Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1481/08 #1Nález ÚS ze dne 11.12.2008K porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nepřezkoumatelného, nedostatečného a vnitřně rozporného rozhodnutí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Brno, MČ Brno-Bystrc
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkodůvodnění
styk rodičů s nezletilými dětmi
Odvolání
Výživné
nepřezkoumatelnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 220/51 SbNU 725
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.1481.08.1
Datum podání16.06.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85, § 96, § 26

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 220, § 132


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je povinnost soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí (§ 157 odst. 2 občanského soudního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky J. S. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 11. prosince 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2008 sp. zn. 37 Co 168/2007.

Narativní část

Rozsudkem ze dne 24. ledna 2007 rozhodl Městský soud v Brně o návrhu stěžovatelky, matky dvou nezletilých dětí, na vydání rozhodnutí o výkonu rodičovské zodpovědnosti tak, že obě děti svěřil do její výchovy pro dobu před i po rozvodu. Současně pro dobu před i po rozvodu upravil styk otce s oběma dětmi, uložil mu povinnost platit na obě děti měsíčně výživné a rozhodl o jeho povinnosti zaplatit dlužné výživné od 28. ledna 2003, tedy od zrušení společné domácnosti. Proti uvedenému rozhodnutí podal otec dětí odvolání. Stěžovatelka tak učinila jen proti jednomu výroku rozhodnutí. V dané věci Krajský soud v Brně změnil napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně o výchově nezletilých dětí tak, že rozhodl opačně než tento soud a svěřil obě děti do výchovy otci. Podle názoru odvolacího soudu dokazování soudu prvního stupně skýtalo dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci a napadený rozsudek tohoto soudu tedy nelze považovat „za podstatně nesprávný“. Jeho změna ze strany odvolacího soudu tedy nastala za situace, „kdy by nepochybně bylo možno odůvodnit i opačné rozhodnutí“. Jako důvod změny rozhodnutí odvolací soud uvedl, že ačkoliv nepochybuje o výchovné způsobilosti matky, „obě děti jsou mužského pohlaví, a jakkoliv není nikde řečeno, že by fyzické aktivity měly mít přednost, u těchto dětí lze přece předpokládat jejich určitou preferenci a zde je matka hendikepována s ohledem na zdravotní stav“.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v obecné rovině poukázal na povinnost soudů odůvodnit své rozsudky podle § 157 odst. 2 občanského soudního řádu. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy. Odvolací soud změnil rozhodnutí o výchově, ačkoliv sám uvedl, že by bylo možné odůvodnit i rozhodnutí opačné, tedy že se děti svěřují do výchovy stěžovatelky. Jediným důvodem změny výchovného prostředí přitom bylo, že obě děti jsou mužského pohlaví a lze tedy u nich předpokládat určitou preferenci fyzické aktivity. Ze samotného rozhodnutí přitom není zřejmé, z čeho lze takovou preferenci u dětí v dané věci očekávat. Důvody pro takový závěr odvolací soud ve vztahu ke konkrétním dětem rovněž neuvedl, přičemž z rozhodnutí není jasné, co odvolací soud myslel „fyzickou aktivitou“. Ústavní soud shledal odůvodnění napadeného rozhodnutí nepřezkoumatelným, nedostatečným a vnitřně rozporným, v důsledku čehož dospěl k závěru, že jím došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Mucha. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 1481/08 ze dne 11. 12. 2008

N 220/51 SbNU 725

K porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nepřezkoumatelného, nedostatečného a vnitřně rozporného rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 11. prosince 2008 sp. zn. III. ÚS 1481/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2008 sp. zn. 37 Co 168/2007, jímž bylo v odvolacím řízení rozhodnuto o svěření nezletilých dětí stěžovatelky do výchovy otce (2. vedlejšího účastníka řízení), vydaný v řízení za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a 1. statutárního města Brna, městské části Brno-Bystrc, se sídlem v Brně, nám. 28. dubna 60, a 2. M. S. jako vedlejších účastníků řízení.

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. 37 Co 168/2007 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem, napadá stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. 37 Co 168/2007. Dle stěžovatelky byly tímto rozhodnutím porušeny čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 2, čl. 27 a čl. 29 odst. 1 písm. c) Úmluvy o právech dítěte (vyhlášena pod č. 104/1991 Sb.).

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 83 Nc 183/2003, ze kterého zjistil tyto základní skutečnosti.

Stěžovatelka - matka nezletilých dětí T. a M. - podala dne 19. 12. 2003 k Městskému soudu v Brně návrh na rozhodnutí o výkonu rodičovské zodpovědnosti (o výchově a výživě). V řízení bylo nesporné, že rodiče dětí vedli společnou domácnost do 28. 10. 2003, kdy se stěžovatelka s dětmi odstěhovala. U téhož soudu byl podán návrh na rozvod manželství; řízení (nyní) probíhá.

Městský soud v Brně vydal dne 24. 1. 2007 rozsudek pod sp. zn. 83 Nc 183/2003, kterým rozhodl tak, že obě děti svěřil do výchovy stěžovatelky pro dobu před i po rozvodu; současně pro dobu před i po rozvodu upravil styk otce s oběma dětmi. Soud dále otci uložil povinnost platit na obě děti měsíčně výživné a současně rozhodl o povinnosti otce zaplatit dlužné výživné od 28. 10. 2003.

Proti rozsudku podal odvolání otec dětí; stěžovatelka podala odvolání pouze proti výroku VIII rozsudku o úpravě styku dětí s otcem.

Krajský soud v Brně vydal dne 3. 4. 2008 rozsudek pod sp. zn. 37 Co 168/2007, kterým změnil dle § 220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu prvostupňové rozhodnutí tak, že obě děti svěřil na dobu před i po rozvodu do výchovy otce a stěžovatelce uložil povinnost platit výživné na obě děti ode dne vydání rozhodnutí druhostupňového soudu (3. 4. 2008). Současně upravil styk stěžovatelky s dětmi na dobu před i po rozvodu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka odvolacímu soudu vytkla, že ve výroku II sice zavázal stěžovatelku platit výživné od 3. 4. 2008, avšak nevyměřil již dlužné výživné otci za dobu od zrušení společné domácnosti dne 28. 10. 2003. Opomněl, že stěžovatelka poskytovala oběma dětem fakticky výchovu a výživu čtyři a půl roku; otec byl tímto postupem (opomenutím) odvolacího soudu dlužné vyživovací povinnosti zcela zbaven.

Dále stěžovatelka napadla výrok I rozhodnutí odvolacího soudu a jeho odůvodnění s tím, že postup soudu při měnícím výroku o výchovném prostředí je logicky rozporný a nepřezkoumatelný. Odvolací soud uvedl, že prvostupňový soud provedl dokazování dostatečně (dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci) a učinil správná skutková zjištění, avšak následně aplikoval § 220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, aniž by uvedl, o jaké důkazy bylo dokazování doplněno, jaké dokazování bylo zopakováno, a chybí i hodnocení důkazů. Odvolací soud navíc uvedl, že "rozhodně nelze napadený rozsudek považovat za podstatně nesprávný, a to, že byl odvolacím soudem změněn, se stalo za situace, kdyby nepochybně bylo možno odůvodnit i opačné rozhodnutí". Stěžovatelka má za to, že pokud je odvolací soud přesvědčen o věcné správnosti prvostupňového rozhodnutí, nelze aplikovat § 220 odst. 1 písm. b), nýbrž § 219 občanského soudního řádu.

V této souvislosti stěžovatelka napadla závěr odvolacího soudu o výchově dětí i pro rozpornost s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Poukázala na názory kolizního opatrovníka v průběhu řízení a na části znaleckého posudku Mgr. F. a části výpovědi znalkyně při soudním jednání dne 10. 4. 2006. Má za to, že soud nerespektoval zásadu zájmu dítěte a pominul postoje a chování otce. Stěžovatelka tvrdí, že otec manipuluje starším synem (poukázala v této souvislosti i na znalecký posudek); ohledně jeho chování dále odkázala na četná podání či napadání různých institucí (lékař, znalec, kolizní opatrovník, ministerstva) v souvislosti s řízením. Považuje svěření dětí do výchovy otce za porušení jejího práva na výchovu dětí. Je názoru, že přechod do prostředí otce není v zájmu dětí, když byla navíc prokázána její řádná výchova dětí. Dle stěžovatelky odvolací soud nepřihlédl k zákonným kritériím zájmu dítěte, jakými jsou citová orientace a zázemí dítěte, stabilita budoucího výchovného prostředí, schopnost rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, citové vazby na prarodiče, výchova citová, rozumová a mravní, a hmotné zabezpečení ze strany rodiče a jeho odpovědnost (otec byl od 5. 11. 2003 do 30. 6. 2005 nezaměstnaný, výživné platil v symbolických částkách). Za nepřezkoumatelné a svévolné stěžovatelka považuje odůvodnění soudu o svěření dětí do výchovy otce tím, že obě děti jsou "mužského pohlaví, lze u nich předpokládat určitou preferenci fyzických aktivit a matka je zde hendikepována s ohledem na zdravotní stav". Stěžovatelka uvedla, že tento stěžejní důvod odvolacího soudu není zákonným kritériem a nebyl ani v řízení prokázán. Otec dětí byl od října 2006 do srpna 2007 v pracovní neschopnosti a při soudním jednání dne 1. 4. 2008 odmítl sdělit důvod; odvolací soud přitom nezkoumal důvod této dlouhodobé pracovní neschopnosti a zda vůbec zdravotní stav otce umožňuje fyzické aktivity. Namítla, že výchova nesestává pouze z fyzických aktivit, ale také z rozvoje složky citové, rozumové a mravní; děti žijí přes čtyři roky v rozšířené rodině o rodiče stěžovatelky a dědeček s dětmi sportuje. Děti navíc navštěvují kroužky (keramika, výtvarná výchova, fotbal), zatímco dle vyjádření staršího syna probíhá podstatná část styku otce s dětmi u počítače, a nikoliv pravidelnými fyzickými aktivitami.

Stěžovatelka dále namítla, že odvolací soud opomenul důkazy, které navrhla v podání doručeném dne 5. 3. 2007 (psychiatrické vyšetření otce, posudek na jeho manipulativní schopnosti a jejich vliv na dítě). Odůvodnění soudu, že "nechce zatěžovat nezletilé dalšími znaleckými posudky či dokonce výslechem u soudu", příp. že se jedná o důsledek rozvodové situace, považuje za nedostatečné, nepřiléhavé a nepřezkoumatelné. Rovněž má za to, že odvolací soud nedostatečně zjistil skutkový stav pro své rozhodnutí, neboť nelze vyloučit podstatné změny vztahu dětí k otci od znaleckého posudku starého tři roky.

II.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, který uvedl, že bylo přihlédnuto ke všem podstatným okolnostem, které v řízení vyšly najevo; ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Stěžovatelka při jednání u odvolacího soudu nevyjádřila, na rozdíl od ústavní stížnosti, pochybnosti o výchovné způsobilosti otce dětí. Odvolací soud měl snahu přivést rodiče ke smírnému řešení; za nejlepší považoval střídavou péči, avšak tu neumožňuje zcela negativní vzájemný vtah rodičů. Odvolacím soudem zvolená úprava se fakticky blíží střídavé péči a zajišťuje dostatečný podíl matky na výchově dětí.

Krajský soud v Brně souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Dále se k ústavní stížnosti vyjádřil 1. vedlejší účastník - statutární město Brno, městská část Brno-Bystrc (opatrovník nezletilých dětí v řízení před obecnými soudy). Uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo v protikladu ke stanovisku opatrovníka zastávanému v průběhu řízení. Navrhoval svěření obou dětí do péče matky (stěžovatelky), a to z důvodů zajištění celodenní péče (matkou i prarodiči) a ekonomického zabezpečení. Současně vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

K ústavní stížnosti se vyjádřil i 2. vedlejší účastník M. S. (otec dětí) v podání ze dne 7. 10. 2008. Uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je v zájmu nezletilých dětí; odvolací soud neopomněl žádný důkaz; ústavní stížnost je pouze polemikou s tímto rozhodnutím. Ve svém vyjádření dále brojil proti postupu prvostupňového soudu (nesprávná protokolace, procesní vady, nesprávně a neadekvátně stanovené výživné a dluh na výživném - chybnost tvrzení, že otec byl zbaven vyživovací povinnosti). Dále argumentoval proti závěru, že stěžovatelka je schopna se o děti starat s drobnou pomocí třetí osoby (fyzická a výchovná péče nelze oddělit); tvrdí, že o děti se zcela starali stěžovatelčini rodiče a rovněž finančně stěžovatelce museli pomáhat. Stěžovatelka je hendikepovaná; poškození centrální nervové soustavy se u ní projevuje fyzicky (omezení hybnosti) i psychicky (agrese). Uvedl, že stěžovatelka mu znemožňovala styk s dětmi, nebyla ochotna se domluvit na jakékoliv výchově. Nesouhlasil s tím, že by odvolací rozhodnutí představovalo zbavení stěžovatelky práva na výchovu dětí (styk je upraven). Nesouhlasil rovněž s tím, že by opatrovník v průběhu celého řízení navrhoval svěření dětí do péče stěžovatelky; na jednání před odvolacím soudem se ani (bez omluvy) nedostavil. Ohledně svého zdravotního stavu uvedl, že tento není povinen, jakožto citlivé údaje, sdělovat (ani) soudci. Závěrem vedlejší účastník navrhl ústavní stížnost zamítnout pro nedůvodnost.

Ve svém podání ze dne 14. 10. 2008 reagoval na vyjádření 1. vedlejšího účastníka - opatrovníka - tak, že tvrdil vykonstruování důkazů a zkreslování údajů ze strany opatrovníka; celkově zpochybňoval jeho profesionalitu i postup.

V podáních ze dne 17. 10. 2008 a 20. 10. 2008 (doručených dne 20. 10. 2008 a 21. 10. 2008) 2. vedlejší účastník vznesl námitku podjatosti III. senátu Ústavního soudu. Námitka byla předložena IV. senátu Ústavního soudu, který usnesením ze dne 24. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 1481/08 rozhodl tak, že soudci III. senátu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci.

V podání ze dne 20. 10. 2008 2. vedlejší účastník vyslovil nesouhlas s upuštěním od ústního jednání. Současně doplnil své vyjádření k ústavní stížnosti tak, že stěžovatelka vyjadřuje toliko nesouhlas s interpretací důkazů Krajským soudem v Brně (nabízí interpretaci vlastní) a subjektivně negativně napadá vedlejšího účastníka (otce dětí).

Ve svém podání ze dne 6. 11. 2008 2. vedlejší účastník vyslovil pochybnost o vhodnosti frekvence a důvodů psychologických vyšetření obou dětí, které iniciuje stěžovatelka.

Stěžovatelka podala dne 23. 10. 2008 repliku, ve které se vyjádřila ke střídavé výchově dětí, a rovněž uvedla, že došlo k realizaci odvolacího rozsudku stran výchovného prostředí dětí a styku s dětmi. K této replice stěžovatelky se vyjádřil 2. vedlejší účastník svým podáním ze dne 8. 12. 2008; obsah tohoto podání, jež nic nemění na dále vyložených nosných důvodech tohoto nálezu, vzal Ústavní soud na vědomí.

Stěžovatelka vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.

III.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Je však oprávněn do ní zasáhnout, byly-li porušeny základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že "nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky), a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 občanského soudního řádu), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 občanského soudního řádu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky." [viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) a ustálená judikatura z tohoto nálezu vyplývající - viz např. nález sp. zn. I. ÚS 336/2000 ze dne 22. 5. 2002 (N 61/26 SbNU 143), nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593), nález sp. zn. I. ÚS 244/08 ze dne 19. 6. 2008 (N 114/49 SbNU 627) a nález sp. zn. I. ÚS 704/06 ze dne 29. 8. 2007 (N 134/46 SbNU 259)].

Ústavní soud přezkoumal z ústavněprávního hlediska napadené rozhodnutí odvolacího soudu a dospěl k závěru, že odvolací soud své povinnosti řádného a transparentního odůvodnění rozhodnutí nedostál.

Odvolací soud změnil prvostupňové rozhodnutí o výchově (a na to navazující výroky o výživě) nezletilých dětí tak, že rozhodl opačně než prvostupňový soud a svěřil obě děti do výchovy otci (vedlejšímu účastníku). Uvedl, že dokazování prvostupňového soudu skýtá dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Dále "předeslal, že rozhodně nelze napadený rozsudek považovat za podstatně nesprávný, a to, že byl odvolacím soudem změněn, se stalo za situace, kdy by nepochybně bylo možno odůvodnit i opačné rozhodnutí". Následně uvedl, že (dle znaleckého posudku) hodnotí výchovnou způsobilost obou rodičů jako v podstatě stejnou. Své rozhodnutí o svěření dětí do výchovy otci odůvodnil tím, že "nepochybuje o výchovné způsobilosti matky (stěžovatelky), nicméně nemohl přehlédnout, že obě děti jsou mužského pohlaví, a jakkoliv není nikde řečeno, že by fyzické aktivity měly mít přednost, u těchto dětí lze přece předpokládat jejich určitou preferenci a zde je matka hendikepována s ohledem na zdravotní stav".

Takové odůvodnění shledal Ústavní soud nepřezkoumatelným, nedostatečným a vnitřně rozporným.

Odvolacísoud změnil rozhodnutí o výchově, ačkoliv sám uvedl (výslovně připustil), že by bylo možno odůvodnit i rozhodnutí opačné, tedy v podstatě, že rovněž odvolací soud by mohl odůvodnit rozhodnutí, že děti se svěřují do výchovy stěžovatelky. Dle svého tvrzení by tedy byl odvolací soud schopen dovodit a odůvodnit stejné právní závěry stran výchov jako soud prvostupňový. Tím krajský soud naznačil, že bylo možno prvostupňové rozhodnutí potvrdit.

K tomu je třeba uvést, že z rozhodnutí odvolacíhosoudu jasně vyplývá, že jediným důvodem změny výchovného prostředí (tj. důvodem opačného rozhodnutí) bylo, že obě děti jsou mužského pohlaví, a lze tedy u nich předpokládat určitou preferenci fyzické aktivity. I když Ústavní soud odhlédne od skutečnosti, že odvolací soud sám současně zpochybnil důležitost kritéria fyzických aktivit pro rozhodování o výchově dětí, je třeba uvést následující. Z rozhodnutí není zřejmé, z čeho odvolací soud vycházel ve svém názoru (úvaze), že u dětí mužského pohlaví lze předpokládat preferenci fyzické aktivity. Tím méně je pak z rozhodnutí patrno, z čeho dovodil, že tento závěr platí také u dětí stěžovatelky (matky) a vedlejšího účastníka (otce). Důvod opačného rozhodnutí o výchovném prostředí tak odvolací soud opřel toliko o jakousi obecnou domněnku či premisu. Rovněž ve vztahu ke konkrétním dětem - T. a M. - (i ve vztahu k oběma rodičům) neuvedl, z čeho by bylo možno na tyto závěry usuzovat. Z rozhodnutí není taktéž jasné, co odvolací soud "fyzickou aktivitou" měl na mysli, zda např. manuální činnosti obecně či pouze sporty nebo výlety či jiné činnosti. Z tohoto pohledu pak vyplývá, že nelze činit tak obecné závěry ani ve vztahu k hendikepu stěžovatelky.

Ústavnísoud má za to, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto postupoval dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil.

Vzhledem k tomu, že Ústavnísoud přistoupil ke kasaci již z výše uvedeného důvodu procesněprávního, nezabýval se dalšími námitkami stěžovatelky; odvolacímu soudu je (však) obsah ústavní stížnosti znám. Ústavní soud rovněž poukazuje na ve své judikatuře opakovaně zmiňovanou zásadu dvojinstančnosti řízení.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru