Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 148/97Nález ÚS ze dne 25.09.1997K rozhodování soudu o vazbě. K rozsahu kasační pravomoci ÚS.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkDůkaz
vazba/důvody
vazba/prodloužení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 113/9 SbNU 65
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.148.97
Datum podání30.04.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

120/1976 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 14 odst.1 písm.g

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.3, čl. 40 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 148/97 ze dne 25. 9. 1997

N 113/9 SbNU 65

K rozhodování soudu o vazbě. K rozsahu kasační pravomoci ÚS.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 25. září 1997 ve

věci ústavní stížnosti J. H. proti usnesení Krajského soudu

v Ústí nad Labem ze dne 24. března 1997, sp. zn. 4 To 144/97,

a proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. února

1997, sp. zn. Nt 153/97, o prodloužení vazby, takto:

1. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.

března 1997, sp. zn. 4 To 144/97, se zrušuje.

2. Návrh na zrušení usnesení Okresního soudu v Chomutově ze

dne 10. února 1997, sp. zn. Nt 153/97, se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 29. března

1997, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí

nad Labem ze dne 24. března 1997, sp. zn. 4 To 144/97, jímž bylo

zrušeno usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. února

1997, sp. zn. Nt 153/97, a kterým byla prodloužena vazba.

Napadeným rozhodnutím se stěžovatel cítí být dotčen na svých

základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 8 odst. 2,

3 a 5 Listiny základních práv a svobod.

Z kopie vyšetřovacího spisu Policie České republiky,

Okresního úřadu vyšetřování v Chomutově, pracoviště Kadaň, ČVS:

OVV-3277/96, jenž byl na základě vyžádání Ústavnímu soudu doručen

dne 23. května 1997, bylo zjištěno následující:

Usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 13. září 1996,

č. j. 1 Nt 903/96-4, byl stěžovatel, stíhaný pro trestný čin

krádeže podle § 247 odst. 1, 4 tr. zák., poškozování cizí věci

podle § 257 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle

§ 238 odst. 1, 2 tr. zák., počínaje dnem 11. září 1996 vzat do

vazby, a to z důvodů dle § 67 písm. a), b) tr. ř.

Na návrh Okresního státního zastupitelství v Chomutově byla

stěžovateli usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. února

1997, č. j. Nt 153/97-3, vazba prodloužena do 11. června 1997. Do

uvedeného rozhodnutí obviněný J. H., takto stěžovatel v řízení

před Ústavním soudem, podal stížnost. Krajský soud v Ústí nad

Labem na jejím základě svým usnesením ze dne 24. března 1997,

č. j. 4 To 144/97-12, napadené rozhodnutí zrušil a zároveň rozhodl

o prodloužení vazby do 11. května 1997. Uvedené, ústavní stížností

napadené, rozhodnutí o prodloužení vazby odůvodnil poukazem na

ustanovení § 67 písm. b) tr. ř., přičemž důvody koluzní vazby, dle

jeho přesvědčení, vyplývají především z postojů obviněného J. H.,

který nejprve uvedl výpověď (procesně však neúčinnou), kde doznal

trestnou činnost, která je mu kladena za vinu, avšak když byl

vyslýchán po sdělení obvinění, své postoje změnil, vysvětluje je

chováním vyšetřovatele a vynucováním si doznání. Krajský soud

v Ústí nad Labem pak z uvedeného dovozuje, že v případě

pravdivosti prvního přístupu obviněného k celé věci jde při jeho

výpovědi v rámci sděleného obvinění o evidentní snahu vyhnout se

trestní odpovědnosti a působení v rámci dokazování ve svůj

prospěch, což, dle přesvědčení odvolacího soudu, plně postačuje

k vyjádření existence důvodu koluzní vazby.

Ve své ústavní stížnosti, směřující do rozhodnutí Krajského

soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března 1997, sp. zn. 4 To

144/97, navrhovatel v první řadě namítá porušení v čl. 8 odst. 3

Listiny základních práv a svobod vymezené 24 hodinové lhůty pro

zadržení, jež předchází rozhodování o vzetí do vazby. V této

souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu publikovaný pod č.

23/1997 Sb.

Dále v ústavní stížnosti stěžovatel napadenému rozhodnutí

Krajského soudu v Ústí nad Labem vytýká, že jediným explicitně

vyjádřeným důvodem koluzní vazby je popření vlastního doznání.

Uvádí, že takový přístup soudu prakticky nutí obviněného k tomu,

aby se doznal, pokud chce dosáhnout propuštění z vazby, což

považuje za stojící v příkrém rozporu s požadavkem zákona, že

obviněný nesmí být k výpovědi ani doznání jakkoli donucován.

Stěžovatel přitom odkazuje i na ustálenou judikaturu (R 39/68),

podle níž důvodem koluzní vazby nemůže být okolnost, že obviněný

popírá trestnou činnost nebo že odmítá vypovídat, a zároveň vazby

nesmí být nikdy zneužito k tomu, aby obviněný byl přinucován

k výpovědi nebo k doznání. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje

i na skutečnost, že postavení obviněného, který svou vinu popírá,

nesmí být z hlediska držení ve vazbě horší, než postavení

obviněného, který se doznává, jelikož institut vazby sleduje

naprosto jiný účel. Nad rámec uvedených právních námitek

stěžovatel uvádí i tu okolnost, že ačkoli měl v mezidobí ode dne,

kdy se měl dopustit trestného činu, do dne sdělení obvinění

dostatek času k možnému ovlivnění svědků, neučinil tak a soud

neuvedl žádné argumenty ve prospěch možnosti takového jednání.

Ústavní soud si dne 2. července 1997 podle § 42 odst. 3 a §

76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal od Krajského soudu

v Ústí nad Labem vyjádření k předmětné ústavní stížnosti. Teprve

po urgenci ze dne 2. září 1997 bylo toto Ústavnímu soudu dne 8.

září 1997 doručeno.

Předsedkyně senátu 4 To Krajského soudu v Ústí nad Labem ve

zmíněném vyjádření odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení

odvolacího soudu, přičemž dochází k závěru, dle kterého v žádném

případě neshledává důvodnými úvahy o možném pochybení z pohledu

argumentace uvedené v ústavní stížnosti. Ohledně námitek porušení

v čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vymezené 24

hodinové lhůty pro zadržení, jež předchází rozhodování o vzetí do

vazby, předsedkyně senátu 4 To Krajského soudu v Ústí nad Labem

vyslovuje přesvědčení, že tyto měly být směřovány proti usnesení

Okresního soudu v Chomutově ze dne 13. září 1996, č. j. Nt

903/96-4, jímž byl obviněný J. H. vzat do vazby.

II.

Podle přesvědčení Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezu ve

věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/94, obsahem právního institutu

vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní

svobody obviněného, resp. obžalovaného, s cílem znemožnit zmaření

nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba představuje

tudíž nezbytné omezení osobní svobody, u kterého platí presumpce

neviny, omezení, jež umožňuje orgánům činným v trestním řízení

uskutečnění a ukončení tohoto řízení.

Účelem trestního řízení přitom není jenom "spravedlivé

potrestání pachatele", samotným účelem trestního řízení je

i "fair" proces. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou

podmínkou existence demokratického právního státu, je tudíž ve

vztahu k demokratickému právnímu státu účelem samým o sobě.

Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje

v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci.

Procesněprávní rámec představují především principy řádného

a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a následujících

Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním

z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces,

jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při

rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit, a to

v trestním řízení v případě usnesení způsobem zakotveným

v ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř.

Podle § 134 odst. 2 tr. ř. v odůvodnění usnesení je třeba,

jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést

skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se

skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil

při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž

základě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných

ustanovení zákona. Podle shodného přesvědčení doktríny

i judikatury se některá usnesení svým významem a účinky blíží nebo

prakticky rovnají rozsudku, přičemž mezi ně nutno zařadit

i usnesení o vazbě.

Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními

a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry

soudu na straně druhé. V případě, jestli odůvodnění neobsahuje

konkrétní důkazy, jakož i v případě, že je posuzované rozhodnutí

soudu pro nedostatek důkazů a pro nesrozumitelnost

nepřezkoumatelné, jsou právní závěry soudu porušením ústavního

principu zákazu libovůle v rozhodování, pročež nutno takovéto

rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy.

V posuzované věci, reaguje tak na stížnost směřující do

rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud shledává konkrétní

důvody koluzní vazby v postoji obviněného J. H., který nejprve

doznal trestnou činnost, která je mu kladena za vinu, avšak když

byl vyslýchán po sdělení obvinění, své postoje změnil, z čehož je

dovozována evidentní snaha vyhnout se trestní odpovědnosti

a působit v rámci dokazování ve svůj prospěch.

Dle shodného přesvědčení judikatury (R 39/68) i doktríny (P.

Šámal, V. Král, J. Baxa, F. Púry, Trestní řád. Komentář. Praha

1995, s. 265) za maření ve smyslu § 67 písm. b) tr. ř. nelze nikdy

považovat uplatňování zákonných práv obviněného na obhajobu, např.

odmítnutí vypovídat, popírání viny nebo i uvádění nepravdivých

okolností. V těchto případech ani obviněný nepůsobí na osoby či

věci, což je podmínkou koluzní vazby.

Podle čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech nikdo nesmí být nucen přiznat

vinu. Dle § 92 odst. 1 a § 164 odst. 3 tr. ř. obviněný nesmí být

žádným způsobem donucován k doznání, čehož důsledkem je

i skutečnost, že za případnou nepravdivou výpověď nemůže být

trestně odpovědný podle § 175 tr. z.

Účelem ani součástí rozhodování o vazbě není přezkoumávání

pravdivosti výpovědí obviněného, resp. obžalovaného. Za maření

nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení, jež může odůvodňovat

rozhodnutí o vazbě, nelze nikdy považovat jednání, jež je součástí

práva obviněného, resp. obžalovaného, na obhajobu. Mezi ně patří

i popírání viny nebo uvádění nepravdivých okolností.

Uvalení vazby v důsledku kontroverzních výpovědí obviněného

(nota bene srovnávaje jeho vysvětlení před sdělením obvinění

s jeho výpovědí po sdělení obvinění), v čemž je soudem spatřována

evidentní snaha vyhnout se trestní odpovědnosti a působit v rámci

dokazování ve svůj prospěch, nutno proto považovat jednak za

donucování obviněného přiznat vinu, a tudíž za porušení čl. 14

odst. 1 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických

právech, za omezení práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3, 4

Listiny základních práv a svobod, jakož i za postup, ve kterém

absentuje zákonné a ústavně konformní zdůvodnění vazby ve smyslu

čl. 8 odst. 2 Listiny, ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy, a ve smyslu § 67 písm. b)

tr. ř.

V důvodech svého zrušujícího rozhodnutí se však Ústavní soud

neztotožnil s prvním z argumentů stěžovatele. Pokud tento namítá

porušení ústavních práv v souvislosti se zadržením a na něj

následujícím rozhodováním o vzetí do vazby, nutno konstatovat, že

toto porušení měl možnost namítat cestou ústavní stížnosti

v návaznosti na procesní prostředky, směřující proti zadržení

a proti rozhodnutím o vzetí do vazby (viz nález Ústavního soudu ve

věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 271/96).

Vzhledem k výše uvedeným důvodům s poukazem na porušení čl.

8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3, 4 Listiny základních

práv a svobod, čl. 1 Ústavy a čl. 14 odst. 1 písm. g)

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech Ústavní

soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března

1997, sp. zn. 4 To 144/97, zrušil.

Zrušením usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne

24. března 1997, sp. zn. 4 To 144/97, se vytváří prostor pro

opětovné posouzení usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne

10. února 1997, sp. zn. Nt 153/97, ze strany soudu druhého stupně,

a to v intencích právního názoru, vyjádřeného v tomto nálezu.

Ústavní soud při posuzování ústavnosti napadeného usnesení

Okresního soudu v Chomutově proto vycházel z analogie principu

judicial restraint (jehož aplikace je v USA omezena na vztah moci

soudní k moci zákonodárné a výkonné). Dle přesvědčení Ústavního

soudu ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do

pravomoci jiných orgánů, jinak řečeno, v případě dosažení ochrany

ústavnosti je Ústavním soudem nutno volit pouze taková kasační,

resp. derogační (abrogační) opatření, jež v minimální míře

zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Z uvedeného

důvodu Ústavnísoud návrh na zrušení usnesení Okresního soudu

v Chomutově ze dne 10. února 1997, sp. zn. Nt 153/97, zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

V Brně 25. září 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru