva na spravedlivý proces v řízení před odvolacím soudem došlo, avšak bez vlivu na vlastní výsledek řízení, kterým bylo hodnocení uložení pořádkové pokuty nalézacím soudem jak co do výše, tak i základu.

9. Ústavnísoud v této souvislosti dále poznamenává, že s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci již nebylo třeba zaujmout stanovisko k tomu, zda výraz "postup řízení" v § 53 o. s. ř. má být vykládán striktně pro jediné řízení vedené pod jednou spisovou značkou v jedné věci před jedním zákonným soudcem, nebo zda je pořádkovou pokutu možné aplikovat jako obecný prostředek ochrany soudní moci v podobě aplikace asperační či adiční zásady (s ohledem na možnost opakovaného ukládání, jde o ochranu úcty k soudu, takže soudce rozhoduje ve věci řádného výkonu soudnictví, ne ve vlastní věci) ve vztahu k jednomu delikventovi ve více souběžně nebo po sobě vedených řízeních. Není však pochyb o tom, že zastaralá úprava dobře nerozlišuje mezi prostředky vynucování procesních povinností účastníků řízení z hlediska "postupu řízení" v konkrétní věci a obecné sankční prostředky k zajištění důstojnosti jednání a zejména ochrany výkonu soudnictví tam, kde útok nedosahuje intenzity z pohledu trestního zákoníku (např. § 336), nebo se vymyká hypotézám zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, (§ 49). Je proto rozdíl mezi hodnocením okolností např. "nedostavení se bez vážného důvodu" a mezi útoky na soud a soudní osoby snižující jejich vážnost nebo je urážející.

10. Ve zbývající části pak Ústavnísoud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Námitka stěžovatele o částečné shodnosti rozhodnutí obvodního soudu s jiným rozhodnutím téhož soudu postrádá ústavněprávní relevanci. Ze shody částí usnesení v různých řízeních nelze v žádném případě dovozovat u vrchnostenského jednání státu něco na způsob "faktického autorství", které navíc nehraje samo o sobě žádnou roli v ochraně základních práv a svobod účastníků řízení. Shodnost odstavců a vět v různých rozhodnutích lze akceptovat, pokud takový postup neohrožuje srozumitelnost, přesvědčivost a věcnou správnost odůvodnění rozhodnutí (např. rozhodnutí řešící tzv. sériová podání). Tento požadavek je bezpochyby naplněn, pokud jsou rozhodnutí shodná v částech popisujících např. smysl vybraných zákonných ustanovení či institutů, jakož i v části rekapitulující např. majetkové poměry účastníka řízení. Bylo by naopak absurdním požadavkem, aby každá část odůvodnění rozhodnutí byla za všech okolností jedinečná, týká-li se konkrétních okolností případu. Převzetí částí textu odůvodnění soudního rozhodnutí tak samo o sobě nepředstavuje neoprávněný zásah do práva na spravedlivý proces. Z toho důvodu ztrácí relevanci i námitka, že pokutu stěžovateli fakticky uložil asistent soudce, a nikoliv předseda senátu. Ústavní soud neshledal žádný důvod domnívat se, že rozhodnutí ve své písemné podobě neodpovídalo vůli příslušného předsedy senátu (č. l. 131 soudního spisu s jeho vlastnoručním podpisem), přičemž je zcela nerozhodné, zda byl text tohoto rozhodnutí koncipován přímo "rukou" předsedy senátu, nebo někým jiným. Je třeba odlišovat "koncipování" textu právního aktu (např. textu zákona nebo vyhlášky legislativcem, rozsudku či správního aktu úředníkem) a uplatnění zákonem či Ústavou svěřené pravomoci takový právní akt vydat s účinky, které s tím právo spojuje.

11. S ohledem na výše uvedené již Ústavnísoud nepřistoupil k přezkumu nenaplnění podmínky hrubé urážlivosti stěžovatelových výroků, za něž mu byla soudy vyměřena předmětná pořádková pokuta, neboť takto směřované námitky v projednávané věci neobstojí s ohledem na to, že zde nebyl zjištěn exces. Zde je možno odkázat na závěry Evropského soudu pro lidská práva a na ně reagující nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/06 ze dne 8. 7. 2008 (N 126/50 SbNU 97) k excesivní výši pořádkové pokuty a potřebě určité profesionální tolerance vůči tomu, kdo urážlivým způsobem jedná. Nelze pominout, že obvodní soud právě na tomto požadavku tolerance své rozhodnutí rovněž založil. Úkolem Ústavního soudu konečně ani takové přehodnocování hodnocení obsažených v rozhodnutí obecných soudů není. Jeho posláním coby soudního orgánu ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy je dbát na dodržení ústavních kautel soudního řízení, ve kterém takové hodnocení probíhá. V projednávané věci, jak bylo shora uvedeno, nebyl shledán důvod pro kasační zásah. Proto Ústavní soud stížnosti stěžovatele nevyhověl a mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve smyslu ustanovení § 82 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji v části směřující proti výroku III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2013 č. j. 20 Co 38/2013-139 jako nedůvodnou zamítl. Ve zbývající části ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru