Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1475/12 #1Usnesení ÚS ze dne 31.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Příbram
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkžaloba/na určení
Vydržení
Dobrá víra
Vyvlastnění
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.1475.12.1
Datum podání20.04.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 132a, § 129

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1475/12 ze dne 31. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Kladno, Huťská 1383, proti výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012 č. j. 22 Cdo 2249/2010-231 a rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2009 č. j. 28 Co 436/2009-190, 28 Co 437/2009 a Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 1. 2009 č. j. 5 C 49/2008-126, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení jejích základních práv zaručených článkem 11, článkem 36 a článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkovým protokolem č. 1 k Úmluvě zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v její občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 5 C 49/2008 se podává, že Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2009 č. j. 28 Co 436/2009-190, 28 Co 437/2009 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 1. 2009 č. j. 5 C 49/2008-126, jímž bylo jednak určeno, že výlučným vlastníkem ve výroku specifikovaných pozemkových parcel je Česká republika (žalobkyně), a jednak zamítnuta vzájemná žaloba stěžovatelky (žalované) o určení, že vlastnicí těchto parcel je ona. Přisvědčil soudu prvního stupně, že stát, který nemovitosti nabyl vyvlastněním od právních předchůdců stěžovatelky a postavil na nich obchodní středisko a příjezdovou komunikaci, nebyl o vlastnictví k nim připraven pozdějším dodatečným projednáním dědictví po právních předchůdcích stěžovatelky, a nemovitosti ani nemohly být stěžovatelkou vydrženy, jelikož je fakticky neměla v držbě a také její dobrá víra byla vyloučena s ohledem na uvědomovanou existenci vyvlastnění, okolnosti dědického řízení a pozdější stěžovatelčino chování.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 2. 2012 č. j. 22 Cdo 2249/2010-231 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že neformulovala žádnou otázku zásadního právního významu, jestliže kritiku právních závěrů odvolacího soudu založila na výtkách vztahujících se k jeho závěrům skutkovým. Co do posouzení stěžovatelčiny dobré víry dovolací soud odkázal na výstižné rozhodnutí odvolacího soudu.

Oproti tomu stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že i pokud by jí vlastnické právo k nemovitostem nebylo platně přiznáno rozhodnutím o dodatečném projednání dědictví, nemovitosti vydržela. Svou dobrou víru opírá o existenci právního titulu a opakované výpisy z katastru nemovitostí ujišťující ji o jejím vlastnickém právu, a držbu nemovitostí dokládá tím, že se účastnila řízení o vytyčování nových hranic sporných pozemků, uzavírala smlouvy a plnila daňovou povinnost ohledně nich, jakož i o skutečnost, že žalobkyně s ní jako s vlastnicí těchto nemovitostí jednala. Stěžovatelka také zpochybňuje řádnost vyvlastnění tvrzením, že nebylo prokázáno poskytnutí náhrady jejím právním předchůdcům a rozhodnutí o vyvlastnění nebylo nikdy řádně zaevidováno. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že neposkytl ochranu jejím subjektivním právům, když dovolání bez dalšího odmítl jako nepřípustné. Konečně stěžovatelka namítá, že se jí nedostalo rovného postavení účastníka řízení, což dovozuje z toho, že Česká republika je ve sporech o vlastnické právo k nemovitostem téměř stoprocentně úspěšná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Krajský soud postihl rozhodné aspekty stěžovatelčiny věci v úplnosti, a zabýval se všemi okolnostmi významnými pro posouzení dobré víry stěžovatelky a existence držby sporných nemovitostí jak stěžovatelkou, tak státem. Postačí proto odkázat na detailní a přesvědčivé odůvodnění jeho rozhodnutí.

Ani Nejvyššímu soudu nelze vytknout pochybení při rozhodování o stěžovatelčině dovolání, neboť v něm vskutku žádnou právní otázku neformulovala, ale toliko se domáhala všeobecného přezkumu rozsudku odvolacího soudu.

Opodstatněnost nelze přiznat ani námitce, že se jí nedostalo v řízení postavení rovného. Stěžovatelka ji zakládá na vlastní domněnce o obecně vyšší úspěšnosti státu v majetkoprávních sporech, aniž by jakkoli poukazovala na konkrétní okolnosti průběhu řízení, jehož byla účastníkem.

Stěžovatelce se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru